Tajuplný příběh Fredericka Taylora - Přání k narozeninám

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Přání k narozeninám

Celá třída se strachem odstoupila o dva kroky dozadu. Susan sama nevěděla, co má dělat. Profesorka Turmanová ji odstrčila za svá záda a roztáhla ruce, které teď společně s plandavým venkovním pláštěm, působili jako dvě velká černá křídla. Z křoví něco vyskočilo. Bylo to malé, vyhublé, slizké, plešaté a mělo to na sobě pouze něco, co zoufale připomínalo obnošenou plenu. Pár děvčat vystrašeně vyjeklo a zakrylo si svá ústa. Profesorka okamžitě sepjala ruce k sobě a napodobila pohyb podobný tomu, když chcete co nejagresivněji rozbít vejce o zem. Od jejích nohou se směrem k cestě, kudy stvoření utíkalo, vytvořil dlouhý mrkvový záhon, jenž všemožnou rychlostí uháněl za jeho patami. Ozvalo se druhé jíknutí, doprovoděné bublavým zaprskáním.
„Okamžitě utvořte dvojice a schovejte se, tady v hájku!“ vykřikla profesorka ke studentům, aniž by se k nim otočila a užuž máchala ve vzduchu rukama, jakoby chtěla vytvořit větrný vír. Frederick zřejmě nebyl jediný, komu tohle to nařízení připadalo přinejmenším praštěné. Hájek byl na první pohled vynikající útočiště pro mnoho záludné havěti a tak nebylo divu, že se tam nikomu příliš nechtělo. První kdo bezmyšlenkovitě sestoupil ze stezky byl samozřejmě Morfl, kterému jakožto Micrantopistovi vůbec nevadilo, kdyby ho něco uštklo nebo zranilo. Pak ho následoval Richard Hevit, s pak několik dalších chlapců jejichž jméno Frederick zatím neznal a nakonec i on sám se zbytkem třídy. Ne že by se nějak bál, jenom chtěl do poslední možné chvíle sledovat to, jak se profesorka potýká se stvořením, jenž podle pohybu větví, zmizelo někde v korunách stromů, přes které teď prosvítaly první paprsky slunce. Zalesněný hájek byl zatím snad nejméně děsivým místem v lese. A i když bylo všude kolem plno pavučin a hmyzu, bylo to pořád lepší než nechat si vyškrábat oči nějakou nestvůrou. Frederick seskočil do příkopu vedle menšího chlapce s mírným předkusem a se špinavě blonďatou hlavou, jehož vlasy mu spadali až na ramena. Chlapec vykukoval zpoza příkopu a porozhlížel se po všech ostatních, kteří se ještě teď štítili skočit do nějaké zabahněné jámy.
„Panebože,“ zanadával chlapec. „Tak se krucinál schovejte!“ křikl na dvě zrzavé dívky, které chodili sem a tam a porozhlíželi se po nějakém přijatelném úkrytu. Dívky chlapce obdařily nakvašeným pohledem a schovali se za keř k Jamesovi, který se teď netvářil o nic vděčněji. „Jak může být někdo takhle… takhle…?“ zamumlal.
„Vybíravý?“ napadlo Fredericka. Chlapec se otočil, patrně až teď zaregistroval, že se k němu Frederick připojil.
„Tak nějak… Mimochodem, já jsem Leonard Nicket,“ představil se chlapec a podal Frederickovi svou ruku. Frederick mu s ní potřásl a taky se představil. „Když už o tom tak mluvíme, neznáš způsob, jak ostatní, co se ještě neráčili schovat, přinutit aby zalezli do nějakého úkrytu?“ zeptal se Leonard nasupeně, jakmile znovu vykoukl z příkopu a ke své nelibosti zjistil, že se ještě teď kolem do kola toulá několik studentek.
„Ale jo, jistě,“ přisvědčil Frederick. Nadechl se z plných plic a zavrčel jako medvěd. Dívky se mohly přetrhnout, aby jedna předstihla druhou v útěku do prvního možného úkrytu. Netrvalo dlouho a celý hájek utichl. Profesorka Turmanová nešla z Frederickova ani Leonardova místa zahlédnout. Nemuseli by jste být odborníci, aby jste poznali, jak nesnesitelně napjatá atmosféra v hájku zavládla. Jakmile se ozval nějaký podezřelý zvuk, projela Frederickem husí kůže a on se nervózně ohlížel všemi směry. Už uběhlo zhruba deset minut a profesorka se pořád nevracela. Frederick už začínal mít obavy.
„Neměl by se někdo jít podívat, co se stalo?“ syknul Frederick na Leonarda, který teď zady opřený o stěnu příkopu obracel v prstech svou kouzelnickou licenci. Leonard nevypadal, že by ho nápad nějak nadchl tak pouze pokývnul rameny a dál si nezaujatě hrál s prstenem. Frederick od něho nemohl čekat nějakou neobvyklou statečnost a věděl, že jakožto strůjce tohoto nápadu, by se měl jít porozhlédnout po okolí on sám. Pomalu vstal a vykročil z příkopu. Bylo uspokojující si po takové době sezení v podřepu pořádně protáhnout nohy i záda. Dokola nebylo vidět nic než zarostlá příroda. Kdyby Frederick nevěděl, že se za jeho zády skrývá Leonard, dost rychle by uvěřil, že je v celém lese sám. Všude vládlo takové ticho, že šlo slyšet i jeho dýchání nemluvě o křupavým zvucích, jaké vydávali jeho chodidla, když došlápl na promrzlou trávu. Pomalu se plížil k rozcestí, odkud se všichni rozprchli do hájku a přitom nepřestal přemýšlet o tom, co profesorka říkala o šotcích a lesních hejkalech. Na stezce byla zřejmě prstem vyznačená ochranná čára, v níž bylo namalováno pět složitých znaků. Frederick nevěděl co to znamená, podle takto narychlo namalovaného díla usoudil, že jde o nějaké složité obranné zaklínadlo. Když v tom za jeho zády křupla větvička. Frederick ztuhnul a zůstal ve své shrbené poloze stát jako zamražený. Měl nepříjemný pocit, jako by mu někdo mířil zaklínadlem přímo doprostřed zad. Pomalu otočil hlavu do zadu, ale jediné co viděl, byl na první pohled prázdný hájek. Ze srdce mu spadl obrovský kámen, ale stále se nervózně ohlížel, protože mu bylo jasné, že ta větvička nemohla prasknout sama od sebe. Bylo mu jasné, že by nebylo moudré tu teď do utlačujícího ticha vykřikovat: Paní profesorko! a tak pouze obcházel okolní stromy a pátral po nějaké stopě, která by ho k profesorce dovedla. Najednou se Frederick zastavil. Uvědomil si, že je už nejméně deset kroků za rozcestím a že ho profesorka naváděla, aby se sestupům z vyznačených stezek vyhýbal. Otočil se a rozhodl se, že zamíří zpátky do příkopu, když v tom se zarazil. Na vysokém stromu před ním bylo vyřezáno několik znaků.

Vše nejlepší k narozeninám přeje spolek ?

Frederick se zarazil. Byl si víc než stoprocentně jistý, že když tudy šel poprvé, nápis tam nebyl. Vystrašeně se rozhlížel všude dokola a hledal cokoliv, co mohlo nápis do stromu vyškrábat. Nikde nic. Ticho teď Frederickovi připadalo ještě děsivější než předtím. Pak se zahleděl na znak za slovem spolek a uvědomil si, že ho už někde viděl. A pak mu to došlo. Stejný znak byl na jeho hodinkách, přímo nad číslem 12. Okamžitě si vykasal rukáv a hodinky pozdvihl do výšky nápisu na stromě. Byl tak vyveden z míry, až úplně zapomněl na to, že měl jít hledat profesorku Turmanovou. A pak se něco stalo. Odněkud se ozval prskavý zvuk. Frederick se ať už se to zdá nemožné, zděsil ještě víc než před chvílí. Jediné co v tu chvíli narušovalo tísnivé ticho, bylo hvízdání ptáků, prchajících ze svého útočiště v koruně stromu, pod kterým Frederick stál. Frederick zdvihl hlavu, přesně v tu chvíli, kdy na něj střemhlav vyskočilo to odpudivé ztvoření. Na nic nečekal, otočil se a vyrazil sprintem ke svému úkrytu. Přesně v tu chvíli dopadl na místo, kde před chvílí ještě stál, ten odpudiví tvor v zašedlé pleně a po čtyřech uháněl za Frederickem. Frederickovi bušilo srdce jako o závod, jediné o čem teď uvažoval bylo to, jak setřást tu příšeru za zády. Jestli měl někdy konečně prokázat svou statečnost, kterou mu přisliboval symbol zkřížených mečů na jeho kouzelnické licenci, bylo to právě teď. Jednou oběhl celé rozcestí, pak zabrzdil a otočil se k tvorovi čelem. Tvor zabrzdil s takovou razancí, že po něm v cestě zůstala vybržděná čára. Na první pohled šlo poznat, že byl ohromen, patrně nebyl zvyklí na to, že se mu nějaký ze studentů staví na odpor.
„Ale, ale, ale… Tak náš studentíček se chce prát?! To vaše paní učitelka ale nebude chtít slyšet. Teda až se probere,“ odmlčel se a písklavě se zasmál. „Tady nemáš kam utéct mladíčku. V Dolbinově lesíku se neschováš,“ opět se odmlčel a z plných plic se zařechtal. „Tví kamarádíčkové se za malý moment stanou chutnou hmyzáčí svačinkou. Ale toho ty už se nedožiješ. Budeš totiž… MRTVÝ!“ zaburácel tvor známý pod jménem Dolbin. Vycenil svých ostrých deset zubů, zaprskal jako kočka a po čtyřech se kolébavým pohybem rozběhl obrovskou rychlostí k na smrt vyděšenému Frederickovi. Frederick si však už během Dolbinova proslovu připravoval kouzlo, které použije. Ve zlomku vteřiny natáhl obě paže směrem k Dolbinovi a co nejsrozumitelněji to šlo, pronesl: „Expresium Lautus!“ A i když se mu hlas z toho napětí a strachu třepal jako osika, luplo to, Dolbin sebou trhnul a aniž by si to uvědomil, pohyboval se nyní jako zpomalený film. Frederick už nemohl dál čekat. Rozběhl se zpátky do hájku, aby varoval ostatní studenty než Dolbinovo prokletí poleví, nebo než na ně začnou dorážet první hladoví hmyzáci. Velmi ho zarazilo tvrzení, že je profesorka Turmanová v bezvědomí. Měl vzato, že když Dolbina zastavil sám, někdo takový, jako zkušená profesorka by s ním neměly mýt žádný problém. Ale co teď? Když uteče se zbytkem třídy z lesíku, může být pro profesorku už pozdě. Věděl, co musí udělat. Dolbina už ztratil z dohledu. Právě se blížil k prahu lesního hájku. Bylo mu neuvěřitelné horko z toho, jak rychle utíkal a v rukou, jako by se mu tam třepali motýli, jedno však dokázal. Když mohl utéct, neutekl a bojoval. Aniž by se to mohlo zdát byl s celou třídou v lesíku už nejméně hodinu a bylo mu divné, že se po nich zatím nikdo nesháněl. To teď musel hodit za hlavu, protože krok za krokem byl blíž a blíž hájku. Už ho měl na dohled. V plicích ho píchalo a vzduch, který polykal se mu zdál snad tekutý, ale nevzdával to. Měl takové špatné tušení, jak se to obvykle v podobných příbězích stává, že těsně před cílem ho ještě něco nemile překvapí. Ale už byl tam. Přeběhl hliněnou cestu a vklouzl do mokré trávy. První zvědavci už na něho otáčeli hlavy. Frederick se zastavil.
„Všichni mě poslouchejte!“ rozkřikl se do všech stran. Z koutů jen slyšel: „Frederick? Není to Frederick?“ nebo „Ticho poslouchejte! To je ten kluk co šel hledat profesorku!“
„Tam v lese, je…“ ani nevěděl jak Dolbina popsat. „Příšera! Ale nepanikařte! Ti z vás, kteří si pamatují cestu, vyveďte ostatní z lesa a zavolejte pomoc! Já musím zpátky! Profesorka tam někde leží v bezvědomí!“ vypravil ze sebe a všemocně začal lapat po dechu. Dokola se nesly vystrašené a nervózní hlasy. A pak někdo předstoupil.
„Sám tam nepůjdeš!“ ujistil Fredericka Morfl. Frederick užuž otevíral pusu s pádným argumentem když Morfl dodal. „Jdu s tebou,“
„A já taky!“ přidala se Susan.
„Když jde ona, tak já jdu taky!“ ušklíbl se Richard.
„Jdu s vámi!“ přitakal Elfias. Všichni co se nahromadili v družině na záchranu profesorky Turmanové pohlédli na Jamese. Ten se trochu začervenal a zatvářil se výmluvně.
„Někdo je musí vyvést ven ne?“ vydechl a zařadil se do hloučku vystrašených studentek.
„Srab,“ hlesl Morfl.
„Takže,“ ozval se po chvíli Frederick. Ostatní už jen sledovali, jak poslední zbytek jejich spolužáků mizí za nejbližším stromem. „Jestli chceme profesorku zachránit, musíme-,“ Jak se to jen mohlo stát? Frederick úplně zapomněl na Dolbina, kterého zmrazil zpomalovacím zaklínadlem.
„TY-JEDEN-MRŇAVÍ!“ dusil se hněvem Dolbin, jenž se v tu chvíli vynořil z keře u stezky. Jeho bledá tvář byla rozpálená do ruda, vypadal, jako by mě každou chvíli dostat infarkt.
„PŘIVEDL-SIS-S-SEBOU-POSILU?! JÁ-JÁ-TĚ-ZNIČÍM!“ zařval, oční bulvy měl takřka ven z důlků. Pořád syčel jako kočka, cenil svých deset, do špičky vypilovaných zubů a prskal na všechny strany.
„To by stačilo!“ štěkl na něho Frederick, který se teď s družinou v zádech, cítil o hodně víc sebejistěji. Dolbin se zatvářil popuzeně a zmateně zároveň. Všiml si pouze, jak si všech pět něco zapáleně šušká.
„Tři! Dva! Jedna! Teď!“ vychrlila ze sebe Susan s takovou rychlostí, že si Dolbin ani nestačil uvědomit, že letí po zádech, zasažen pěti pohlavkovými zaklínadly kamsi do houští.
„Výborně!“ zajásal Frederick. „paní profesorka mířila někde tamtím směrem,“ odmlčel se a ukázal dál po stezce. „Dokáže tady někdo z vás vyčarovat stopovací formuli?“ Všichni se po sobě tázavě podívali.
„Něco takového jsem už jednou zkoušel,“ podotkl Richard, zkonil se k zemi a zamyslel se, po chvíli ze sebe vydal nějaké tiché zaklínadlo a pohladil hliněnou stezku, na které stáli, dvěma jemnými tahy. Zhruba deset stop před nimi se na zemi vybarvili červenou barvou přesné otisky bot profesorky Turmanové. Richard se zatvářil vítězoslavně a pyšně se ohlédl přes rameno na ostatní. Susan uznale přikývla. Všech pět se dalo mlčky do běhu. Stopy, čím dál víc byli od místa prvního souboje, měnili svůj směr, jak se profesorka snažila vyčarovat obtížné formule, až se u jednoho vysokého dubu změnili ve dvě nepřerušované čáry, které se táhli minimálně dalších padesát metrů.
„Tady zřejmě ztratila vědomí a někdo ji po zádech vlekl pryč,“ poznamenala Susan s rozechvěným hlasem. Frederick si všiml, že nebyl sám, kdo v tu chvíli litoval, že šel profesorku hledat bez pomocí nějakého zkušenějšího kouzelníka. A pak se stalo něco podivného. Stopa zde končila. Nikde nebylo ani známky po tom, že by se tu profesorka zdržela. Frederick se porozhlédl kolem sebe. Prostředí se úplně změnilo. V dáli byly jen husté houštiny a temné stíny, ve kterých bylo plno pavučin. Na zemi bylo jen staré udusané jehličí a místy i něco co vypadalo jako stříbrný sliz.
„Provedl jsi to zaklínadlo správně?“ zeptal podezřívavě Elfias Richarda, který se s nechápavostí v očích, otáčel na místě sem a tam a hledal další možné stopy. Frederick byl zřejmě jediný, koho v tu chvíli napadlo podívat se vzhůru. Nad jejich hlavami byla hlavou dolů profesorka Turmanová, zabalená v něčem, co vypadalo jako lepkavé hedvábí. Ve tváři byla absolutně bledá, oči měla zamlžené, takže to teď vypadalo, jako by jí chyběly panenky, ústa měla zkřivena v děsivém výkřiku a blonďaté vlasy, které měla původně svázané v drdolu, jí teď volně splývaly dolů. Její špičatý klobouk ležel rozžvýkaný o něco dál v nějakém příkopu s něčím co vypadalo jako pštrosí vejce. Každý kdo se na ni teď díval, měl ve tváři vyděšený výraz.
„Tohle bude určitě pavučina Obrspínie,“ přisvědčil Morfl a sáhl na tu podivnou látaninu.
„Budeš se asi divit, ale to nás už taky napadlo,“ ujistil ho Richard nonšalantně.
„Odstupte,“ pobídl všechny Frederick a sám odkráčel tři kroky zpět. Natáhl před sebe ruce a zašeptal: „Pyrotheurio“. Ze špiček prstů mu směrem k pavučině vyprskli dvě rudé jiskry, které se okamžitě ujali a proměnili se v jasný plamen. Stačilo jen pár sekund a Frederick znovu zašeptal: „Revers,“ a plamen ustal. Bezvládné tělo, visící až doposud v lepivé pavučině s řachutím dopadlo na tvrdou zem.
„Chyťte ji! Morfle ty půjdeš se mnou ve předu. Musíme sebou pěkně mrsknout!“ zavelel Frederick. Všichni bezmyšlenkovitě uposlechli jeho rozkaz a dali se do práce. Frederick byl sám na sebe pyšný, že dokázal dát dohromady celý záchranný tým, třebaže byl složený s pěti jedenáctiletých kouzelníků. I když věděl, že někde před nimi může být něco, co by je mohlo stát život, nemyslel na to. Právě teď se totiž musel soustředit na to, aby všechno proběhlo bez nejmenších komplikací. Pořád nemohl uvěřit, jak se obyčejná první hodina kouzel mohla zvrtnout v boj na život a na smrt. Co bylo však ještě neuvěřitelnější, bylo to, že všechno tohle se vlastně odehrávalo v lesíku, který stál na pozemku školy. Všechny takovéto myšlenky byl však nucen zahnat, protože Susan, Elfias a Richard už vyzvedli levitovacím zaklínadlem profesorku Turmanovou do vzduchu a čekali na další povel.
„Tak jdeme,“ vydechl Frederick. Celá skupina se dala do pohybu. Jediné co teď bylo slyšet, byl dusot pěti páru nohou, směřujících po stezce až na konec lesa. Každá vteřina se Frederickovi zdála přinejmenším desetkrát delší. Věděl, že někde tady se ten na první pohled hrdinský a šlechetný plán na záchranu učitelky zvrtne. Míjeli zatáčku za zatáčkou a vypadalo to, že les ani zdaleka ještě nekončí. Fredericka strašně znervózňovaly všudypřítomné temné nory a abnormálně veliké pavučiny, které lemovaly každé úbočí a vyplňovaly mezery mezi stromy. Kdo věděl jestli se Dolbin už ze svého bezvědomí probral, Frederick se utěšoval myšlenkou, že mu samotnému to trvalo přinejmenším pět minut. Dolbin byl však zasažen pěti pohlavkovými zaklínadly, což by teoreticky dávalo pětadvacet minut. Jenže, než se celá skupina dostala k vysokému dubu, než se jim podařilo vytěsnit profesorku z lepivých pavučin a než se vůbec vydali na cestu zpět… mohli by být rádi, kdyby jim vůbec nějaký čas zbyl. A tak dál běželi lesíkem a dali by vše za to, kdyby byli už brzo zpátky ve škole a mohli se dál normálně učit, když se však něco stalo. Elfias škubl hlavou a ostražitě se rozhlédl po celém okolí. Nebýt toho, možná by celá akce skončila katastrofou.
„STÁT!“ vykřikl zničehonic Elfias. Frederick s Morflem v popředí skupiny prudce zabrzdili. Profesorka Turmanová se ve své vznášející se poloze pěkně zatrmácela z toho, jak se každý ze tří studentů podepírající ji levitovacím zaklínadlem zastavil na jiném místě. „Něco jsem zaslechl!“ upozornil je Elfias a své špičaté uši nezávisle na sobě otáčel na všechny strany.
„Podívej Elfias, na tohle nemáme čas-,“ nedokončil Richard. Teď už to zaslechli všichni. Kdesi z povzdálí, zahaleného neprostupnými křovinami se ozval poměrně hlasitý jekot, jenž každému ve skupině nahnal husí kůži.
„Hejkalové,“ hlesla roztřeseně Susan.
„Rychle popadněte šťovíky a nacpěte si je do uší!“ pobídl všechny udýchaný Morfl. Frederick usoudil, že nacpat si uši provlhlými travinami je o něco lepší, než ohluchnout a tak přiběhl na okraj stezky, zkonil se, vytrhl chomáč trojlístků, ze kterých udělal dvě kuličky a zastrčil si je do ušních dírek. Ostatní ho mžiku napodobili. Bylo to, jako by si Frederick do uší narval mravence, neuvěřitelně to svědilo a zároveň studilo, ale to bylo v tu chvíli to nejmenší. Opět se dali do pohybu. Frederick a Morfl se teď přesunuly na pozadí skupiny. Netrvalo ani pět vteřin a pod korunami stromů se zachycení za větve jako opice, objevili první lidské siluety porostlé listy, šlahouny a květy. Takový hejkal vypadal jako člověk porostlý břečťanem, až na to, že uměl až neuvěřitelně na hlas ječet. Frederick zahlédl jak se na něho Morfl dívá a jak něco říká, ale přes zacpané uši mu nebylo rozumět. Jediné na co teď myslel, byla rada profesorky Turmanové, která je pobízela, aby hejkalům co nejrychleji zacpali ústa. Hejkal ručkoval po větvích stromů, přibližně stejnou rychlostí, jakou se celá skupina pohybovala. A už to bylo tady. Frederick si všiml jak se hejkalovy plíce nadýmají vdechnutým vzduchem a nebylo pochyb, že se co nejdříve rozječí.
„Zacpi ústa!“ houkl Frederick ostražitě. Hejkala jako by něco trefilo do hrtanu a už se poroučel k zemi. Kouzlo se povedlo. Netrvalo dlouho a ochromený hejkal se jim ztratil z očí. Už se vytratili z obludného pavoučího lesa, zpátky do zeleného hájku, kde na ně opět dopadly první vítané paprsky slunce. Frederickovi se strašně ulevilo, protože před sebou zahlédl konec lesa.
„Už jsme skoro tam!“ radovala se Susan. A doopravdy, netrvalo ani pět minut a už byli venku. Ranní světlo je málem oslepilo, protože si přivykli na lesní šero. Jakmile Frederickovi z očí vymizely všechny blikotavé fleky, zpozoroval, že zbytek třídy stojí opodál s jedním postarším kouzelníkem, který vzhledem připomínal tučňáka. Měl na sobě frak, černé kalhoty a lakýrky. Na hlavě mu odrůstaly prošedlé, čajově hnědé vlasy, učesané do přehazovačky a na nose měl brýle, které byli velké asi jako mince. Vzrůstově taktak dosahoval Frederickovi výšky. Ihned jak uviděl celou skupinu s profesorkou Turmanovou, vykřikl a ihned přiběhl k Frederickovi a Morflovi. O profesorku Turmanovou, se v tu chvíli staraly jedna hodně stará ošetřovatelka s přísným obličejem a dlouhým bílím hábitem a jedna poměrně mladá učednice, která málem nevěděla jak se ošetřuje malá oděrka na předloktí.
„Kde jste se tak dlouho toulali?!“ vyjel na Fredericka s Morflem kouzelník, s úlevou si oddechl a prohrábl si své chmýřité vlasy. „To, že jste chtěli zachránit profesorku je sice hrdinské, ale taky velice NEZODPOVĚDNÉ!“ zdůraznil, zakroutil hlavou a zahleděl se kamsi přes Frederickovi rameno. „Už můžete jít, vaše služby už potřebovat nebudeme! Díky, že jste přispěchali tak včas!“ pokynul na skupinu hlídačů ve svých směšně hranatých kloboucích a přehnaně velkých slunečních brýlích. V jeho obličeji šlo vyčíst, že v sobě dusil nějakou velmi hrubou nadávku. „Takže zpátky k vám dvěma, nezbývá mi nic jiného než vám při večerním shledání v jídelně společně s vašimi třemi pomocníky udělit vyznamenání školy…“ Frederick s Morflem si vyměnili své nadšené pohledy. „ALE! Zdůrazňuji vám, že pokud se ještě jednou rozhodnete hrát si na hrdiny, byly by jste rádi, kdybychom vás jenom vyhodili ze školy,“ ohodil je kouzelník a odkráčel k Elfiasovi, Susan a Richardovi, aby jim zřejmě pověděl to samé.
„Ty Fredericku,“ oslovil ho Morfl a zatahal ho za rukáv. „On to asi byl ředitel ne?“ Frederick nejistě přikývl.
„Fredericku!“ zavolal na něj někdo z davu studentů, Frederick se rychle otočil a zjistil že to byl James, obklopený zbytkem třídy.
„Co je?“ chtěl vědět hned, protože odtušil, že James toužil po tom, aby tam přišel a všem pověděl co se v lesíku odehrálo.
„Pojď sem!“ odpověděl mu podle očekávání James. Frederick nikdy netoužil být středem pozornosti a tak si sebou vzal jako morální podporu Morfla, který si přímo užíval roli hrdinného zachránce a vůbec mu nedělalo problém, aby všem v pěti minutách, bez Frederickovi přičinění, přesně popsal celou záchranou akci, přičemž samozřejmě nezapomněl přibarvit své riskantní ale odvážné činy.
„…a pak jsem toho hejkala pevně spoutal poutacím zaklínadlem a už jsme byli venku, že Frede?“ ohlédl se přes rameno na Fredericka, který si z nudy hrál s knoflíky na košili. Jelikož Frederick ani vteřinu nevěnoval pozornost tomu co Morfl říká, vypadlo z něho pouze: „a-ano.“ Mezitím se k nim přidala i Susan, kterou její partička usměvavých děvčat ihned zatáhla do svého středu a Elfias i Richard, kteří se s rukama v kapsách nezačleněně postavili vedle Fredericka.
„Jo a tihle taky pomáhali,“ řekl jakoby na okraj Morfl a rukama pokynul za svá záda ke třem nechápajícím chlapcům.
„Jde vidět, že si to užívá co?“ uchechtl se Richard Frederickovi do ucha.

Jména všech pěti, co se ten den rozhodli zachránit profesorku Turmanovou, ihned proletěla školou, takže je okamžitě každý, alespoň podle popisu znal. Jelikož další hodinu měli věštění z koule a jejich profesorka madame Žbluňkavá, neuvěřitelně obtloustlá čarodějka zahalena v nejrůznějších látkách, se považovala za vševědoucí, ihned chtěla vědět všechny podrobnosti z lesa, stejně tak jako zbytek třídy. Pak měli hodinu volno, protože profesorka Turmanová, kterou měli mít na přírodomluvu ležela na ošetřovně a zotavovala se z akutního případu otrávení pavoučím jedem, nadále pak byla hodina užitkových kouzel s profesorem Manasem, což byl vysoký, starý učitel s hnědým knírkem, malýma očima a prořídlými hnědými vlasy, jenž naopak vůbec netoužil vědět co se v lese stalo, ale zajímalo ho, jaké užitkové kouzla při tom pětice použila (V této hodině zazářil nejvíce Richard se svou formulí na odkrývání stop). A pak byla pauza na oběd. Frederick, Elfias ani Richard příliš netoužili, příliš se od sebe vzdálit, protože by se osamoceni stali lehkým terčem pro nepříjemně zvídavé otázky. Elfias už to měl sám o sobě v povaze, vyhýbat se přílišné pozornosti, Richard si pozornosti za těch deset let užil až moc a Frederick jak už bylo zmíněno nikdy netoužil být obdivován a uznáván, takže ve stejné formaci dorazili i do obrovské jídelny, kde bylo tak rušno, že málem nebylo slyšet vlastního slova. Jakmile dosedli na poslední tři volná místa u jídelního stolu prvního ročníku, rozhostilo se tam hrobové ticho. Frederick, Richard i Elfias ztuhli jako zamražení. Jediné co ze sebe Frederick dostal bylo: „ehm“
„Tak dobrou chuť přejeme,“ žblekotl Richard a pozdvihl svou číši s pomerančovým džusem. Všichni se na něho podívali, Elfias i Frederick ho bleskově napodobili. Ostatní se okamžitě dali zpátky do spětného hltání horké nudlové polívky. Frederickovi po čele sjel pramínek studeného potu.
„Fuj,“ ulevil si Frederick. „doufám, že tohle nebudeme muset zažívat každý den,“
V jejich třech prázdných talířích se zničehonic objevila horká polévka stejná jako v talířích zbytku třídy. Než se Frederick pustil do jídla, stačil napočítat, dalších 19 nových spolužáků, což znamenalo že jich bylo ve třídě dohromady 25 a každý byl něčím zvláštní. Byla zde dívka, která měla červené oči a křídově bílou pleť, o té se vědělo, že její matku pokousal upír, nadále tu pak byl chlapec, jemuž obočí neustále měnilo tvar i barvu, nebo další chlapec, kolem kterého bylo asi nejvíce místa, protože vypadal strašně děsivě. V normálním světě by byl považován za poměrně pohledného chlapce se splývavými černými vlasy, ale nevědomky proč kolem sebe rozšiřoval chladivou auru, auru tak děsící až připomínala smrt. Pokaždé když někam šel, všichni se mu vyhýbali a pokud někdy sáhl na nějakou květinu, okamžitě uvadla. Frederick žduchl loktem do Elfiase, který měl u pusy právě lžíci po okraj naplněnou horkou polévkou a nepříjemně se polil.
„Co sakra-?“ vypískl Elfias a začal se rychle utírat ubrouskem, který popadl na stole.
„Ehm… promiň,“ hlesl. „Nevíš jak se jmenuje támhleten kluk?“ pošeptal mu a očima zamířil na černovlasého podivína.
„Tam to? To je Grimm Reaper,“ odpověděl mu stále nakvašeně Elfias.
„To jako-?“ nedokončil Frederick.
„Přesně,“
„A to jeho rodičům, připadá normální?“
„Asi… co já vím, nech mě v klidu se najíst,“ sykl po něm naštvaně Elfias a rozvážně si strčil první lžíci polévky do úst. Frederick se na něho ještě jednou podíval, ale jak zjistil že mu jeho pohled oplatil svýma chladnýma černýma očima, odvrátil svůj pohled a věnoval se jídlu. Po obědě už následovala poslední hodina a to byla Alchymie. Celou hodinu jim jejich profesorka Chesterová popisovala co všechno budou probírat a taky jim dala poměrně dlouhý seznam věcí, které by si jako třída měli objednat z místního bylinkářství U babky jednooké.
Den se chýlil ke konci, když do odpočinkové místnosti, vrazil trpaslík s poštou.
„Proč ti trpaslíci dělají samé otrocké práce?“ divil se Frederick, protože pokaždé když nějakého trpaslíka zahlédl, vykonával nějakou málo placenou a často potupnou práci.
„Kdysi dávno, chtěli trpaslíci ovládnout celý Bezirkand a Brisreich, protože jim v jejich pohoří Högend došla místa na dolování. Dostali se až ke Caspenonu, kde je lidé a elfové odrazili… no jo. Na jejich straně bojovali i vlkodlaci a upíři. Podle dědečka to byla tehdy velmi těžká doba,“ přisvědčil Richard, sedící vedle Fredericka na pohodlném modrém gauči u krbu.
„A jak se jmenuje tvůj děda?“ napadlo ihned Fredericka.
„Wiltord Hevit… proč?“ nechápal Richard a stáhl obočí.
„Ale jen tak…“ pohodil rukou Frederick. Bylo mu jasné, že Richardův děda Wiltord byl společně s Georgem Taylorem a Doloros Tolkmanovou v klubu nekouzlících, kteří stáli za objevením Knihy dvou světů. Ale co to dokazovalo?
„Nevíš kolik je hodin?“ chtěl si ověřit Frederick.
„Půl šesté,“ odpověděl mu Richard, když se podíval na své stříbrné hodinky se znakem ?. Frederick už teď na sto procent věděl že jeho domněnka byla správná. „Za chvíli bude večerní shledání,“ zaradoval se. Elfias na protějším křesle se mírně zavrtěl. Z chodby vedle krbu vyšel Morfl v nažehlené školní uniformě, a usedl vedle Richarda na gauč.
„Ty ses učesal?“ uchechtl se Frederick. Morfl jen hrdě odvrátil hlavu. Richard, Frederick a Elfias si vyměnili své vysmáté pohledy. Zanedlouho se k nim připojil i James, který vystoupil z oblouku u fontány a tvářil se jako vyměněný.
„Kdes byl tak dlouho?“ vyptával se ihned Frederick.
„Řekněme, že už jsem se seznámil s některými našimi spolužačkami,“ přisvědčil tónem, kterým se dožadoval závisti. Frederick se znovu uchechtl, zavrtěl hlavou a věnoval se opět civěním na trpaslíka, který s brašnou obcházel celou místnost, vyvolávající při tom jména různých studentů.
„Carrow!... Relewish!...Looney…Taylor!“ vykřikoval trpaslík. Frederick se vymrštil na nohy a přichvátal k trpaslíkovy, který mu sahal sotva po bradu.
„Já jsem Frederick Taylor,“ vypravil ze sebe zadýchaně Frederick. Trpaslík mu připravený dopis vecpal do rukou a pokračoval dál. Frederick mu uštědřil jeden znepřátelený pohled a podíval se na obálku. Byla to nažloutlá pokrčená obálka s rudou pečetí, na které byly dva zkřížené meče.
„Prosíme všechny studenty a studentky, aby se dostavili na večerní shledání!“ pronesly sborově všechny kliky ve věži.
Frederick se užuž chystal obálku roztrhnout, když na něj ze zadu zakřičel Richard. „Pojď Frede! Přečteš si to později.“