Vampiro 1

S nevrlým pohledem jsem seděla v rušné hospodě U Prasečí hlavy a mezi prsty neustále točila měďákem. Když má člověk pořád dost času, zvykne si být i trpělivý, a díky tomu jsem nikam nespěchala. Nikdo si to se mnou nemohl vyřídit jen tak mezi lidmi, proto to teď pro mě byl bezpečnější úkryt, než prázdné domy nebo podzemí. Na stole přede mnou stálo už značně zvětralé pivo. Za celou tu dobu jsem se ho ani nedotkla, už jenom z jeho pachu se mi zvedal žaludek. Čekala jsem, až sem přijdou. Klidně, bez jakékoliv nervozity. Neměla jsem důvod nebýt sebejistá, i kdyby mě měli zabít. Jenže já věděla, že to se jim nikdy nepovede. Ne dokud to tak chci já. Jistě, oplývali stejnou inteligencí jako já, dokonce větší, ale jejich motiv nebyl dost silný. Předpokládla jsem, že je po čase přestane bavit, honit se jen za jediným upírem. nevím, čím bych je mohla ohrožovat.

Nasála jsem vzduch a mezi nasládlým pachem všemožných levných kuřiv jsem ucítila i něco cizího. Podivnou, nepopsatelnou vůni s příměsí těžkého pachu čerstvé krve. Nebylo pochyb, jsou na cestě. Budou mě muset nějak vylákat ven, jsem zvědavá, jak to hodlají udělat. Sarkasticky jsme se usmála a dál si nevzrušeně hrála s měďákem. Dokud se jich nezbavím, nemůžu ho dál pronásledovat a to mi tak trochu křížilo plány. Dovnitř vešel pohledný muž, bledě modré oči se mu zaleskly, když je na mě krátce upřel. Byl to jeden z rozdílů mezi upíry nízkého původu a významných rodů. Jakmile člověk ztratil vládu sám nad sebou, v jeho očích byla vidět jeho žízeň a touha po krvi. Panenky mu zčernaly a dopadající světlo v nich utvářelo rudé odlesky. Oko vznešeného upíra svou barvu nikdy nezměnilo, protože dokud se nedostal na samý okraj svého života, dokázal ovládat svojí krvežíznivost.

S mužem přišla i tmavovlasá žena s uhlově černýma očima a nepřirozeně bledou pletí. Jenže v době téhle bídy se tomu nikdo nedivil. Spousta lidí byla vyhublá, mnoho z nich nemocných s nezdravou barvou pleti. A teď když měli brzy přijít první mrazy, se očekávala velká spousta mrtvých nejen mezi těmi bez domova. Černý plášť zakryl celou postavu té ženy a i díky tomu vypadala podivně přízračně, jako by už svým pohledem zvěstovala obyčejnému člověku smrt. Vyzařovalo z ní něco děsivého, cítila jsem to i já. Bylo vážně poznat, že ona je jednou z Altera. Znovu mi nezbývalo, než čekat. Se sebezapřením jsem vzala do ruky tu napůl žitnou, napůl chmelovou břečku a pořádně se napila. Potlačila jsem touho to vyplivnout a se skrytou námahou polkla. Celou tu dobu jsem z nich nespouštěla oči a byla stále stejně klidná, jako dosud.

Když se dlouho nic nedělo a okolnosti mě donutily vypít skoro celou sklenici toho patoku, začínala jsem si myslet, že prostě chtějí aby mě to přestalo bavit a oni se tak chytili příležitosti. Pomalu jsem přestávala věřit tomu, že mají nějaký plán. I když se to nezdá, upíři nespoléhají na svou výjimečnou rychlost a fyzické vlastnosti, ale na trpělivost a inteligenci. Zvláště tahle sorta. Nebyla jsem člověk, kterého by mohli lákat na svůj půvab, a tak použili obrácenou taktiku - lákali mě na člověka. Do nosu mě uhodil silný zápach neobyčejně sladké krve. Nechtěla jsem teď pár dní nikoho napadnout, abych se neprozradila a nebo zbytečně neriskovala, a tak to byla rána pod pás. Lehce jsem si přejela bříšky prstů po nose a na okamžik zavřela oči, abych se ovládla. Chtěli mě vyprovokovat. Vůně ještě víc zesílila, ochromila mojí mysl. Stoupla mi do hlavy jako omamná droga a usídlila se v ní.

"Dáte si ještě něco?" zeptala se mě mladá obtloustlá hosteska a já záporně zavrtěla hlavou. Musela jsem pryč, jinak jsem měla dojem, že zešílím, ale místo toho jsem se uchýlila k jínému řešení. Opřela jsem lokty o stůl a rukama si podepřela hlavu. Zavřela jsem oči a prostě přestala vnímat okolí. Už jsem to zkoušela tolikrát, že jsem si byla stoprocentně jistá účinností téhle techniky. Vyhnala jsem z hlavy myšlenky na cokoliv a soustředila se jen na jedinou, pro mě nejdůležitější věc. Vliv té vůně pomalu ustupoval do pozadí, ale pak mi došlo, že ta upírka se ke mě blíží. Chtěla, abych se přestala soustředit a využít mojí náhlé nejistoty. Tohle jsem přece celou dobu čekala, pomyslela jsem si.