Vampiro 2

Věnovala jsem přicházející jemný úsměv, zato její výraz se téměř nezměnil. „Můžu se přidat?“ zeptala se nedbale, a aniž by čekala na odpověď, posadila se naproti mně. „Verner,“ dodala a pohlédla na mě zpříma. „Myslela jsem, že to je spíš mužské jméno,“ poznamenala jsem suše a pozorovala, jak ve vzteku a opovržení mírně ohrnula ret. Na okamžik se její obočí stáhlo a vypadalo to, že by mě nejradši zabila hned na místě. Jistě, to je typické. Na co se zahazovat s někým, kdo vám původem a schopnostmi nesahá ani po kotníky, a zvlášť pokud má ještě tu drzost vás urážet. Cítila ten sarkasmus z mého tónu, i ze samotného způsobu, jakým jsem s ní mluvila. Nebudu tě vítat s otevřenou náručí, řekla jsem si v duchu a znovu vytáhla měďák z kapsy. Začala jsem si s ním hrát, zatímco jsem pozorovala vchod a okolí. Sedla si tak, abych neviděla, kdo přichází, ale nijak mi to nepřekáželo. Tím líp. Čím nápadnější bude moje ignorace, tím se vystupňuje její vztek… Nebude se tak snadno ovládat.

Ať tak nebo tak, není dobré podceňovat nepřítele, to jsem věděla už od začátku. Stejně nebylo na výběr. Buď bych do toho skočila po hlavě a ubránila se, nebo utekla jako štěně se staženým ocasem, které by stejně nakonec zemřelo strachem a hlady. Na to mi zbylo příliš hrdosti a odhodlání. Můj život mě naučil jedno – neustupovat. Ať to stojí cokoliv, cesta zpátky neexistuje a můžu se dívat jenom dopředu. Jak jsem nad tím přemýšlela, povedlo se mi tu vůni dostat z hlavy i jiným způsobem, i když na mě vytrvale útočila a já to cítila.

Cítila jsem na sobě také její upřený pohled, i pohled toho muže, jehož oči co chvíli zabloudily k našemu stolu. „Čekáš tu dlouho? „ ozvalo se za mnou a já zbystřila. Nikoho jsem nečekala, ale ten hlas… Otočila jsem se. Stál tam s usměvavou tváří a díval se na mě, jako by žena na protější židli byla vzduch. Černé vlasy mu padaly do čela, až si je lehkým pohybem musel odhrnout, když na mě shlížel. „Šla bys na chvíli se mnou?“ zeptal se mě s povytaženým obočím. Z jeho obličeje se nedalo nic vyčíst, takže to jsem prozatím vzdala. „Co potřebuješ, Gabrieli?“ zeptala jsem se po chvíli ostražitě. Jen doufám, že neudělá pitomost, napadlo mě.

„Jen bych si s tebou rád promluvil.“ Kývla jsem a bez váhání se zvedla. V klidu jsme vyšli před hospodu a vydali se ulicí pryč. Soumrak dělal tohle město ještě odpornější. Když zapadalo slunce, ulice se zdáli ještě temnější a špinavější než obvykle. Bezmyšlenkovitě jsem si prohlédla mrtvou krysu, zatímco jsem očima sledovala všechna zákoutí mezi domy. Došli jsme sotva za roh, když mě popadl za loket a dal se do běhu. „Hledaj tě,“ procedil mezi zuby. „To neni zrovna novinka.“

„Chtěli po tobě, abys mě jim předhodil,“ řekla jsem po chvíli. Mlčel. Nastalo ticho. Až když jsme se dostali za město, zastavil a podíval se mi do očí. „Nemoh sem,“ Zašeptal s tvrdým vzpurným výrazem, ale bylo to poprvé, co jsem ho takhle viděla. Když v napjatém obličeji nedokázal skrýt svůj pocit a snažil se ho potlačit ze všech. Překvapeně jsem se zamračila. Riskoval by tak vlastní život, aby mi pomohl. A navíc jsem nevěřila, že by někdy nastala chvíle, v níž by se nemohl ovládnout. Díky podmínkám v jakých vyrůstal, se naučil dokonale zacházet se svým chováním. Jeho výrazy byly vždycky důvěryhodné, ale neupřímné. Do teď… V tu chvíli mi to došlo. On prostě příliš čestný na to, aby radši zachránil sám sebe… Jednoduše idiot…

„Proč?“ zeptala jsem se ho a s mírně nevěřícným výrazem na něj zírala, i když mi odpověď byla jasná. Jen jsem nechtěla věřit, že by byl vážně tak naivní. „Protože si mi zachránila život,“ odpověděl váhavě, jako by si tím sám nebyl jistý. „To je daň, kterou ti těžko někdy splatím.“ Podívala jsem se mu do očí a svaly v obličeji mi úplně ztuhly. Je to vážně ještě dítě. Nevinné dítě. Rukou jsem si přejela po tváři, povzdechla si a jen ze sebe těžko dostala: „ Myslíš si, že sem to dělala, abys znova umřel? Zabijou tě, víme to oba, tak na co si tu hrát. Jdeme zpátky. A je to rozkaz.“

„To tě mam nechat umřít? Jen tak?... Zachránila mě, tak už jí nepotřebuju! Sbohem!“ vyštěkl rozčileně posměšným tónem. Než mohl něco dalšího říct, prostě jsem se vydala zpátky. Když to neudělá on, tak já. „Nebojim se jich a ty bys neměl mít starost o mě,“ otočila jsem se na něj, a pokračovala dál. „Stejně by nás hned našli, a pak by to nepřežil ani jeden. I když sem nepočítala s tebou, s touhle možností jo,“ trhla jsem lhostejně rameny, jako by o nic nešlo. „Nechápu tě,“ odpověděl na to, ale už se mě nesnažil zastavit. Moc dobře věděl, že by to bylo k ničemu. „Pochopíš, až nebudeš mít co ztratit.“