Až za hrob (31.)

Cítila jsem na tvářích červeň, která se sem prodrala, jakožto předvoj pláče. Brek by mi sice zrovna teď k ničemu nedopomohl, ale moje oči to nějak ignorovaly. Pank mě v mysli chválil a bez ustání mě posílal za Gertem, kdyby něco, ale já jsem nebyla schopná. Jak mám sakra Gertovi dokázat, že mluvím pravdu. Možnost by tu byla, nechat ho, ať se s tatíkem potká. Jen ať si to kluci řeknou: „Ahoj tati, bezva, žes vstal z mrtvých.“ „Á, čau synku, tohle je jen dovča, odjedeš se svým taťkou?“
Třeštila mi z toho hlava. S konečnou platností na mě dolehlo celodenní vyčerpání i smutek, kterej právě Gert znova rozdmýchal. Připadala jsem si ztraceně. Neměla jsem tušení, co je tohle za město, co je to za lidi, který zrovna vyrazili stejným směrem jako Gert a spiklenecky si špitali, neměla jsem ani tušení, co je to za pocity, který se mi sbíhaj z celýho těla a hromadí se mi v mozku, jako vztyčenej prostředník, odkazující veškerou stupidní prvotní lásku do patřičných mezí.
Zatnula jsem prsty do pěstí. Dlaně jsem měla vlhký potem, přestože se mi prsty třásly zářijovým nočním chladem a stupňovaným rozrušením.
„Maio?“ ozvalo se mi za zády a něčí ruce mě chytily za ramena. Jen jsem se trochu víc schoulila a opřela jsem se o Panka, kterej mě neohrabaně zezadu objal.
„Já vím, že ti není nijak bezvadně, ale musíme se postarat o Gerta, necítíš to?“
Cítila jsem spoustu věcí, vztek, strach, smutek, vzdor i lepkavou ironii, která se jako parazit přisála na každou buňku mýho těla a na každej normální přijatelnej pocit. Měla jsem v sobě tolik nahromaděnýho ironickýho jedu, až jsem se bála, že mi vyrazí z uší.
„Necítíš to?“ opakoval Pankrác a otočil si mě k sobě čelem. Pomalu jsem mrkla, pod zavřenými víčky se mi prohnalo několik temných skvrn, v uších mi vzdáleně zazněl zoufalý výkřik. S očima rozšířenýma strachem jsem se zadívala do Pankovy tváře. Strach mě dokonale ovládal, vyburcoval poslední zbytky energie, který mi jako železná rezerva spočívaly v konečcích nervů a donutil je sešikovat vojsko smyslů.
„Jdeme.“ Špitla jsem a vytrhla jsem se ze sevření jeho paží. Moje odhodlání se odráželo v Pankových očích a já byla najednou hrozně ráda, že stojí při mně.
Prohnali jsme se prázdnou ulicí. Všude bylo naprosto děsivý ticho. Hrozně nepatřičný, vzhledem k faktu, že tohle město očividně celkem pravidelně žilo nočním životem. Pank klusal dva kroky přede mnou a vedl mě klikatýma uličkama s naprostou jistotou. Neměla jsem tušení, jak ví, kde přesně Gert je, ale když jsem se zaposlouchala, bylo mi jasný, že tentokrát Pank prostě jen sleduje zvuky.
Slyšela jsem křik, i tichý domlouvání. Slovům jsem zatím nerozuměla, ale s každým dalším metrem byly všechny zvuky zřetelnější.
„Sakra!“ Pank se zastavil tak nepředvídatelně, že jsem nestihla zareagovat a v plný rychlosti jsem mu nalítla do zad. Ztratila jsem rovnováhu a sesunula jsem se k zemi. Chladnej chodník se mi zakousnul do dlaní, jak jsem se snažila zbrzdit pád.
„Co se děje?“ zeptala jsem se, když jsem se konečně vydrápala zpátky na nohy.
„Je tu Filip.“
„Tak pohni!“ čapla jsem ho za rukáv a zahnula jsem za roh. Byl to zvláštní obrázek. Zády ke zdi stál nalepenej Gert s oběma rukama připravenýma k obraně, byť měl jednu pořád ještě v sádře, a s ostražitým soustředěním ve tváři. Kolem něj stáli čtyři chlápci, ti samí, co se předtím smáli naší hádce. Zákonitě museli vidět, když jsem po Gertovi hodila jeho peněženkou, čímž jsem mu očividně zajistila docela nehezký chvíle.
„Tak dělej, dej sem ty prachy!“ vrčel na Gerta jeden z chmatáků a lovil něco v kapse.
„No ták, neblbni, myslíme to vážně!“ zaskuhral další. Bylo jasný, že mají dost slušně upito, jazyky se jim v puse jen tak plácaly, takže jim chvilku trvalo, než dokázali zplodit souvislou promluvu.
Gert zarputile mlčel. Očividně zvládnul vcelku rychle vystřízlivět. Oči měl úplně jasný, rozšířený strachem, ale zároveň s umíněným výrazem.
Bylo mi záhadou, proč Pank mlel něco o Filipovi. Tohle nebezpečí, který Gertovi hrozilo, bylo mnohem přirozenější, než oživlej typan, ale Pankrác očividně věděl mnohem víc než já. „Dostaň ho z toho.“ Špitnul mi do ucha a zacouval ke zdi.
„Tak to ne!“ vyhrkla jsem a popadla jsem ho za tričko, až švy zapraskaly. „Nezkoušej se zdejchnout, tohle nezvládnu!“
„Maio, ty zbav Gerta těhle magorů, já ho zbavim Filipa. Nedělej drahoty, na to nám nezbejvá čas, tak mě sakra poslechni a jdi ho z toho vysekat. Zkus třeba zakřičet, vezmi telefon a dělej, že voláš policajty, to už je jedno, hlavně ho odveď co nejdál!“ vyhrknul mi Pank polohlasem do obličeje a vyprostil se z mýho vražednýho hysterickýho sevření. „Rychle!“ špitnul ještě a zmizel.
Zůstala jsem bezradně stát ve stínu a zírat na oprýskanou omítku. Gert se mezitím asi konečně pořádně naštval a začal poněkud nevybíravým slovníkem naznačovat, že jestli nechtěji jeho noví kamarádi dostat držkovou, měli by se pakovat, což ty čtyři nenechavce z nějakého neznámýho důvodu nakrklo.
„Tak on si bude vyskakovat!“ zvolal jeden trochu moc teatrálně na můj vkus a dloubnul Gerta prstem do prsou. Gert se moc nerozmejšlel a dřív, než to stihl zlodějíček zpozorovat, válel se na zemi a rozbitej ret se mu vesele zvětšoval. Gert stál nad ním, ignoroval křik zbylých tří nočních kamarádů a otevíral a zavíral pěst. Vypadalo to, že má pro dnešek všeho dost, tudíž se ani omylem nebude zabejvat následkama toho, co kde natropí.
„Dej sem ty prachy, ty hajzle!“ zařval jeden ze zlodějů, kterej se od začátku jevil jako kápo, a vytáhnul odněkud z kapsy cosi, co dostatečně nebezpečně připomínalo nůž.
Gert zůstal zírat na ten kus kovu, nejspíš zkoumal, jestli to přece jen není takovej ten nůž se zasunovací čepelí, kterej se používá v divadlech, ale to bylo tak celý, co dělal. Stál v pohotovostní pozici a čučel na nůž. Bezva zábava, v případě, že se ten nůž netřese touhou omrknout vám vnitřní orgány, jenže tentokrát jsem potřebovala, aby Gert přestal blbnout, dal jim peněženku a odcválal se mnou vstříc západu slunce.
„Nic ti nedám,“ zavrčel Gert, i když nejspíš i jemu došlo, že je ten nůž skutečnej a asi i slušně ostrej. „Vydělej si blbečku, já na tebe seru! Mějte se pánové.“ mávnul Gert a odlepil záda od zdi. Všichni tři stojící grázlící udělali krok dozadu. Nepochybně zažívali nepříjemný překvapení, který ani jejich nenechavost nedokázala překonat. Gert prošel mezi nima a vydal se mým směrem.
„Hej!“ zaryčel kápo a já jsem ztuhla. Ta výhružka v jeho hlase byla trochu moc definitivní, jenže Gert jí očividně nebral na vědomí. Šel dál ke mně, aniž by se vůbec otočil, tvářil se znuděně, což mě děsilo, a aby toho nebylo málo, pohrával si s tou blbou peněženkou, jako by chtěl přítomným dokázat, že je vážně jen a jen jeho, a ať si nechaj zajít chuť.
V okamžiku, kdy Gert vyhodil peněženku do vzduchu, rozběhl se zloděj za ním s připraveným nožem a s bojovým pokřikem. Najednou na nic nezbejval čas. Jen jsem tam stála, svázaná překvapením a strachem a zírala, jak se vzdálenost mezi Gertovými zády a ostrou čepelí zkracuje.
Chtěla jsem na něj zařvat, ale v puse jsem měla sucho jako na poušti a hrdlem se mi nejspíš prosýpal pouštní písek, protože jsem jen tak neurčitě zachrčela. Zbývaly poslední dva metry. Konečně se mi povedlo pročistit si krk.
„GERTE!“ zaječela jsem. Hlas mi přeskočil, ale to bylo jedno. S úsilím jsem odlepila nohy od dláždění a vběhla jsem do světla, s rukou ukazující za něj. Ve chvíli, kdy grázl udeřil, udělal Gert čelem vzad. V ten samej okamžik se odněkud ze křoví vynořila tmavá silueta, chňapla po hromadě dlažebních kostek, který tu nejspíš zbyly po nějaký opravě chodníků, a jednu z nich vší silou mrskla po tom zrádným zlodějským bastardovi. Chlápek dostal šílenou ránu zezadu do krku. Nechutně to křuplo a hlava mu poskočila dopředu, jako by hodně horlivě kejval. Ruka s nožem dokončila cestu v původní dráze, takže špička ostří sjela Gertovi po čelisti, jako by jí chtěla obkreslit. Chlápek spadnul na chodník s podivně rozhozenýma nohama a ani se nehnul.
Gert si přitisknul dlaň na pořezanou tvář a rozběhl se ke mně. Myslela jsem, že na mě začne ječet, nebo se jen tak prožene kolem, ale on zabrzdil těsně u mě a chňapnul mě do náruče.
„Musíme vypadnout, určitě to muselo jeho kumpány naštvat!“
„A co ten chlápek?“ zeptala jsem se a ukázala jsem na siluetu, která pořád ještě stála nad hromádkou dlažebních kostek.
„Nemyslíš, že se o sebe postará?“ optal se Gert konverzačním tónem a trochu syknul, když přitlačil ruku víc k ráně na tváři.
„Jo, asi jo.“ Uznala jsem a nechala jsem se Gertem odvléct do stínu.
„Počkejte!“ křiknul za námi někdo a Gert se jako na obrtlíku otočil. Tajemnej zachránce za náma trochu těžkopádně dusal, ale zbylým třem zlodějíčkům se nezdálo, že by svržení jejich kápa nemělo zůstat bez náležitý odplaty. Vyrazili za postavou, která mezitím doběhla až k chlápkovi, kterého předtím skolila.
„Ty jedna svině!“ zařval někdo z pronásledovatelů a skočil po neznámým. Útočník zaryčel a sesypal se na zem. V ruce zachránce se něco zablesklo. Když se k neznámýmu přihnali další dva chňapkové, vzal Gert do dlaní mojí hlavu a přitisknul si jí na hrudník. Sice bylo moc hezký, že nechtěl, abych ty jatka viděla, ale pořád zapomínal na fakt, že i dobře slyšim. Z těch zvuků mi nebylo dobře. Každou buňkou jsem se snažila zabránit žaludku, aby se pořádně zhoupnul na vlně hnusu, ale ten mě neposlouchal. Vyvlekla jsem se z Gertova sevření a odklopýtala jsem ke zdi jednoho z domů. Oběma rukama jsem se zapřela o chladnou omítku a zhluboka jsem tahala do plic chladnej noční vzduch. Trochu to pomohlo, i když to bylo spíš tím, že ty otřesný zvuky konečně utichly. To ticho bylo zlověstný. Gert došel ke mně a položil mi dlaň na záda.
„V pořádku?“ zeptal se, jako by se nechumelilo.
„Kdo… kdo… kdo to sakra je?!“
„Nevim, ale jde k nám.“ Poznamenal Gert, a když jsem se ostražitě narovnala, drapnul mě za ruku.
Neznámej pán vyšel konečně pořádně na světlo. Bylo to, jako by se Gert zjevil na dvou místech současně. Jediný, co mi při pohledu do Filipovy tváře vyvstalo na mysli, bylo: „Do háje Panku, dostaň nás pryč!“
Gert pustil mojí ruku, přestože jsem se snažila odtáhnout ho někam pryč, a udělal pár kroků dopředu. Gertův táta se zastavil.
„Tati?“ zkusil to Gert, i když bylo nad slunce jasný, že tohle je VÁŽNĚ jeho táta a VÁŽNĚ má bejt mrtvej.
„Gerte.“ Oplatil mu zombík s úsměvem a roztáhnul paže, aby syna objal. Gert se ale k ničemu neměl. Ohlídnul se na mě, a když jsem důrazně zavrtěla hlavou, ustoupil od svýho táty zase zpět a znova mě chytnul za ruku.
„Gerte, jsem to já, neboj se.“ Zažadonil Filip, ale ruce nechal klesnout.
„Ale máš bejt mrtvej.“
„Jenže nejsem.“ Oponoval Filip a otcovská láska dodávala jeho obličeji zlověstně přívetivý vzezření. „Pojď se mnou, všechno ti vysvětlím.“ Usmál se znova, ale tentokrát to už tak přívětivě nevypadalo.
„Vysvětli mi to tady.“ Přikázal mu Gert celkem rázně a já byla ráda, že konečně dostal rozum.
„Chceš zůstat se mnou?“
Gert jen povytáhl obočí.
„No tak, Gerte, chceš zůstat se mnou? Už napořád?“
„Za jakou cenu?“
„Jakou asi.“ Špitla jsem bez dechu, pořád ještě v obavě, že se Gert nechá tím vrahounem zviklat. Filip se na mě zadíval jako na podsvinče, který brzy pojde a vrátil se pohledem ke Gertovi.
„Za cenu věčného života.“
„Spíš věčný smrti, ne?!“ vyhrkla jsem na něj a nacpala jsem se před Gerta. Ten chlápek už mě začínal pěkně štvát. Co mi má pořád znepříjemňovat mý dospívání s Gertem na krku?!
„Proč vašemu synovi neřeknete pravdu?“ zeptala jsem se a vytrvale jsem se snažila ignorovat fakt, že jsem právě byla svědkem toho, jak tenhle chlápek, na kterýho jdu pěkně zostra, zmasakroval čtyři lidi.
„Co ty o tom víš?“
„Co si budete přát. Já jsem totiž ta síla, před kterou vás Bergeron i Max varovali.“ Trochu moc hrdě jsem se narovnala a setřásla jsem si vlasy z ramene.
„Gert má právo být se mnou.“ Zamumlal Filip.
„Gert má především právo na život.“
Ohlídla jsem se za sebe. Gert tam jen tak postával a neurčitě těkal mezi mnou a jeho tátou. Bylo jasný, že tahle volba mu bude dělat určitý potíže.
„Já si myslim, že mám hlavně právo na informace.“ Uzavřel naší právní debatu Gert. „O co tu vlastně jde?!“
„už jsem ti to říkala, tenkrát, těsně předtím, než jsi mě seřval, že si vymejšlim a lžu.“ Rejpla jsem si. „Tady tvůj táta je sice mrtvej, ale rozhod se, že tobě bude líp s nim, což, mimo jiný srandy zahrnuje i fakt, že musíš umřít, nejlíp brutálně, rituálně a jeho rukou.“
Gert se zatvářil, jako bych ho kopla, zatímco Filipovy oči začínaly odrážet koncentrovanou nenávist ve vražedným množství. Pomalu zvednul ruku, až to vypadalo, že se vrátí do minulosti s nacistickým pozdravem, ale pak ruka začala rychle klesat a blížit se k mojí hlavě. Gert chytil Filipa za zápěstí s udivující silou dřív, než mi stihla dlaň dopadnout na tvář.
„Tohle ne.“ Zadunělo Gertovi v hrdle se zřetelným zavrčením. Filip pomaličku spustil ruku.
„Je pravda, co Maia říkala?“ zeptal se Gert, pořád ještě nepřirozeně hlubokým hlasem. „Chceš, abych umřel?“
„Chci jen, abychom byli spolu. Chci ti vynahradit všechno, o cos přišel.“
„Chceš, abych umřel?!“ zopakoval Gert pánovitě a nebezpečně se narovnal. Filip se smutkem v tváři zavřel oči a vydechl: „Ano.“