Až za hrob (36.)

Dopadla jsem na můj vkus trochu moc tvrdě. Cosi pod mým tělem nehezky křuplo, a když se po vteřině čekání dostavila bolest, bylo mi jasný, že mi prasklo něco v levý noze. Přes zaťatý zuby se mi prodralo zaúpění.
„To není dobrý.“ konstatoval Pankrác, kterej se ke mně zrovna dopotácel a začal mi dost nelidsky ochmatávat zranění.
„Cítíš to?“ zeptal se vědátorsky a zmáčknul mi hnátu těsně pod kolenem.
„To si piš, že to cejtim!“ zavrčela jsem. „Tu nohu cejtim víc, než by bylo zdrávo.“
„Můžeš se postavit?“
„Jo, v pohodě, klidně ti i zastepuju.“ Řekla jsem ironicky. Ironie se mi v těhle končinách jevila jako jedinej dostupnej lék, takže jsem se jí rozhodla užívat nepřetržitě a vrchovatě.
„Chceš pomoct?“ zeptal se Pank, když jsem se nadzvedla na rukách.
„Ne,“ zavrčela jsem, „jen se dívej a povzbuzuj mě bičíkem. Jasně, že chci.“ Pank se narovnal a podal mi ruku. S námahou jsem se za vydatný pomoci vyhrabala do vzpřímený pozice a s funěním jsem zkoušela došlápnout na zmrzačenou nohu celou vahou. Po dvou pokusech mi bylo jasný, že tahle končetina nebude zrovna nejsilnější zbraní, která mi v boji proti tomu mrtvýmu hajzlovi pomůže.
„Musíme dál.“ Řekla jsem se zřetelnou bolestí v hlase a Pank přikývl. „Víš kudy?“ zeptala jsem se.
„Myslim, že jo. Kdyžtak tu chviličku počkej, omrknu to.“ Usmál se s neskrývanou starostí ve tváři a zmizel v šeru, který se plazilo všude kolem. Za chvilku se mi z doslechu ztratily veškerý známky Pankovy přítomnosti a mě v tom nenadálým osamění zamrazilo. Vítkova eskapáda citů a nadrženosti ve mně na chvíli utlumila paniku, ale teď, když jsem měla čas trochu se vydejchat a popřemejšlet si, zdálo se mi, že události dnešního večera nabraly tenhle nepěknej směr trochu moc rychle. Bylo to podivný. Ještě před dvěma hodinama jsem seděla s Gertem u filmíku a říkala jsem si, jakej hezkej večer náhodou nenastal, a vzápětí jsem se nechávala ochmatávat, prolezla jsem zdí, zjistila jsem, že můj kámoš je vlastně potratový dítko, propadla jsem se podlahou, z podlahy jsem skočila na jinou podlahu a asi jsem si nadobro zabila pár kostí. Chápu, že pro takovou Xenu by to neznamenalo nic vyjímečnýho, ale koneckonců, já se asi těžko budu někdy podobat Xeně. S tou myšlenkou jsem se sice venkovně usmála, ale vnitřně jsem si nedokázala odpustit slabou poznámku, že kdybych přece jen dokázala pár slušných chvatů, zvýšilo by to šance na můj i Gertův bezbolestnej návrat na povrch.
„Nutno dodat, že Xena neměla k dispozici potratový dítko.“ Ozval se za mnou Pank a s přívětivým úsměvem a bezvadnou žhnoucí pochodní dusal ke mně. „Našel jsem ho.“ Oznámil mi. „Je na tom mnohem líp, než jsem čekal. Taky jsem dal vědět Maxovi, že jsme všichni tady, jenže Filip se vloupal do Maxovy soukromý sbírky a sebral mu veškerej kalcit, kterej tam našel, tákže, já tě odvedu ke Gertovi, ty ho vymotáš a chvilku počkáte, než přivedu Maxe, všechno jasný?“ zeptal se bleskově a já začínala mít pocit, že z něj za chvíli k bolavý noze přibude ještě bolavá hlava. Radši jsem jen kejvla, a tak se Pankrác postavil vedle mě, přehodil si kolem ramen mojí levou ruku, svojí pravou mě chytil kolem pasu a napůl mě vedl a napůl táhnul tou podivnou šedou tmou kamsi do neznáma.
„Kdes sebral tu baterku?“ zeptala jsem se, aby v tom podezřelým tichu zaznělo taky něco jinýho, než moje funění a ukázala jsem na pochodeň, kterou Pank pevně svíral ve volný ruce.
„Ále,“ zamával s ní trochu, „toho se tu válí spousta.“ Pokrčil rameny a s hekáním mě opřel o stěnu, jako bych byla obchodní balík.
„Světlo je tvoje, já si ulovim jiný.“ Řekl a vmáčknul mi pochodeň do ruky.
„Počkej!“ vyhrkla jsem. „Kam mám asi tak jít?!“
„Zkus dveře.“ Usmál se a zatáhnul za dva kovový kruhy hned vedle mě, který byly v kamenný zdi dokonale maskovaný. Trochu to zaskřípalo, ale jenom tolik, aby to dokázalo přiměřeně vyděsit jednu nedaleko stojící slečnu a vedle mě se otevřely obě křídla vysokých dřevěných vrat. Bylo mi záhadou, kde se tu vzaly, ale to už očividně nebyl Pankrácův problém. Laškovně na mě mrknul a vydal se zpátky. Nechtělo se mi moc přemejšlet, jak se asi dostane do tý sklenicový místnosti nahoře, a tak jsem to nechala na něm a soustředila se jenom na pokoj, kterej se právě otevřel extra pro mě.
Podél zdi jsem doskákala po zdravý noze až k vratům a opatrně jsem nakoukla dovnitř. Nešlo mi na rozum, proč tady nějakej magor budoval veškerý místnosti do šestiúhelníku! Ta představa včelího úlu se mi vracela, kdykoli jsem si vzpomněla na místnost někde nad mojí hlavou, ale po nakouknutí do těhle dveří jsem nabyla přesvědčení, že tohle stavěl někdo, kdo trpěl utkvělou představou, že je včelka Mája. Tentokrát naštěstí stěny nebyly obložený mrtvolama všeho druhu, což trochu zchladilo svírání v žaludku, který mě trápilo už od chvíle, kdy se Filip s Gertem zdejchli. Tahle místnost byla na tohle místo až moc přirozená. Sice v ní opět chyběly okna, ale očividně tu byly dveře a očividně si tu nikdo nedělal výstavku z mrtvejch dirmů a nenarozenejch dětí. Zadívala jsem se ke stropu, ale očekávanej blejskací lustr tam nebyl. Místo něj se u stropu vznášela spousta miniaturních světýlek, který do sebe narážely a tichounce cinkaly.

Zhluboka jsem se nadechla a trochu neohrabaně jsem se vpotácela mezi futra. Ignorovala jsem bodání v noze i trochu moc nepříčetnej strach a poposkočila jsem dovnitř. Světýlka se okamžitě strategicky rozmístily tak, abych viděla do každýho koutu a zůstaly bez hnutí viset ve vzduchu. Místnost nebyla zrovna zařízená. Na stěnách visely držáky na pochodně, ale ani v jednom žádná pochodeň nebyla. U jedný ze stěn stála knihovna, nacpaná různorodou směsicí nevábných těžkých svazků a v jednom z rohů stálo nízký křeslo se zlatými madly.
To všechno jsem přeletěla neurčitým pohledem. Moje oči přitahoval stůl, vyrobenej z kalcitu, jako skoro všechno v tomhle minerálním muzeu, a na něm ležel Gert, oblečenej jen v černých kalhotách, který měl večer. Hlavu měl zvrácenou na stranu a těžce oddechoval, jako by právě uběhnul maratón. S bolestným sykáním jsem vyrazila k němu, ale pár kroků od stolu jsem se zarazila. Co když je pozdě? Co když ho nedokážu zachránit? Co když tady umře? Ta myšlenka mě dokonale spoutala. Stála jsem s jednou nohou ve vzduchu a nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem se nadechnout. Gert neurčitě zasténal a mě to vytrhlo z mýho zděšení. Oběhla jsem stůl a zadívala jsem se mu do obličeje. Oči se mu pod víčky pohybovaly ve zběsilým tempu. Rána na tváři se mu znova otevřela a vypouštěla na průsvitnou kůži krvavý perličky v klikatých šňůrách. Kromě pár odřenin mi připadal naprosto v pořádku, ale neměla jsem tušení, proč nevnímá. Opatrně jsem se dotkla jeho čela, ale nic se nestalo, jen jeho oči se pod víčky rozkmitaly v děsivým rytmu.
„Gerte.“ Zašeptala jsem, ale na tomhle místě to vyznělo jako rozsudek. Radši jsem mlčela. Urputně jsem ho hladila po čele, i když mi bylo jasný, že mu to nepomůže. Chlad, kterej mu stoupal z kůže, se mi zakousnul do dlaně při každým dotyku.
„Á vida,“ ozvalo se mi za zády a já se bleskově otočila. Zapomněla jsem na bolavou nohu a se zaúpěním jsem se rozplácla na podlaze. „moje snacha přišla na návštěvu.“ Zazubil se mi do tváře Filip a rychle přešel místnost s dramatickou nepříčetnou grimasou. „Nechceš se nějakou tu věčnost zdržet?“
„Ty máš v hlavě vážně dokonale prázdno.“ Zavrčela jsem a vyhrabala jsem se zpátky na nohy.
„Mýlíš se, já mám v hlavě plán.“ Pousmál se a přikročil blíž ke stolu. Natáhnul ruku a odsunul Gertovi stranou ofinu, která se mu lepila na zpocenou kůži.
„Co je mu?“ zeptala jsem se a snažila jsem se zabránit naléhavě poraženeckýmu tónu.
„Jeho duše se odděluje od těla.“ Řekl Filip s hrdým úsměvem. „Za chvíli se ke mně připojí.“
„To asi těžko.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se ostražitě. „Neexistuje nic, co by ho dokázalo vrátit do toho obyčejného života, na kterém tolik lpíš. Tohle je jízdenka jedním směrem. Vlak se rozjel.“
„Dobrej kec.“ Ocenila jsem jeho poetickou duši. „Jenže ti pořád tak trochu uniká fakt, že tě tohle prostě a jednoduše nikdo nenechá udělat.“
„Už jsem zemřel, nemůžeš mě zabít, nemůžeš ani Gerta znovu přivést k životu, přestože ještě tak úplně mrtvý není. Jak mě asi tak holka jako ty může zastavit?“
„Spíš se ptej, jak tě zastaví holka jako Max.“ usadila jsem toho blbečka.
„Max souhlasil!“
„Chybka.“ Usmála jsem se.
„I kdyby si to rozmyslel, nedostane se sem!“
„Chybka číslo dvě.“ Užívala jsem si můj malej triumf i veškerý informace, který mi ho hodlaly dopřát. Filip se tvářil dokonale zmateně, což mě nutilo do smíchu. Zachechtání mi vyrazilo z hrdla v hlasitým gejzíru, kterej ohodil všech šest stěn a ještě dost slušně pocákal strop. Všechny mrňavý světýlka se na svých postech zavrtěly. „Kolik chyb ještě dneska hodláš udělat?“ zeptala jsem se, pořád ještě s pusou roztaženou do děsivě groteskního šklebu.
„Já chyby nedělám!“ zaječel Filip jako trucovitý děcko.
„Áha, chybka číslo tři.“
„Tak dost!“ zařval a natáhnul se přes stůl. Jen tak tak jsem se dokázala zaklonit a uniknout jeho prstům, který sevřely prázdnej vzduch.
„Co všechno víš?!“
„Nic moc,“ Pokejvala jsem hlavou, „ale jsem si jistá, že máš teda hodně blbou mušku.“
Filip nesrozumitelně zavrčel a mě bylo jasný, že jestli neupustí trochu páry, každou chvilku vybouchne. Neměla jsem tušení, co mám dělat, byla jsem mírně ironická, pekelně vyděšená a levá noha začínala bolet jako čert. Chtěla jsem získat čas, než se tu objeví Max, ale bolest a strach mě pomalu začínaly zbavovat posledních zbytků rozumnýho uvažování.
„Vím jen to, že tě Max podfouknul.“ Zašeptala jsem s myšlenkou na blábol, že pravda vítězí a ostražitě jsem se na Filipa podívala.
„O čem to mluvíš?!“
„Max ti sice slíbil, že ti pomůže výměnou za Gerta, ale už ti neprozradil, že se Gertovi nic nestane. Max má totiž dohodu taky tak trochu s mojí maličkostí.“ Usmála jsem se nejistě a pozorovala jsem, jak se Filip snaží nově nabytý informace vytěsnit.
„Mám s Maxem dohodu, že on mi pomůže Gerta chránit před tebou, čímž neporuší nějaký vaše záhrobní pravidla a zároveň tě získá do svých služeb.“ Vysvětlovala jsem a žmoulala jsem Gertovu ledovou ruku.
„Ale mně slíbil…“
„Jo, slíbil.“
„Já ale Maxe na nic nepotřebuju.“ Zašeptal a po tváři se mu rozlil výraz absolutního porozumění, kterej se mi ani za mák nezamlouval.
„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se ostražitě.
„Gert tu se mnou zůstane tak jako tak. Max to měl jen urychlit.“
„Chceš říct, že tu dobrovolně necháš svýho syna kdoví jak dlouho sténat,“ Gert na potvrzení mých slov vydal několik táhlých kvílivých zvuků, „a než tady zdechne, zajdeš si na bowling?! Nejseš tak trochu magor?!“ Připadalo mi sice trošku zbytečný se ptát, ale vztek se mnou vcelku slušně cloumal a nutil mě do mnohem odpudivějších výrazů, než se kterýma jsem se prozatím předváděla. Bylo mi jasný, že to nebude trvat dlouho a já bouchnu pravou vražednou zuřivostí slečny, kterej tu momentálně na stole umírá boyfriend.