Vylhaná pravda... I.

False Truth.
31.8., 120, 4.věku, 8:00, dům Karakových, vesnice al-Hakam, království Argos, severní Tihuapánie.
Seděl jsem na židli a dojídal snídani. Na sobě jsem měl otrhané šaty, podobné pytli od brambor, které byli svázané provazem a na nohách jsem měl sandály. Zítra mi měla nastat znova škola. Dnes jsem musel ještě s otcem na pole a pak k pobřeží rybařit. Otec, Darian Karak, byl rolník, stejně jako většina lidí co jsme znali. Někteří byli rybáři, neboť jsme bydleli u pobřeží severní Tihuapánie, kontinentu na němž jsme žili.
Náš dům byl hliněný, s dřevěnou střechou. V domě byli jen dvě místnosti. Kuchyně a obývací pokoj-ložnice. Očista se prováděla u nedaleké řeky. Odpadky se jednou týdně vyváží za vesnici a spálí.
Otec přišel celý ustaraný do domku a v ruce držel destičku, které posílali ekonomičtí úředníci, z místního správního města, Langara. Na sobě měl pracovní šat, podobný tomu co jsem měl já, jen tlustší a pevnější a hlavně špinavější. V Langaře žije dnes 15 000 obyvatel, převážně řemeslníci a zemědělci. Nedaleko jsou měděné a železné doly. Právě z Langary každý týden přijíždí zásoby potravin a různých jiných zásob do našich vesnic na venkově. Langara je vzdálená 143 kilometrů jižně od naší vesnice a tak jsou zásoby dováženy koňskými spřeženími.
„Co se děje?“zeptala se má mladá a nádherná matka, Adelida otce Dariana.
„Byrokrati chtějí další a další zásoby. Máme produkci v naší vesnici zvýšit o polovinu jinak údajně vypukne na jihu říše hladomor… už se to ani nesnaží zakrývat…“
„Je to důsledek…“řekl jsem.
„Důsledek čeho?“zeptala se Adelida.
„Toho, že královští idioti zakázali modernizaci zemědělské výroby, přestože podle našich učenců můžeme díky modernizaci a mechanizaci zvýšit produkci o 500%... důsledek té krvavé války se Sinajci…“
„Rithos nařídil, že to tak nemá být!“okřikl mě otec. Rithos byl náš nejvyšší bůh.
„Ano, ale Rithos nenařídil osidlovat jižní pouštní oblasti a přesto to král nechal provést…“
„Ano a díky tomu jsme našli nové železné doly…“řekl otec. Já byl často v opozici, jak vůči otci, tak vůči královské vládě. Pravdou bylo, že tyto „železné doly“ produkovali jen desetinu toho co původně měli. Já jsem se, ale musel modlit k Rithovi, aby se hospodářství rozvíjelo a já se tak mohl dát na dokončení základní a poté střední školy a nemusel skončit jako rybář nebo dělník…
Největší problém byl v tom, že škola se platila, základní, střední i vysoká. Základní stála 20 rupií měsíčně, střední 50 rupií a vysoká 150 rupií měsíčně. Platit se to mohlo i v naturáliích. Otcův příjem byl nyní 125 rupií měsíčně a naše náklady plus daně činili 100 rupií. Takže nakonec nám zbývalo jen 5 rupií, proto otec prodával na černo vajíčka z čehož měl dalších 17 rupií měsíčně. Podstatným problémem bylo totiž to, že pokud by otec dlužil více než 1 000 rupií, můžeme upadnout do otroctví. Nyní otec dlužil 250 rupií.

Tavrius, hlavní město, 8:20, palác krále Admundsena XXI., císařova komnata.
V císařově komnatě seděl Admundsen XXI., velko-král severního oceánu, vládce celé obyvatelné Tihuapánie a pra-potomek boha Rithose. Seděl tam u stolu a zapisoval perem a inkoustem nové zprávy. Pero a inkoust směli mimo škol, užívat jen učenci, úředníci, kněží a král. Admundsen XXI., byl zhýralý a zkorumpovaný stařec, který měl spoustu milenek i milenců a nebyl již schopen žádného racionálního uvažování. Veřejným tajemstvím bylo, že byl duševně nemocný a že moc drží v rukou jeho syn Admundsen XXII., jež měl jak vysokou inteligenci a vzdělání, tak sadistické a diktátorské sklony. Admundsen XX., otec Admundsena XXI., byl velký reformátor, který se dožil úctyhodného věku 70 let. Provedl modernizaci království, upustil od nejstriktnějších náboženských zákonů, zrušil náboženskou policii, nechal vystavět nové školy a započít modernizaci zemědělství. Naproti tomu, jeho méně-vzdělaný syn zastavil modernizaci, částečně i z popudu svého syna. Výsledkem bylo, že se zemědělství naší země ocitlo na pokraji kolapsu. Nyní se, ale politika měla změnit…
Do komnaty vešel Admundsen XXII., doprovázen ozbrojenou stráží. Admundsen XXII., byl atletické a vycvičené postavy, černé vlasy měl krátce střižené, na sobě měl vojenské plátěné boty, černožlutou pouštní tuniku a u pasu dlouhý meč. Vojáci královské armády byli vystrojeni v klasickém kovovém brnění, s helmami a chrániči kolenou a ramen. Jako zbraň se užívali většinou meče, kopí nebo luky a šípy. Armáda jež podporovala Admundsena XXII., byla vyzbrojena dřevěnými obrněnými vozy s těžkými kušemi, katapulty a děly. Celkem vojsko mělo 500 000 mužů a žen, z nichž 100 000 bojovalo na frontě proti Sinajskému království a zbytek zajišťoval obranu hranic před 4 dalšími sousedními královstvími.
V posteli krále leželi dvě jeho milenky a jeden milenec. Admundsen XXII., jen vrhl opovržlivý a nenávistný pohled k nim.
„Drahý synu… kdy konečně zaútočíme na Sinajce?“zeptal se král. Byl to projev jeho stařecké senility a stupidity.
„Ty starý imbecile!“zakřičel synátor a otec se lekl. Jeho šedivé prořídlé vlasy ještě více zešedivěli úlekem.
„Jaká je tedy situace?“tázal se smutně otec, když si znova vzpomněl, že jsou již ve válce.
„Naše armáda prorazila frontu a postupuje do vnitrozemí Sinaje. Během dvou měsíců já a mí elitní velitelé zničíme vojska Sinajců…“
„Takže sinajská fronta je proražena… a co naše přípravy na válku s Axumi?“
„Chci vyslat Pětku a pak rozhlásit, že totální vyhlazení Axumské armády i jejich vůdců byla boží pomoc od Rithose…“
„To není špatný nápad…“
„Pokud… jakmile… zničíme Sinajce a Axumi, získáme obrovské množství zemědělských ploch, rybářských pobřeží i řemeslných dílen a hospodářských kapacit. Sinajci brzy padnou do našeho otroctví… a pak potáhneme na Makury. S otrockou armádou 200 000 Sinajců, kteří posílí naši zbrojní výrobu a 70 000 Axumů, které odvlečeme do armády, hravě porazíme Makury…“
„Co když Sinajci ze zoufalství přistoupí na navrhovaný Pakt tří?“
„To neudělají. Bojí se sadistického barbarství kanibalských Makurů… ale vycházejí dobře s Nobaty… pokud by vytvořili tento Pakt, měli by téměř tři čtvrtě miliónu dobře vyzbrojených a vycvičených vojáků… doporučuji povolat do zbraně každého člověka dlužícího více než 200 rupií…“
„Zešílel si?!“vykřikl otec.
„Ano, poškodí to nepochybně naši vratkou ekonomiku, ale pokud tak učiníme, očekávej mé vítězství nad Sinajci do tří týdnů. Pak je všechny vrátím a navíc jim smažeme polovinu dluhů… zatímco budou pryč budeme jejich rodinám vyplácet podporu 100 rupií týdně…“
„Cože? Ty si se pomátl…“
„Sklapni!“zakřičel nepříčetně syn.
„Jak chceš za tak krátkou dobu vycvičit asi 250 000 mužů a žen?“
„Neboj se. Mí důstojníci jsou kvalitní učitelé a rychle vycvičí naše lidi. Během 72 hodin budou všichni odvedenci schopni boje a pak zničíme Akropolianu… a vypálíme ji do základů… možná tak poděsíme i Makury a Nobaty…“
„No dobře. Vezmi je…“řekl král a povzdechl si rezignovaně.