Až za hrob (32.)

Gert stál vedle mě a žmoulal mi ruku. Nastalo takový to ticho, kdy nemáte co říct, a i kdybyste měli, stejně byste mlčeli. Filip měl pořád ještě zavřený oči a já jsem jen dumala, kde se asi tak fláká Pankrác, že se mi neozývá.
„Nemůžu odejít.“ Zašeptal znenadání Gert, a přestože to znělo dost plačtivě, měl jasný oči a pevný rysy. „Mám tu Maiu.“
Filip se na mě podíval s neskrývaným odporem, ale potom pokejval hlavou. „Může jít s tebou.“
„No to je bezvadný!“ vyhrkla jsem mnohem hlasitěji, než ti dva, protože mě šeptaný rozhovory vždycky trochu děsily. „Takže nás nějaká vyhrabaná mrtvola sejme oba. Jo, jasně, proč ne? Budeme jako Romeo a Julie, nebo nějaký jiný mrtvý zaláskovaný magoři. Jestli plánujete, že budeme žít šťastně do smrti, po smrti, a kdo ví, co přijde potom, tak máte sakra pech, protože já se nechystám na výlet do toho vašeho šerednýho spodního světa!“
„Spodního světa?“ zbystřil Gert a podíval se na mě, „To jako myslíš peklo?“
„Noo, pokud tam pobíhá víc takových milých lidí, jako je tenhleten,“ ukázala jsem na Filipa roztřeseným prstem, „pak to nepochybně peklo bude.“
Udivilo mě, když se Gert trochu uculil a s křivým pobaveným úsměvem se zadíval do tváře svýho otce.
„Nikam nejdeme.“ Prohlásil trochu stydlivě, jako by oznamoval, že je těhotnej.
Za náma něco zašustilo a já se otočila v hrůze, co nás asi tak dneska ještě potká. Naštěstí to byl Pank, kterej se sice neobtěžoval říct, že je na příjmu, ale aspoň se teď ukázal. Jen vyjeveně čučel na dva stejný chlápky s rozdílnýma očima a zjevně nevěděl, kterýho má zachránit, a kterýho zrasit. Gerta viděl poprvé v životě a nejspíš ho dost slušně rozhodil fakt, že je kopijkou svýho otce, až na zářivě modrou duhovku. Vrátila jsem se pohledem k Filipovi, kterej upřeně zíral na Pankráce a nejspíš zvažoval svoje možnosti proti mně, síle, která Gerta zuby nehty chránila, Gertovi samotnýmu a nějakýmu čerstvýmu puberťákovi, kterej se jen tak z hecu vyloupnul ze zdi.
„Musíš jít se mnou.“ Řekl Filip naprosto klidným hlasem a vykročil dopředu, natahujíc po Gertovi ruku.
„Nesahej na mě.“ Zavrčel Gert zase tim dunivým hlasem, kterým by dokázal rozdrtit vlčí smečku na balíček strouhanky, ale Filip se netvářil, že by chtěl poslechnout. Chňapnul Gerta za mikinu a přitahoval si ho k sobě, jako by ho chtěl obejmout. S Gertem v náručí začal couvat ke zdi a mě bylo najednou naprosto dokonale jasný, co se chystá udělat. Jestli Gerta odtáhne do podzemí, můžu se i se všema kecama o ochraně zahrabat.
Zatímco Gert zápasil s drtivým objetím svýho oživlýho taťky, šachoval Panrác znova s tím miniaturním skleněným lustrem. Cinkavou věcičku přiložil ke zdi, ve který se Filip očividně chystal zmizet a s mumláním a bleskovýma pohybama ťukal do omítky prstem, jako když kreslíte obrázek podle očíslovaných bodů. Když skončil, celej dům trošku ztmavnul.
„Tudy neodejde, je zavřeno.“ Špitnul mi v hlavě Pank a povzbudivě na mě kejvnul. Na ten popud jsem se vrhla k zápasící dvojci, která momentálně ze všeho nejvíc připomínala dva klony, který se nepohodli o to, kdo má lepší DNA.
Rychle jsem se vetřela za Filipa a hupsla jsem mu na záda.
„Takže jdeš přece s náma.“ Zafuněl a bylo jasný, že mu Gert dává zabrat i přes fakt, že měl jakožto zombík mnohem větší sílu, než většina živých.
„To sotva, blbečku.“ Zavrčela jsem a přitahovala jsem vší silou sevření mých paží kolem jeho krku. Ne, že bych snad chtěla někoho zabít holýma rukama, ale podle toho, co jsem kdysi dávno, v časech, kdy jsem měla jen pár malých výletů do neznáma, slyšela, byl Filip prakticky nezničitelnej, přestože bolest cítil.
„Maio pusť ho, něco ti udělá!“ řval Gert, přestože mu v krku sípalo vinou smrtícího sevření otcovský lásky.
„Na to nemá.“ Odtušila jsem trochu moc chladně na to, že jsem byla pověšená na krku vraždící mrtvoly a chystala jsem se jí co nejvíc zmasit.
Filip mezitím konečně začal zmáhat Gertův odpor a začal couvat blíž ke zdi, kterou Pank uzavřel. Chladná stěna se mi přilepila na záda, když Filip i se svým nákladem konečně ustoupil dostatečně daleko. Když přišel na novej způsob, jak se mě zbavit, začal prudce narážet na stěnu a drtit mě o ní svojí vahou. Moc příjemný to sice nebylo, ale očekávanej účinek se nedostavil. Místo abych se konečně pustila, objala jsem ho nohama kolem pasu a rukama jsem se vytáhla o trochu víš po jeho zádech. Už jsem pomalu začínala vidět rudě z toho všeho, co mě za poslední půlhodinu potkalo, takže bylo načase uvolnit trochu vzteku nějakou akcí. Filip mě znova rozmáznul vší silou o zeď, a tak jsem se odhodlala, vytáhla jsem hlavu dopředu a zakousla jsem se mu do ucha. Výsledek byl udivující. Krom toho, že jsem se málem pozvracela, a krom toho, že Filip dostatečně uspokojivě zaječel, vymanil se Gert z Filipova sevření, který se tak náhle uvolnilo a rozběhl se k hromádce těl, kterou za sebou Filip předtím nechal. Chvilku se s očividným odporem přehraboval v ošacení ležících, než se narovnal a rozběhl se zpátky k Filipovi s nožem v natažený ruce.
„Na to kašli!“ zaječela jsem z posledních sil. „Koukej zmizet, najdu tě!“
Gert jen nesouhlasně zavrtěl hlavou, ale zastavil se, což bylo jediný štěstí. Pankrác, kterej až do teď vypadal jako solnej sloup, znova přiložil cingrlátka na omítku a několika prsty do ní ťuknul, dům se opět vynořil z nepřirozenýho stínu. Pank se narovnal a se zvednutým palcem se povzbudivě usmál. Na to gesto jsem se Filipa pustila a odskočila jsem stranou.
Filipa setrvačnost zhoupla dozadu v připravovaným pohybu, a jakmile se jeho záda dotkly zdi, zmizel v jejím povrchu.
Pankrác rychle urval z toho svýho kouzelnýho cinkátka jeden ze skleněných korálků a vší silou ho mrsknul až na konec ulice. Všechny domy rázem ztmavly, když se cesta zavřela.

Vyčerpaně jsem se sesunula na zem. V pažích mi škubalo, jak jsem se vší silou držela toho mrtvýho bastarda. Namáhavě jsem oddechovala, stejně jako Gert, kterej se posadil vedle mě a objal mě, když jsem si opřela hlavu o jeho rameno.
„Promiň.“ Špitnul a políbil mě do vlasů. Vypadalo to, že se chystá ještě něco říct, ale nějak nemohl najít slova.
„Já to zvládnu.“ Ujistila jsem ho a natulila jsem se k němu blíž. Sice páchnul, jako by v hospodě trávil posledních několik let, ale byl to Gert a očividně se právě celkem roztomile styděl za všechno, co na mě ječel.
„Musíme jít.“ Ozval se mi v hlavě Pankrác a natáhnul ruku, aby mi pomohl na nohy. „Filipa má teď na starosti Max, a ten ho jen tak nenechá, aby se sem vrátil, ale úplně bezpečný to tu pro Gerta není.“
Nechtěla jsem odejít, ne teď, když si Gert uvědomil, že jsem se ho snažila chránit před opravdovým nebezpečím, a že mi něco podstatnýho dluží. Pankrác se mi nejspíš opět hrabošil v myšlenkách a se soucitným výrazem se na chvilku zarazil.
„Možná by se to dalo zařídit.“ Naklonil hlavu a šibalsky se usmál. „Ale ráno si pro tebe přijdu, souhlas?“
„Děkuju.“ Špitla jsem tichounce, aby mě Gert neslyšel. Pank jenom mávnul rukou a vydal se ulicí někam, odkud bude schopnej zmizet.
„Musíme jít,“ konstatovala jsem a začala jsem se hrabat na nohy. „v jakým jsme vlastně městě?“
„V Českých Budějovicích by chtěl žít každý.“ Odpověděl Gert slovy klasika a já byla ráda, že je to ten starej známej Gert se spoustou vtipných keců a obscénních grimas. „Jak ses sem vlastně dostala, když ani nevíš, co je to za město? Taky ses procpala zdí?“ zeptal se se smíchem, ale když viděl, že se na něj dívám trochu zaraženě, úsměv zmizel.
„Páni, jak jsi to udělala?“
„Svezla jsem se s kámošem.“
„Měl bych se bát?“ zeptal se Gert už zase s podivně dobrou náladou. Fakt, že právě viděl svýho otce, kterej je už pár let tužší než hovězí, na něj nejspíš nestačil řádně zapůsobit.
„Spíš ne,“ odpověděla jsem. „je mu třináct.“
Gert se už na nic neptal. Během minuty se tak dokonale ponořil do svých myšlenek, že nejspíš ani nevnímal, kudy vlastně jde. Chvilinku jsem měla obavy, že nemá tušení, kam míří, ale když jsem začala poznávat některý domy, bylo jasný, že pevně směřujem do Gertova bytu.
Stanuli jsme před šedivým panelákem. Většina oken byla temná, svítilo se jenom v prvním patře, kde bydlel pan majitel. Všude bylo absolutní ticho, přece jenom, bylo teprve září a většina nájemníků byli vysokoškoláci, takže se nebylo čemu divit. Gert potichu odemknul hlavní dveře a rozsvítil na chodbě. Nechal mě projít, a když za mnou nastoupil do výtahu, vzal mě do náruče.
„Stejskalo se mi.“ Špitnul mi do ucha a políbil mě na krk. Jemně mě hladil po vlasech a já byla nehorázně šťastná, že jedem až do posledního patra, a tak si můžu výtahovou romantiku náležitě užít. Tiskla jsem se k němu a ruce mi samovolně klouzaly po jeho zádech. Výtah cinknul a vyklopil nás v tmavý chodbě. Gert poslepu nahmatal vypínač, ale druhou rukou, ani rty se neodtrhnul od mýho těla. V objetí jsme doklopýtali ke dvěřím. Gert se o ně zapřel zády, ale nevypadalo to, že by byl ochotnej najít klíče a odemknout, takže jsem se do toho musela vložit já. Zatímco jsem si jednou rukou zabořenou v Gertových vlasech přidržovala jeho tvář v dost těsný blízkosti klíční kosti, po který mi vytrvale přejížděl rty, druhou jsem zapátrala po jeho klíčích. Prolejzala jsem mu kapsy, což si vyložil jako impuls pro žádostivější jednání, než se kterým se předváděl doposud. Jeho ruce se vrhly pod ukradenej svetr s nečekanou razancí, která mě vyburcovala mnohem víc, než bych byla ochotná přiznat.
Začínala jsem se modlit, abych našla ty zpropadený klíče dřív, než se na veškerý přijatelný počínání vybodnu a nechám Gerta převzít situaci, ve který se poměrně zřetelně zjevovala chladná paneláková chodba.
Klíče jsem nakonec objevila v kapse Gertovy mikiny. Když mi vklouzly do dlaně, strčila jsem jeden z nich jednou rukou, po troše zmatenýho hledání klíčový dírky, do dveří. Druhou rukou jsem rozepnula zip jeho mikiny a vklouzla jsem mu na hrudník. Zároveň jsem otočila klíčem. V tom sexuchtivým poblouznění jsem si neuvědomila, že se Gert o dveře opírá, takže jsme v objetí přistáli na podlaze.
Gert se dost nepatřičně rozřehtal, a pevně mi ovinul ruku kolem pasu. Se mnou v náručí se přetočil, a já se tak ocitla na chladných dlaždicích, přikrytá jeho tělem.
Dívala jsem se na něj a bylo mi absolutně jasný, že předurčení zase není tak špatnej job, pokud hodláte strávit život usmiřovacím sexem. Právě jsme celkem úspěšně přestáli naší první společnou konfrontaci se zlem a jedinej způsob, jak to náležitě oslavit, nepředstavoval zrovna skleničku šampáňa a potřesení pravicí.
Gertovi v očích svítilo vzrušení, který jsem i já sama cítila vřít pod kůží. Přestože se mu po tváři klikatila krvavá čára, kterou si odnesl jako válečnou připomínku dnešního večera, usmíval se jako za starých časů, a to mi stačilo. Políbila jsem ho s vyzývavou drzostí, se kterou se snažil držet krok. Rukama jsem si ho stahovala k sobě. Dlaně mi zajely pod límec jeho rozepnutý mikiny, a ta odlítla stranou. Přetáhnout mu tričko přes hlavu nebylo nic, co bych nedokázala bleskovou rychlostí zvládnout. Alespoň trochu zeslábnul pach hospody, kterej byl teď střídanej Gertovou vůní. Byl všude. Jeho ruce se žádostivě proháněly po mojí kůži a nechávaly po sobě vztyčený chloupky ve vzrušeným šiku. Gert se na pažích odlehčil, a když viděl, že mě rozklepala zima, s úsměvem se vyhrabal na nohy a zvednul mě. Kopnutím zavřel dveře, když mě políbil a odnášel mě známou cestou do ložnice. Ovinula jsem mu ruce kolem krku a oddávala se tomu pocitu bezpečí, kterej mě v jeho náručí dokonale přepadnul.
Nerozsvítil, hodil mě na postel a během vteřiny přistál na mě. Jednou rukou mě chytil za zápěstí a jemně si mojí paži ovinul kolem krku. Vklouzla jsem mu prsty do vlasů na zátylku, zatímco jsem druhou rukou obkreslovala jeho lopatky. Knoflík po knoflíku mě zbavoval kradenýho svetru a nejspíš ho dost udivilo, že pod ním mám jenom tílko na spaní. Netušil, že jsem zdrhla z nemocnice a ani nebyl čas mu to teď říkat. Očividně mu můj současný outfit vůbec nevadil už díky faktu, že nemusel ztrácet čas s podprsenkou.
S perverzním úsměvem mě zbavil veškerého ošacení a zůstal mi zírat do tváře se zamyšleným výrazem.
„Opovaž se teď něco říct.“ Pronesla jsem s přezíravým výrazem. Gert se jen slečinkovsky zasmál a políbil mě.
Bylo na čase, aby se věci začaly dít tak, jak měly.