Až za hrob (37.)

Hlavou mi lítaly tisíce myšlenek. Narážely mi do lebky, jako by byly vypálený katapultem a dělaly do ní miniaturní jamky, který oslabovaly i ty poslední střípky logickýho myšlení, který mi spíš ze setrvačnosti zbyly v mozku. Neměla jsem tušení, jak nás z toho vysekat, zvlášť v případě, že se Pankrác s Maxem na tenhle dýchánek nedostaví.
Filip přecházel kolem úpějícího Gerta, aniž by v jeho pohledu byla špetička lidskýho soucitu. Zhluboka jsem se nadechla, abych všechny hnusný a značně realistický představy v hlavě utlumila, a bezděčně jsem natáhla ruku ke Gertovým prstům. Vklouzla jsem mu do dlaně a málem jsem sebou švihla, když se jeho prsty s naprostou jistotou propletly s mými a na okamžik je pevně stiskly.
„Jak se vlastně tenhle rituál provádí?“ zeptala jsem se s trochu moc napínavým zájmem, protože jsem za nic na světě, na jakýmkoli světě, nechtěla, aby si Filip všimnul mýho radostnýho překvapení. Gert znova teatrálně zakvílel a já si nechala sklouznout vlasy přes obličej, abych se nezasmála tak okatě, ale Filip okolní svět naprosto ignoroval. Když se otočil zády a zamířil k zaprášený knihovně, nadupaný různě zahmyzenýma svazkama, sklonila jsem se ke Gertovi a tichounce jsem mu do ucha špitla: „Sakra nepřehrávej tak, máš umírat, ne bavit davy.“
„Ale baštila jsi mi to, co?“ zamumlal v odpověď a znova odněkud vykutal zasténání. Protočila jsem oči.
„V těchto svazcích se skrývá mnohé.“ Zahlásil z druhýho konce místnosti Filip, kterýmu celá naše šeptaná společenská konverzace očividně unikla. Vzal do ruky jednu bichli a přitisknul si jí k hrudi, jako by to byla jeho nejoblíbenější příručka dospívajícího muže.
„Neblábol.“ Zavrčela jsem, protože mi až teď došlo, že zatímco se tu Gertoslav královsky bavil při hře na mrtvolu, já jsem se bránila znásilnění a mrzačila jsem si nohu.
„Stačilo najít tu správnou knihu, zbytek už nebyl tak těžký.“ Zakecal zombík můj intelektuální projev. „Nejtěžší kupodivu bylo, dostat Gerta sem.“ Pousmál se, jako by se vážně docela dobře bavil a otevřel knížku přibližně v polovině. Zatímco listoval, asi aby mi na nějakým jednoduchým příběhu o krtečkovi dokázal, že už dokonce ve svých neustálých posmrtných čtyřiceti umí číst, mlel dál, jako by se nechumelilo, za doprovodu Gertových hlasitých rádoby posledních projevů.
„Všechno bylo připravené, zbývalo mi jen najít Gerta a dneska konečně nastala moje chvíle.
„Jak jsi nás vlastně našel tak rychle?“ zeptala jsem se a konečně se dostalo i na pravej nefalšovanej zájem. Při minulým pokusu o Gertovo zprovození ze světa, ho Filip nějakou dobu hledal, ale dneska byl ve správnej čas na správným místě.
„Lidská mysl není zas až tak komplikovaná, zvlášť, když je ovládána.“
„A to znamená?“ zeptala jsem se.
„To znamená, že když jsem se z nějakého důvodu nedokázal dostat do tvé, ani do Gertovy mysli, našel jsem si mysl jinou, ale vám blízkou.“
„Pank?“
„Kdo?“ zvedl Filip obočí.
„Ale nic,“ mávla jsem rukou. „o kom je teda řeč?“
„Váš přítel Vítek je poměrně sdílný, co se týče myšlenek.“
„Tak Vítek.“ Procedila jsem srze zuby. Ten kluk mi teda dneska pěkně hejbal žlučí. „Ta svině špionská.“ Zavrčela jsem.
„Chápeš mě naprosto špatně.“ Oznámil mi zombík, jako by ho to srašně mrzelo. „Vítkova mysl jen byla poměrně oslabená, za což můžeš především ty.“
„Tak tohle ani nezkoušej, já nemůžu za to, že je Vítek sexuchtivej debil, kterej nedokáže udržet myšlenky na uzdě!“
„No právě.“ Přikývnul Filip. „Nedokázal udržet myšlenky na uzdě, protože se s tebou měl setkat. Nechápu, co na tobě vidí.“
„Poslední větu sis mohl odpustit, já nechápu, co viděl Bergeron na tobě, že se rozhodnul dělat vykopávky.“ Zamračila jsem se na toho bídáka a musela jsem uznat, že upřímnost je pěkná věc, pokud se vám jí nesnaží servírovat rozkládající se vrah.
„Dobře.“ Pousmál se Filip, „tohle kdo z koho můžeme klidně nechat stranou, očividně jsem naší malou tahanici o Gerta vyhrál, respektive každým okamžikem vyhraju, takže je zbytečné plnění takových těch předsudků, že já jsem zlý, ty hodná a vzájemně se budeme urážet tak dlouho, dokud to jeden z nás, mimochodem, nejspíš ty, neodnese.“ Naklonil hlavu na stranu a z jeho nenadálýho trochu pobavenýho výstupu mi bylo absolutně jasný, že si pořád ještě myslí, že je borec, kterej vyhrál hlavní cenu. „Ale zpátky k tématu.“ Zahalasil a rozložil si těžkou knížku na předloktí. „Ptala ses na rituál a já uznávám, že máš právo vědět, co se děje. Musíš být zmatená.“
„Zmatený jsou gayové, já jsem spíš znuděná.“ Opravila jsem ho a nepřestávalo mě udivovat, že všechny moje bláboly přechází taktním mlčením.
„Nejde o nic složitého, zvládla bys to klidně taky.“
„No, vsadim se, že klidně i lépe a efektivněji.“ Zamumlala jsem polohlasně, a když se Gert vedle mě na stole trochu zacukal, jak bránil smíchu, rychle jsem veškerý jeho nežádoucí zvuky zakryla chrchláním.
„Jak vlastně dokážu někoho zabít, aniž bych se ho dotkla?“ zeptala jsem se a naivně jsem zadoufala, že mi ten Hanibal Lecter nevědomky prozradí, jak se dá zneškodnit ožvilá mrtvolka, jako je on.
„Vše je otázkou magie.“ Začal a udělal několik pomalých kroků směrem ke stolu, kde Gert jen tak ze slušnosti znova začal kvílet.
„Jak už jsi asi pochopila, všechno tu záleží jenom na tvých myšlenkách. A právě v myšlenkách tahle magie spočívá.“
„Takže si pomyslim: „to by bylo bezva, kdybych z Gerta vykutala duši.“ A ono by se to vážně stalo?“ zeptala jsem se nechápavě. Čekala jsem sušený houby, moč hranostaje, nebo aspoň jednu pravou nefalšovanou ropuchu, a on mi tu zatím tvrdí, že můžu někoho odkráblovat myšlením.
„Tak jednoduché to zase není.“ Uznal s hlavou nakloněnou k rameni, zahleděl se do knížky, kterou držel rozloženou pořád na stejných stranách a dal se do čtení: „Kdož po moci touží, v mysli a duši své návody nalezne. Jen v myšlenkách pravá magie se skrývá, jen v duši pravé odhodlání roste. Spoj mysl a duši, spoj magii a odhodlání a nepochybíš. Soustředění budiž ti klíčem k stvoření i zatracení. Pak zdvojnásob sílu svého odhodlání a svou dlaní dokážeš vyrvat duše z těl. Zdvojnásob odhodlání a dotkni se týla žádoucího, neb aby život v posmrtný přešel, oddělen od těla být musí a tělo změněno v hmotu neživoucí, stane se jen prázdnou tuhou schránkou duše, jež ty ve svých rukách třímati budeš.“
S dramatickou grimasou knížku zaklapnul, až se z listů vyvalil prach. „Nic složitého.“ Poznamenal, jako by mi vysvětloval zlomky a knihu jen tak ledabyle hodil na stůl vedle chvějícího se Gerta, kterému zřetelně začínala naskakovat husí kůže.
„Takže já se soustředím, sáhnu někomu na týl, čímž oddělim duši od těla a pak to tělo dobiju, aby se duše neměla kam vrátit?“
„Dá se to tak říct.“
„No nazdar.“ Zvedla jsme obočí. Jak mi má tohle asi tak pomoct zprovodit Filipa ze světa? Dřív nebo později zjistí, že tu Gert hraje divadýlko, a pak na nás nejspíš vyrukuje s dalším soustředěním a magií, proti čemuž nemáme nejmenší šanci. Ledaže by podobnej princip fungoval i na mrtváky.
Napadla mě naprosto spásná myšlenka, který jsem se za žádných okolností nechtěla vzdát. Jestli to bude fungovat, je všechno naprosto jasný. Celý ty jejich stupidní mrtvácký zákonitosti, keci o magii a podobnejch kravinách, to všechno mi bylo naprosto ukradený, a to z jednoho prostýho důvodu. Jestli totiž oddělení duše od těla znamená, že je pak možný to tělo sejmout a duši, bezbrannou a neškodnou, nechat lítat po okolí, bylo vystaráno, ale jak mám asi tak dokázat spojit myšlenky a mojí duši dohromady, abych toho bídníka dokázala zabít, když se to nepovedlo ani jemu samotnýmu, tvorovi, kterej se tu už nějakej ten magickej pátek pohyboval?!
Byla jsem v koncích. Jestli ten komiks, kterej jsem si právě vyslechla, nekecal, tak jak je možný, že se Filipovi jeho šeredný záměry nepovedly?
„Jsi zamyšlená.“ Zkonstatoval Filip a vytrhnul mě z mýho nepřetržitýho zmatenýho budování strategie. Stál na druhý straně stolu a zrovna vztahoval ruku ke Gertovu krku, aby zkontroloval, jestli už je konečně aspoň trochu schopnej zabití. Bylo mi jasný, že tohle Gert rozhodně nevyejchá, zvlášť, když na nějaký ochmatávání není připravenej. Jestli existovalo nějaký extrémně citlivý místo na jeho těle, byl to bezpochyby krk. Když se Filipovy prsty dotkly Gertovy kůže, okamžitě přimáčknul bradu mezi klíční kosti a vyrazil ze sebe nechtěný zařenění.
„Co to..!“ zařval překvapeně Filip, ale to už se Gert bleskově vyšvihnul do sedu a přehodil nohy přes okraj stolu dolů. Přistál na zemi vedle mě a s úmyslem odtáhnout mě někam pryč, mě popadnul za ruku a škubnul. Svalila jsem se na zem a ruce mi automaticky přistály na zmrzačený noze, přesně v místech, kde mi právě tancovala tlupa rozradostnělých trollů.
„Sakra.“ Vydechnul Gert a začal mě tahat do vertikální polohy. „Promiň,“ mumlal, „nevěděl jsem..“
„Stůjte!“ zařval z druhýho konce místnosti Filipův hlas, jako by měl potřebu trochu přispět k našemu vlastnímu zmatku. Filip stál nakročenej jednou nohou k nám a nad hlavou v ruce pevně svíral těžkej pozlacenej svícen, jako by ho po nás chtěl mrsknout.
„Nech nás jít.“ Zavrčel Gert a stoupnul si přede mě, čímž mě znova trochu posunul blíž k chladnmý zemi. „Ani jeden z nás tu s tebou nechce zůstat! Nestojíme o tohle stupidní krtkovský podsvětí, nebo kam jsi nás to vlastně zatáhnul! Já tu s tebou zůstat nechci!“ zařval Gert a otočil se k Filipovi zády. Prudce oddechoval. Tahle nenadálá situace ho děsila k smrti a já to dobře věděla. Cítila jsem se stejně.
„Zůstaneš tu!“ prsknul po něm Filip a na důkaz, že to myslí vážně švihnul po nás svícnem, kterej zacinkal o podlahu asi dva metry před náma a s odrážením dohopkal až ke špičkám mých bot. Rychle jsem se sehnula a zvedla tu kovovou srandu ze země. Na každým ze tří držáků na svíčku byl ostrej, asi čtyřcentimetrovej hrot. Podala jsem svícen Gertovi, kterej ho mlčky převzal a zadíval se mi do tváře se zvednutým obočím.
„Nenech ho, aby se soustředil jen na jednu věc.“ Zašeptala jsem. Jeho modrý duhový oči zasvítily, když jen němě přikývnul. „Taky se nenech zabít.“ Dodala jsem a stáhla jsem si jeho tvář blíž, abych ho mohla políbit. V hlavě mi problesklo, že je to možná naposled, což mě vykolejilo mnohem víc, než když jsem si ještě před pár minutama myslela, že už Gertovi nedokážu pomoct. Nová naděje sebou nesla i nový obavy ze selhání. Na strach nebyl čas. Gert se zatvářil naprosto odhodlaně a naposledy mi přejel bříšky prstů přes celý čelo a tvář. Na okamžik si přidržel mojí bradu nadosah, letmo přejel moje rty svými a vykročil k Filipovi.
Otočila jsem se k oběma zády. Snažila jsem se vytěsnit jejich křik, kterej mi z mozku dělal strouhanku, ale moc mi to nešlo. Slyšela jsem každičký slovo, každej jejich krok. Cítila jsem bolest ve zraněný noze, i tu, která se mi pomalu začínala rýsovat v hlavě. Zřetelně jsem cítila celej prostor tohohle místa, který mi připadalo neuvěřitelně chladný a bezútěšný. Cítila jsem strach. Ale ze všeho nehvíc jsem cítila pevný odhodlání Filipa zabít.
Rychle jsem se otočila zpátky a na chvilku se zadívala na ty dvě postavy, na dálku skoro nerozlišitelný. Polonahej Gert pořád ještě svíral svícen pevně v dlani a s napnutým svalstvem bez pohnutí ječel na Filipa změť naprosto nesrozumitelných nadávek. Filip stál jako opařenej, ani se nesnažil nic říkat, jen stál, svíral ruce do pěstí a oči mu i na dálku plály vztekem, kterej Gert svým chováním zažehnul.
„Kdybych žil, naučil bych tě úctě k otci!“ zařval najendou Filip, čímž přerušil Gertovu litanii a ohnal se pěstí s takovou silou, až se málem zapotácel. Gert nestačil reagovat. Rána dopadla s naprostou přesností na šrám na Gertově tváři, ze kterýho do vzduchu vyletěly šarlatový kapky krve a rozcákly se na zdi, Filipovým bílým oblečku i Gertově nahý hrudi.
Gert nespadnul. Co víc, narovnal se s naprosto zřetelnou nenávistí ve tváři a vší silou se rozmáchnul svícnem.
Nechtěla jsem to vidět, musela jsem se soustředit na svojí touhu po Filipovým zkrocení, ne na souboj titánů, kterej se mi odehrával za patama. Došourala jsem se ke kalcitovýmu stolu a sesunula se pod něj. Opřela jsem se zádama o chladnej kámen a zavřela jsem oči.
„Musím zabít Filipa. Musím zabít Filipa. Musím zabít Filipa. Musím zabít Filipa.“ Šeptala jsem vrahounsky, dokud okolní svět nezmizel.