Až za hrob (35.)

„Gerte!“ řvala jsem setrvačností a hnala jsem se ke zdi, ve který zmizeli. V plný rychlosti jsem nalítla trochu moc blízko a napálila jsem to přímo vedle jednoho z oken. Sesypala jsem se na zem a s hysterickým brekem jsem si třela rameno, který při nárazu schytalo největší ránu.
„Do háje.“ Zavzlykala jsem tichounce. Zleva se ozvalo nějaký zaskřípání a já rázem vylítla na nohy. Zpoza rohu vyšel Vítek a se zmateným výrazem se na mě podíval. „Co to tu…“ zkusil něco říct, ale nedostal prostor.
„Vítku!“ vyhrkla jsem a bez přemejšlení jsem mu hopla do náruče. „Já… já…“
Až teď mi to došlo. Vítek nebude mít tušení, co to melu, navíc mi nijak nepomůže, musela jsem zavolat Pankráce, ale než zmizim, potřebuju Vítka ujistit, že je všechno pohodě, a že už sakra může zalezt do toho svýho pitomě optimistickýho brlohu.
Zmateně jsem ve Vítkově náručí mlčela, ale v hlavě jsem vytrvale vyřvávala Pankovo jméno. Ten malej bastard se mi neozýval a Vítek mi pevněji ovinul ruce kolem pasu.
„Myslel jsem, že máš oči jenom pro Gerta.“ Špitnul a já neměla tušení, co to kecá. Tiše jsem si tu panikařila, zatímco on si můj bleskovej návrat nejspíš vyložil totálně blbě. „Nevěděl jsem, že sis všimla, jak po tobě koukám.“ Mumlal s lehkým úsměvem, což mi posloužilo jako další důkaz toho, jak rychle se dokáže nádhernej večer proměnit v malý mrtvý chlupatý zvířátko.
„Jsi nádherná.“ Prohlásil Vítek, tentokrát s vážným výrazem ve tváři a jedním prstem mi odhrnul vlasy z obličeje. Dřív, než jsem stihla cokoliv udělat, přitáhnul si mojí tvář blíž a rukou, kterou mě pořád ještě objímal, mě trošku nadzvednul. Pak se sklonil k mým rtům a něžně mě políbil.
„Vítku, já … ty…“ naštěstí se vedle nás vyloupnul Pankrác a se zmateným výrazem nás sjel pohledem.
„No konečně!“ uteklo mi nahlas, což si Vítek vyložil jako souhlas k dalším nepodloženým akcím a chytil mě oběma rukama za zadek.
„Vítku pusť mě!“ zavrčela jsem netrpělivě a pokusila jsem se uniknout jeho dlaním. „Panku, sakra, dostaň mě ke Gertovi!“ řvaly mi myšlenky, ale Pankrác jen stál. „Dokud se tě tenhle maniak bude držet, nemůžu tě nikam přenést. Co se vlastně stalo?!“ zeptal se Pankrác a dál tupě zíral, jak se kolem mě omotává Vítek v žádostivým očekávání.
„No tak,“ šeptal, „přece ses vrátila.“ Pokusila jsem se otočit k němu zády, ale držel mě moc pevně.
„Objevil se tu Filip a odvedl Gerta, musíš mě dostat k němu!“ řvala jsem na Pankráce v mysli, zatímco jsem se zuby nehty bránila Vítkovu objetí, který začínalo bejt mírně bolestivý.
„Vítku dost!“ zařvala jsem, když mě popadnul za zápěstí a pokusil se mi znova vnutit polibek. „Ale no tak,“ mumlal a přerývaně oddechoval, „jsem lepší než on. Pro tebe jsem lepší, rozumíš!“ zařval mi nepříčetně do tváře a namáčknul mě zádama ke zdi.
„Do prdele, pusť mě!“ ječela jsem vytrvale v panice, zatímco jsem v myšlenkách žadonila, ať mě Pank přenese i s Vítkem.
„Nejde to, Maio, dva lidi nezvládnu.“ Zakňoural Pankrác a já se se zaúpěním obrátila tváří k Vítkovi. Pevně mi svíral obě zápěstí jednou rukou, zatímco mi druhou brousil po těle sem a tam.
„Tak už toho sakra nech!“ vydechla jsem zlomeně, jak mě hysterie pustila a na její místo dosedla pravá nefalšovaná beznaděj.
„To nejde,“ vydechnul Vítek, „nemůžu tě nechat odejít jen tak.“
„Dej mi pokoj, musím jít!“ zaskuhrala jsem, jak mě ze všeho toho řevu bolelo v krku.
„Nemusíš, zůstaneš se mnou.“ Zašeptal mi do ucha udejchaně a namáčknul se na mě celým tělem. Na únik jsem neměla šanci. Vítek mě převyšoval snad o třicet centimetrů, nemluvě o jeho síle. Bezděčně jsem se zazmítala pod jeho tělem, ale ničeho jsem nedosáhla.
„Neboj se, Gert se to nedozví.“ Uklidňoval mě Vítek, i když to nejspíš bylo uklidnění hlavně pro něj. Teplou dlaní mi zajel pod pásek kalhot a celkem odhodlaně začal směřovat níž. Jeho vzrušení začínalo nabírat na obrátkách, zatímco u mě spíš do nevyšších otáček lítala vlna hnusu a paniky.
„Nech mě vypadnout!“ zakňourala jsem a znovu jsem se pokusila odolat jeho sevření. Jeho ruka se pomalinku dostala na dosah vysněnýho cíle, a tak jediný, čím jsem se mohla bránit, bylo pevný překřížení nohou.
„Ještě centimetr a chcípneš v kaluži vlastních slin!“ řekla jsem nenávistně, ale Vítek se jen udejchaně zasmál.
„Přece to taky chceš. Holky nikdy předem neví, co chtěj. Zkonstatoval, a ten centimetr překonal.
V žaludku mi vybuchla atomovka vzteku a sežehla mi krk pravou nefalšovanou nenávistí. Atomovej hřib zasáhnul až do mozku, kde něco potichoučku cvaklo, a jedny zasunutý mrňavý dveře se se skřípěním otevřely. Bylo načase. Najednou jsem úplně přesně věděla, co dělat, nehledě na strach o Gerta a hnus z Vítkových doteků.
„PUSŤ MĚ!“ řekla jsem dunivým hlasem, ale absolutně klidně. Vítek odtrhnul rty od mýho dekoltu a vážně se na mě podíval. Vypadalo to, že můj návrh zvažuje, ale potom se sklonil k mým rtům a začal mi je obkreslovat jazykem. Chtělo se mi zvracet, ale potlačila jsem dávicí reflexy a soustředila se jenom na útěk. Přestala jsem křížit nohy a naopak jsem je rozkročila. Vítkova ruka se octla mezi mými stehny. Vítek se na mě namáčknul ještě trochu víc a já dole na břiše ucítila tlak. Bylo mi jasný, co asi tak v tuhle chvíli Vítka ovládá. A právě proto, že není moc hezký někoho posednout, musela ta kreténská natěšená věc chcípnout.
„PROMIŇ.“ řekla jsem, pořád ještě dunivě a vší silou, která mi po zápasu s běžeckými schopnosti i s Vítkovým chtíčem zbyla, jsem vyšvihla nohu, kam jen to šlo a toho parchanta jsem po holčičím způsobu skolila k zemi kopnutím do koulí.
Vítek se mi sesunul k nohám se stejně vyděšeným vzlykáním, se kterým jsem se tu ještě před pár minutama povalovala já. Rychle jsem se odlepila od zdi a přeběhla jsem za roh. Tam našel Pank mojí ruku a procpal mě stěnou do podzemního světa.

Odpor se mnou pořád ještě slušně cloumal, ale nemohl mě rozklepat víc, než místnost, do který mě Pankrác propasíroval přes omítku. Ze všeho nejvíc připomínala šestiúhelník ze včelího plástu. Nebylo tu jediný okno, nenašla jsem jediný dveře, jen obří lustr složenej z rudých a bílých blejskavých kamínků, kterej nevrhal na okolní zdi normální světlo, ale jen směsici pozlátkových záblesků. Na policích, kolem stěn byly rozestavěný velký nádoby, ve kterých plavaly různý bledý mrtvolky. Jednotlivý stupně vývoje různorodých potvor byly poskládaný v jednolitý řadě, ze který by se leckterej preparátor osypal. Všimla jsem si, že nejčastější exponáty byly dirmové, potvůrky, ke kterým patřil i Pankrácův mazlík Fanynka. Najednou mi došlo, co měl Pank na mysli, když mi před pár dny říkal, že se moc dirmů ve spodním světě netoulá. Vypadalo to, že veškerá jejich populace tráví většinu dní v lihu.
Pár potvůrek bylo vycpaných a rozestavěných mezi sklenicemi. Z toho místa mi běhal mráz po zádech, ale bez Gerta jsem nehodlala vypadnout.
„Kde je?“ zeptala jsem se Pankráce, kterej zrovna s podivným smutkem v očích zíral na něco, co připomínalo naložený lidský embryo. Ten pohled mě znova přivedl na myšlenky o zvracení.
„Někde tu budou dveře. Místnost, kam ho Filip odvlek asi bude zabezpečená proti přesunu, takže nás kalcit dostal na nejbližší přijatelný místo.“
„Přijatelný?“ zeptala jsem se se zvednutým obočím.
„Přijatelný, co se týče místa.“ Odpověděl Pankrác a se zájmem přistoupil blíž ke sklenici s miniaturním miminem.
„Je zajímavý, že jsi taky byla taková, co?“ optal se konverzačním tónem, ale mě neušla troška závisti, která se mu vyloupla v hlase.
„Copak tys takovej nebyl?“
„Nikdy.“ Povzdechl si a otočil se tváří ke mně.
„Jak jsi vlastně umřel?“ zeptala jsem se ho tiše a zadívala jsem se mu do očí, i když jsem si byla jasně vědomá, že to dělám jenom proto, abych unikla pohledu na mrtvolný sklenicový panoptikum.
„Já jsem se vlastně ani nenarodil, takže jsem teoreticky neumřel, ale prakticky si pamatuju všechno. Nenarodil jsem se, prostě jsem byl. Neumřel jsem, prostě jsem nezačal žít.“
„Chceš říct,“ špitla jsem, „že jsi byl počatej, ale nenarodil ses?“
Pank se smutně pousmál. „Jo, máma šla na potrat.“
„Ale tady žiješ, ne?“
„Jo, rostu a tak.“ Přikývnul. „Všechno díky Maxovi. Každej má podle něj právo na život, já jsem to právo získal až tady.“
Pankrác udělal dva kroky dopředu a mě bylo jasný, že se v tomhle rozhovoru plácat nechce. Nebylo mi z toho zrovna dobře, ale smuteční nálada momentálně nebyla to, co bych potřebovala. Teď jsem se ze všeho nejdřív potřebovala dostat ke Gertovi, což Pankrác moc dobře věděl.
„Někde tu musí bejt dveře.“ Pronesl Pank a začal přecházet kolem zdí.
„Žádný nevidim.“ Špitla jsem a rozhlídla jsem se kolem dokola.
„No tak snaž se.“ Poradil mi. „Od čeho seš asi tak Gertovo předurčení?!“
Pár vteřin okultního machrování mi už ublížit nemohlo, a tak jsem zavřela oči a třikrát jsem se zatočila na stejným místě. Potom jsem vyšlápla neurčitým směrem, a když jsem si místo mravenčení v prstech, nebo vyjasnění mysli, zapletla nohy do sebe a rozmázla jsem se na podlaze, oči jsem otevřela.
Klečela jsem přímo pod blejskacím lustrem, s rukama roztaženýma daleko od sebe. Přímo pod mojí bradou se v podlaze černala malá jamka ve tvaru šestiúhelníku a kolem ní byl obkreslenej ten pitomej lustr, jako bych klečela na zrcadle.
„Pankuuu?“ protáhla jsem. Když se přišoural, kleknul si vedle mě a pochvalně mě poplácal po rameni. „Šikulka.“ Špitnul a sáhnul do kapsy, odkud vytáhnul kalcit a jeden z jeho krystalů zapasoval do jamky. Střed místnosti, s náma na palubě, se začal kejvat, trochu to zaskřípělo, a pak jsme se i s podlahou propadli do tmy.
Neviděla jsem vůbec nic, Cítila jsem jen chladnej vzduch a Pankovu ruku, která mě křečovitě držela za loket.
„Sakra, vždyť se rozmáznem o zem!“ zařval mi Pank do ucha a pustil se mě.
„Co chceš teď dělat?!“ Zeptala jsem se hlasitě, ale Pankrác se neozval. Najednou se mi u ruky něco rozsvítilo. Pank vzal za kalcit a snažil se ho vyrvat z otvoru v našem podlahovým plavidle, ale kamínek tam držel, jako by ho někdo zalil pořádným množstvým vteřiňáku a posměšně zářil.
„Tak mi kruci pomoz!“ zafuněl Pank a dál se dřel s tim zatvrzelým cinkátkem.
„Hned.“ Špitla jsem. Jen pro jistotu jsem se vyklonila přes okraj nejbližší dlaždice a zadívala jsem se dolů. Nebezpečnou rychlostí jsme se blížily k něčemu, na co se ze všeho nejvíc hodilo přízvisko: tvrdý.
Zírat na blížící se vražednou zem, mi nepřipadalo jako věc, kterou bych chtěla zlikvidovat poslední vteřiny života, a tak jsem se vrhla k Pankovi a vší silou jsem zatáhla. V kalcitu to zakřupalo a celý cinkátko nám zůstalo v dlaních. Krystalek, kterej zašoupnul Pank do díry byl v půlce prasklej, ale byl venku. Naše vozítko sebou škublo a po pár metrech se zastavilo úplně. Byly jsme asi půl metru nad zemí.
„Tyvole.“ Vydechnul Pank a sesunul se pozadu na dlaždice našeho nedobrovolnýho výtahu. Chtěla jsem udělat to samý, ale v tu chvíli sebou pohyblivá podlaha znova zaškubala a s nabírající rychlostí se rozjela nahoru.
„Narvi to zpátky!“ zařvala jsem na Panka a sledovala jsem jeho marnej boj se zářícíma krystalkama.
„Nejde to!“ ječel. „Musíme seskočit.“
„Cože?!“ vytřeštila jsem oči.
„Není čas, skoč!“ zavřískal a překulil se před okraj.
„Sakra skoč dolu!“ zařval pode mnou Pankrácův hlas a zbarvil se slušným odstínem paniky. Radši jsem nepřemejšlela. Strach byl sice bezva věc, ale nechtěla jsem si dál vybírat mezi strachem z vejšek a strachem z faktu, že Pank zůstal dole, takže bych bez kalcitu znova nedokázala přinutit podlahu k sestupu. Zavřela jsem oči a s trochu moc holčičím jekotem jsem se vrhla dolů.