Až za hrob (30.)

„Co teď?“ zeptala jsem se a trochu rozechvěle jsem se nalepila Pankovi na záda, což ocenil vzteklým zavrčením. Na to, jak byl malej, se choval jako celkem slušnej cholerik. Jeho zoubky jsem zblízka poznat netoužila, a tak jsem ruce stáhla zpátky a s přešlapujícíma bosýma nohama jsem zahájila ortodoxního bobříka mlčení. Byla mi teda pekelná zima, což ještě víc umocňovala naprostá dezorientace, ke který mi prosypání orgánů kdejakou příhodnou zdí docela slušně dopomohlo.
„Musíme ho najít!“ štěknul po mně Pankrác a ani se neobtěžoval otočit. V prstech žmoulal cosi, co vypadalo jako miniaturní skleněnej lustr a zběsile s tím cinkal.
„Koho?“
„Ty Gerta a já Filipa.“
„Zbláznil ses?“ vykulila jsem oči. Uběhnul asi tak den od doby, co Gert prásknul do bot. Pochybovala jsem, že za takovou chvilku úplně vychladnul, a fakt, že se toulá temnýma uličkama a má na mě pifku, se mi zrovna nezamlouvala. Fakt, že jsem jen v noční košili, mi taky zrovna nedodal, a tak jsem si odkašlala, a když se na mě Pank konečně milostivě otočil, zazoufala jsem: „nepůjčil bys mi něco na sebe?“
„No jo,“ plácnul se do čela, „já na to zapomněl, řekni mi velikost, něco ti obstaráme.“
„Velikost?!“ zamračila jsem se, „ani na smrtelný posteli. Jsou věci, na který se mladý dámy dotazovat nemůžeš.“
„Ta tvoje slavná smrtelná postel se dost nezadržitelně blíží. Jestli nepřestaneš dělat drahoty, budeš se na ní nejspíš válet s tim svým Romeem, tak koukej spolupracovat a vybal to číslo!“ vychrlil na mě Pankrác a já měla co dělat, abych od sebe zvládla oddělit jednotlivý slova jeho litanie. Nahnula jsem se k němu, do ucha mu zašeptala ty sloní rozměry a udělala jsem krok zpátky do stínu, když po druhým chodníku přešel nějakej noční pták, kterej mě mohl spatřit v mým spacím úborku. Pankrác na mě kejvnul, nalepil se na zeď a vsáknul se do ní. Za chvilku byl zpátky s nepřebernou hromadou šatstva v náručí.
„Vyber si, frajerko.“ Vybafnul a přehodil mi svůj náklad na hrudník.
„Na chlapa máš dobrej vkus.“ Pokejvala jsem uznale, zatímco jsem se soukala do dlouhý černý sukně, fialovýho svetru a podivných páskových bot, který podezřele připomínaly Kristusky.
„Na modeling není čas, Musíme jít.“ Čapnul mě Pank za ruku a otočil mě čelem vzad. „Kdybys ho nemohla najít, zavolej mě v hlavě, překopeme plán. Měl by sedět někde v hospodě. Zkus jít tudy,“ mávnul rukou kamsi do městský zeleně, která se táhla podél chodníků a tvářila se zlověstně, už jen proto, že měla smysl pro dramatičnost situace, „Druhá odbočka po pravý ruce, to je ta, kterou máš momentálně míň podrápanou a nateklou.“ Poradil mi. „Já jdu zbrzdit toho mrtvýho trotla.“ Opřel se o zeď, nedbale mávnul a protlačil se do omítky.
„Ták jooooo…“ vydechla jsem šeptem a rozběhla jsem se do tmy. K druhý odbočce to byla teda nehezká dálka, která vyžadovala zvolnění tempa, i když mi Pank vytrvale v hlavě hulákal, AŤ SI, SAKRA ŠVIHNU! Na jeho ječení jsem teda neměla ani trochu náladu, v hlavě mi tepalo narůstajícím vzrušením z volnýho pohybu, byť byl trochu bolestivej a pod kůži se mi k panu Adrenalinu vsoukala ještě slušná dávka paniky. Jak Gerta přinutit zmizet někam pryč?! Určitě je na mě ještě pěkně naštvanej, ostatně jako každej chlap, když mu pravdu řekne ženská, a co víc, nejspíš bude mít i slušně upito, což může znamenat cokoliv, od jeho podpírání, přes směšný vláčení ulicemi, až po obscénní zvracení na jeho vlastní nohy. Nutno uznat, že jsem byla víc vyšokovaná ze setkání s Gertem, než s potencionálním panem tchánem – mrtvolou.
Podle Pankovy rady jsem na druhý odbočce zahnula, načež jsem se ocitla v ulici, která vypadala jako Stručný průvodce pohostinstvím, díl první. Na jedný straně ulice byla středověká krčma, nějaká pizzerie, pár barů, včetně gay clubu a sem tam malá hospůdka. Druhá strana byla přecpaná nápisem: PIVNICE, kterej stál snad na každým štítu. Proletěla jsem celou tou ulicí, kterou jsem si bleskově překřtila na Sodomu – Gomoru, s pevným odhodláním vzít to odzadu. Když jsem si dala čelem vzad, a konečně jsem nadobro vypudila z mozku Pankovo neurvalý pobízení, což svědčilo o faktu, že má nejspíš práci, pozorně jsem si prohlídla znova obě strany ulice. Sice mi bylo jasný, že taková zhrzená láska udělá svý, ale pochybovala jsem o tom, že by Gert přešel na druhou stranu a léčil rozbolavělý, životně důležitý orgány v Gay clubu, kterej se navíc jmenoval U Verlaina, což by snad pochopil, byť příznivcem básniček nikdy nebyl. Gaye jsem teda minula a s pevným odhodláním jsem rozrazila první hospodský dveře, který se mi namanuly.
Po několika trapných scénách, vyřvávání Gertova jména do davu, odmítání pozvání na rum, nebo jinej jed, a po odpálkování několika přespříliš přítulných strejdů, jsem znova vylezla na čerstvej vzduch s prázdnýma rukama a zmatenou logikou. S trochu nesouhlasným výrazem jsem upřela oči na vývěsní štít podniku U Verlaina a se zatnutými pěstmi jsem strčila do dveří.
Objevila jsem se v prostorný místnosti, osvětlený směsicí bílýho a modrýho tlumenýho světla, který už samo koketně pomrkávalo a vykřikovalo do světa hlášky typu: „čtyři procenta,“ nebo „I ty kluku.“ Protentokrát musely předsudky stranou. Měla jsem milosrdný poslání, najít mezi všema těma homosexuálama jednoho modrookýho heteráka, takže jsem nehodlala ztrácet čas obdivováním kožených kalhot a slintáním po milých mladých mužích z opačnýho břehu.
Napoprvé jsem čekala rytmy diska a upnutý trička, ale vypadalo to tu spíš jako uvolněný setkání spolupracovníků. Hosti vířili do všech světovejch stran, pár jich posedávalo u baru a krom opírání hlavy o sousedovo rameno, na nich nebylo nic neobvyklého. Bylo tu i pár slečen, vypadalo to, že se dobře baví, když je neotravuje žádnej pobuda, lákající je na skleničku tekutýho zla, nebo rovnou na záchody. Nálada byla uvolněná, úsměvy se taky našly, jediný, co jsem najít nemohla byl Gert. Jasně, já prolejzám jednu krčmu za druhou, a pán tu nejspíš nikde není. Jestli si pan Gertoslav v klidu domova požírá pizzu, hraje po internetu šachy a tiše trpí, zatímco já jsem tady, nakopu Pankovi něco, co by určitě radši neměl!
Propracovala jsem se až k baru, přičemž jsem se v davu nedbale otřela o co největší počet chlápků, i když se mi snažili udělat místo. Tenhle svět se mi líbil. Bylo tu zaručený, že každej z přítomných se minimálně jednou denně dokope k tomu, aby si vyčistil zuby, což je u heteráckých chlapů často terno. Tady by to znamenalo slabej průměr.
Opřela jsem si lokty o pult a zadívala jsem se na barmana, kterej utíral bar, pocákanej něčim, co vypadalo jako bezva pití.
„Můžu pomoct?“ optal se přívětivě a usmál se mojí nejistotě.
„Hm … já ... hledám kamaráda. Je asi o hlavu vyšší než já, má modrý oči, tmavý háro, divnou ofinu, asi i strniště a s největší pravděpodobností bude dost nalitej.“
„Bezva.“ Prohlídni si to vzadu na baru, tam si skladuju spáče a zoufalce, pak mrkni támhle,“ ukázal mi utěrkou někam za roh, „tam jsou kulečníkový stoly, a v poslední řadě tě můžu pustit na záchody, pochybuju, že tam někoho svým příchodem vyděsíš.“ Uzavřel a s dalším úsměvem se zanořil někam pod bar. Houkla jsem na něj, že děkuju a vydala jsem se na jistotu k zoufalcům v zadní části baru.
Různě pokroucený postavy se povalovaly po naleštěný dřevěný desce a nechávaly odkapávat sliny na bar s určitou definitivní samozřejmostí, kterou dokážou plně pochopit jen notorici. Prošla jsem se kolem toho výřadu, a když mi bylo jasný, že nejsem schopná Gerta poznat v tý změti chrupajících a mumlajících postav podle těla, dopomůžou mi k tomu hadry. Sice by stačilo zařvat: „Kdo není bukvice, ať se narovná,“ jenže najděte k tomu odvahu v podniku, kterej je pro gaye určenej. Jen jsem tam tak přešlapovala a mhouřila oči v modrým šeru.
První čtyři adepti zklamali, a další vypadal, jako Gert před několika lety. Ten poslední, s kapucou na hlavě a s tichounkým broukáním Gertovy písničky, zapříčinil mojí nervový soustavě kopanec do hlavy. Žaludek se mi nejmíň třikrát přetočil v břiše a já jen tiše doufala, že se nebude snažit předvést ještě s pěti vruty. Starej dobrej známej ježek žijící pod žebrama se dal do válečnýho tance a očividně si celkem bezohledně vyhazoval z bodlin, což jsem léčila založením rukou na hrudníku a hlubokým nádechem.
„Gerte?“ odhodlala jsem se a odolala jsem nutkání vysmát se sama sobě za ten poraženeckej tón v hlase. Jen něco zabrumlal, ale nesnažil se otočit, takže mi míra jeho opilosti zůstávala dočasně utajená.
„Gerte!“
„No? Co je?“ zavrčel vztekle a stáhnul si z hlavy tu blbou kapuci. Otočil se obličejem ke mně a se zamračením na mě zaostřil.
„Doprdele…“ vydechnul a prásknul hlavou na svý složený ruce. „Opilecký halucinace…“ zamumlal si do rukávu, „to mi tak scházelo. Zmiz, Maia je v Táboře, já to vim. Koukej vypa…“
„Sakra Gerte!“ zvedla jsem trošku hlas, ale když se po mně pár lidí ohlídlo, byla jsem radši zticha.
„Běž do hajzlu!“
„Musim s tebou mluvit.“
„Na to ti kašlu, dej si na mě panáka, a pak se zase rozplyň, Maia nepřijde!“
Pokrčila jsem rameny a otočila jsem se na barmana, kterej se právě přikrad i se svým špinavým hadrem a milým úsměvěm.
„Kolik toho měl?“ zeptala jsem se ostražitě.
„Moc na to, aby ho táhla domu ženská.“ Odpověděl barman, když si mě změřil od hlavy až k patě. „jestli chcete, může tu zůstat přes noc, ráno si ho vyzvednete, dám na něj pozor.“ Mrknul na mě, a oňuchával bar hadrem, jako by to vůbec v tomhle koutě mělo smysl.
„Díky, ale potřebuju si ho probrat natolik, abych s nim mohla ještě dneska mluvit. Uděláte nám dvě kafe? A jedno hodně silný, prosím.“ Zaškemrala jsem a přisedla jsem si vedle Gerta na poslední prázdnou stoličku. Bar vypadal mírně toxicky, ale v cizích hadrech jsem klidně riskovala opření.
„Co tu děláš?“ zeptala jsem se opatrně a vztáhla jsem ruku, abych ho pohladila po zádech, ale pak mi došlo, co vlastně dělám a sevřela jsem prsty v pěst.
„Piju.“ odpověděl, „hlas měl zhrublej těma patokama, co do sebe nalil, moc vábně nevoněl, vlasy měl rozcuchaný a bledej obličej mu přidal k dobru asi patnáct let.
„Jak dlouho jsi tady?“
„Od tý doby, co jsem od Mai zdrhnul.“
„Zdrhnul jsi ode mě, Mai si nech!“
„Ty tu nejsi.“ Ubezpečil mě a chytil mě za ruku. Dlaň měl ulepenou podivnou směskou čehosi, co jsem netoužila nijak blíž poznat. Zadíval se na mě napůl prosebně, napůl výhružně a zavrčel: „Jsi skutečná?“ Jen jsem přikývla s pohledem přilepeným na jeho prstech, který mi začínaly drtit zápěstí.
„Pusť mě.“ Řekla jsem úplně klidně, a samotnou mě překvapilo, když poslechl. Odněkud se znova přikradl barman a postavil před Gerta vysokou skleničku nějaký čirý tekutiny, a před mou maličkost hrnek kafe.
„Co to sakra je?“ zachraplal Gert a prohlížel si obsah sklenky značně nedůvěřivě.
„Vodka, řízlá bílým vínem a …“ barman na chvilku zaváhal a ohlídnul se za sebe. Chvilku zíral na vystavený lahve s chlastem, než dokončil větu slůvkem: „slivovice.“
„Hm, bezva, díky.“ Zazubil se Gert, i když měl nejspíš co dělat, aby se neposlintal.
„Čistej tonic, to ho vyléčí.“ Pošeptal mi barman s mrknutím a odporoučel se obsluhovat dva kluky, který pravděpodobně byli v tom stadiu zamilovanosti, kdy se po tom druhým bez ustání válíte.
Než jsem se vůbec stihla napít, měl Gert prázdno. Vypadalo to, že si přece jen uvědomuje, že tu jsem, ale že bych tu neměla bejt a kupodivu si uvědomoval i to, že jsem ho našla v podniku pro hochy jiných hodnot.
„Já jsem tu jen tak, vážně,“ vysvětloval mi horlivě, „chtěl jsem jít někam, kde mě nikdo nepozná, neměl jsem náladu na kámoše, chtěl jsem se zašít.“
„No, tady si moc kámošů nenaděláš.“ Zazubila jsem se na logr a zvedla jsem se.
„Ty už jdeš!“ vyhrknul, což mě celkem potěšilo i vzhledem k faktu, že byl přece jenom celkem slušně zlitej.
„jo, ty se mnou mluvit nechceš, takže tu očividně překážim. Dobrou.“
„Maio, počkej!“ zaječel, když jsem udělala dva kroky ke dveřím.
„tak zaplať a pojď se mnou.“ Navrhla jsem, což jeho naloženýmu mozku asi připadalo jako geniální nápad od někoho, kdo žije jen o kafi a přinutil Gerta zvednout zadek a dopotácet se ke mně.
S protočením očí jsem mu vytáhla ze zadní kapsy peněženku a nahnula se přes bar. „Tak kolik?“
Barman mi pod nos s dramatickým výrazem pošoupnul lístek, kterej vypadal, jako by Gert hostil zájezd roztleskávaček, ale tak, byly to jeho prachy a jeho játra, tak ať si dělá co chce.
Když jsem platila, s hrůzou jsem si uvědomila, že má Gert peněženku naditou bankovkama. Očividně zlikvidoval všechny úspory a právě je hodlal prolít hrdlem, za což by zasloužil nakopat. Když už se musel zrušit, očividně to chtěl pojmout detailně.
Mávla jsem barmanovi, pokochala se dalším z jeho úsměvů, šoupla jsem si Gertovu peněženku do kapsy svetru a cestou ven jsem sebrala ze země i Gertovo tělo. Vyvláčela jsem ho na ulici, kde si sednul na první schod sousední knajpy a složil hlavu do dlaní.
„Já jsem takovej vůl.“ zamumlal tichounce, „Ani nevim, proč jsem na tebe byl hnusnej, nevim, proč jsem odešel.“
„Až vystřízlivíš, budeš vědět.“ konstatovala jsem a rozhlídla jsem se po ulici. Filip se tu mohl objevit každou chvilku, a já nechtěla riskovat, že Gerta uvidí. Musela jsem ho dostat pryč.
„nechceš si jít sednout do parku? Cestou jsem nějakej minula.“ Navrhla jsem trochu moc nadšeně. Normálně mě do extáze parky nepřiváděly, což Gert moc dobře věděl. Teď zvednul hlavu a ostražitě mě sjel pohledem.
„No jasněěěě…“ protáhnul, „už vim, proč.“
„No bezva, geniální chvilka.“ Zamumlala jsem. Do hlavy se mi zrovna propašoval Pankrác, zněl trochu udejchaně a krajně hystericky, ale vypadalo to, že oproti hlasu má uvažování ledově klidný. „Filip se k vám blíží. Zmiz zpátky pod ty stromy, najdu si vás tam.“
Začínala jsem panikařit. Gertovi se každým okamžikem po tváři rozlejvalo víc a víc poznání, až nakonec vyhrknul: „Chceš mě dostat do toho tvýho pitomýho parku, abys mi tam ukázala nějakej debilní důkaz, že je z táty zombík, že jo?!“ vyštěknul a mátožně se postavil. Jen jsem se chytla dlaní za čelo. Už jsem po dnešku byla vážně unavená.
„Gerte..“ zkusila jsem to chabě, ale neposlouchal.
„Nepřišla ses omluvit. Přišla jsi mě nasrat, že jo?!“
„Ne.“
„Čekáš, že se ti vrhnu do náruče? Určitě jsi celej den makala na tvoření falešnejch důkazů, že jo?!“
Už jsem ani nic nenamítala, měla jsem pocit, že jestli ještě jednou uslyšim: „že jo?!“ exploduje mi hlava.
„Myslíš, že bys mohl na chvilku sklapnout a poslouchat mě?!“ zeptala jsem se věcně a ruce se mi rozlítly na obě strany.
„Spíš ne, s lhářem ztrácet čas nebudu!“ brouknul a otočil se zády.
V hlavě na mě Pank vytrvale ječel, ať zmizíme, na druhým chodníku postávala parta chlápků a něčemu se vesele pochechtávali, nemohla jsem se zbavit pocitu, že se baví mojí situací a Gert šel vzpřímeně k parku, kam jsem se ho stejně snažila dostat. Potřebovala jsem ho jen trochu popohnat.
„jen si běž, ale až ti to dojde, vykládej to těm svej přátelskejm buznám tam vevnitř!“ trhla jsem hlavou k podniku U Verlaina. Gert přidal do kroku. Byl ode mě asi dvacet metrů, když jsem vytáhla z kapsy jeho peněženku a se slovy: „Zapomněl sis miliony, kup si novou Maiu,“ jsem jí po něm mrskla.
Gert se na mě naposled otočil, sebral peníze a pozadu udělal dalších pár kroků. Nakonec zavrtěl hlavou, zašel za roh, a až potom se ozval jeho hlas: „Tys byla jediná!“