Až za hrob (38.)

„Musím zabít…“ ozvalo se mi těsně vedle ucha a já otevřela oči. Seděla jsem pořád na stejným místě. Do zad mě studil chladnej kalcit a za mnou se ozívaly naprosto zřetelný zvuky Gertovy a Filipovy bitky. Zmateně jsem se rozhlídla, a vzápětí mě stálo strašný úsilí neodtáhnout se od obličeje slečny, která si hověla vedle mě a byla mi neuvěřitelně podobná.
„Do prdele!“ vyhrkla jsem, jako pravá dáma.
„Teda fuj!“ ozvala se Ta druhá, „copak takhle se buduje soustředění?!“
„Kdo jsi?“
„A kdo jsi ty, že se ptáš?“ zasmála se a mě najednou napadlo, že jestli obvykle mluvim s lidma s takovým výrazem, není se čemu divit, že se ke mně moc zoufalců dvakrát nehlásí.
„Já jsem Maia.“ Oznámila jsem hrdě a zašvidrala na ní. Byla jako můj zrcadlovej odraz. Jednu ruku si tiskla ke zraněný noze, druhou si neustále šoupala neposlušnej pramínek vlasů za ucho a dost skepticky si mě měřila pohledem.
„Tak jo.“ Kejvla hlavou na znamení, že to vezmem znova. „Poslední myšlenka, než jsi na mě začala dost neslušně zírat?“
„Musím zabít Filipa.“ Odpověděla jsem bez přemejšlení.
„Hm, takže je to logický.“
„Jak logický?“ zeptala jsem se nejistě a začínala jsem pomalinku přistupovat na myšlenku, že mi hráblo.
„No právě!“ vyhrkla Ta druhá a rozřehtala se. „Já vidim logiku, ty dáváš přednost duši.“ Zběsile rychle zatřepala hlavou. „Každá z nás je jeden díl, dohromady toho hajzla sejmem!“
„Á… jo.“ Kejvla jsem pomalu a neurčitě jsem si znova začala probírat její poslední větu a odhadovat, co jsem asi dělala, než mě unesli mimozemšťani.
„Chápu to správně,“ zeptala jsem se pro jistotu, „že jsme jedna osobnost, rozdělily jsme se na dvě, rozum a duši a jenom naší dohodou se můžeme zase splácnout v jednu a zároveň získat moc vyrvat Filipa z těla?“
„Snad jo, za zkoušku nic nedáš.“ Kejvla vesele.
„Jo, maximálně Gerta.“ Uznala jsem.
„Nebuď posera, ono to vyjde!“ vyhrkla akčně a napřáhla ke mně ruku. „Slibuju, že jsem ochotná udělat cokoli, pro Gertovu záchranu a Filipovo potrestání.“
Stiskla jsem nabízenou pravačku a zadívala se do jejích-svých očí. „Slibuju, že jsem ochotná udělat cokoli, pro Gertovu záchranu a Filipovo potrestání.“ Vydechla jsem jako v snách a naprosto zřetelně jsem cítila, jak se zahřívá moje dlaň v její.
„Co se to dě…“ zkusila jsem říct, ale to už na mě Ta druhá mrkla a začala se zmenšovat, krabatit a měnit. Rukou se mi pomalu začalo rozlejvat teplo a proudilo mi do poslední částečky těla. Když mi v konečcích prstů zmizel i poslední náznak přítomnosti mýho druhýho já, rozlila se mi po těle vlna horka a sebejistýho odhodlání, jakou jsem v životě nezažila.
„Tak jo.“ Řekla jsem naprosto vyrovnaně a s trochou hekání jsem se postavila. Otočila jsem se čelem a zadívala se na dvě postavy, poskakující kolem sebe ve zběsilým tempu. Z jedný v neurčitých sprškách odlítávala při každým prudkým pohybu krev. Pajdavě jsem obešla stůl a zamířila rovnou k rakvící se dvojici.
„DOST!“ řekla jsem naprosto pevným hlasem, aniž bych ho nějak zvýšila. Nebylo to třeba. Stála jsem uprostřed toho chladnýho místa, ale zima mi nebyla. Stála jsem před úkolem, kterej byl nevyhnutelnej, ale neměla jsem s jeho plněním už žádnej problém. Oba se zastavili a na okamžik svěsili paže podýl těla. Gert sípavě vydechnul a chytil se za bok, kde měl tři dlouhý hluboký šrámy, ze kterých se valila krev. Bylo mi jasný, co to nenadálý prolejvání Gertových tělních tekutin způsobilo. Filip v jedný ruce pevně svíral svícen, kterej jsem dala Gertovi, aby nešel napospas tatíkovi s holýma rukama. Očividně usoudil, že se rodina musí dělit.
„Gerte?“ podívala jsem se na něj, a když udělal pár šoupavých kroků ke mně, vyrazila jsem mu naproti.
„Co si myslíš, že děláš?!“ zavrčel Filip a neurčitě rozhodil rukama. Nevěnovala jsem mu žádnou pozornost. Objala jsem Gerta kolem krku a přitiskla se k němu, jak jen to šlo. Cítila jsem na boku, jak se mi do mikiny i trička vpila jeho krev. Na okamžik mě pevně sevřel v náručí a zabořil mi zpocenou tvář do rozlítaných vlasů.
„Tak to dohrajem, hrdino.“ Špitla jsem mu do ucha a kousek jsem od něj poodstoupila. Jen zarputile pokejval a otočil se čelem k Filipovi, kterej byl naším nenadálým klidem naprosto vyvedenej z míry. Ve zmateným odhadování větší hrozby těkal očima mezi mnou a Gertem a trochu moc nebezpečně napřahoval ruku se svícnem.
„TEĎ!“ zaječeli jsme s Gertem ve stejnou chvíli a vrhli se oba na Filipa jako vyhladovělý vlci. Ten se nejspíš bleskově rozhodnul, že já jsem tady to větší zlo a švihnul po mně svícnem. Nestihla jsem to. Chladný hroty se mi zaryly do předloktí. Cítila jsem, jak se zastavily o kost a začaly dost nepředloženě klouzat ven naprosto novou cestou, kterou si hodlaly prorazit skrz maso. Až teď mi do očí stouply bolestný slzy. Pevně jsem sevřela zuby a procedila skrz ně několik tichých nadávek. Rychle jsem zdravou rukou čapla svícen za zlacenej podstavec a narovnala ho do polohy, ve který mi ruku probodnul. Bránila jsem svalům, aby automaticky sevřely dlaň do pěsti. Bylo mi jasný, že mi to od bolesti nepomůže, spíš jí to ještě zhorší, a tak jsem neviděla důvod, proč to vůbec dělat.
Pořádně jsem nabrala chladnej vzduch do plic. Projel mi celým tělem nadzvukovou rychlostí a zabodnul se mi do mozku, kde zazníval holčičí duet songu: „Musím zabít Filipa.“
Nebyl čas. Už vůbec nebyl čas na zaobírání se skutečností, že se mi právě z ruky stal rostbíf. Bolest prostě do plánu nezapadala. Vší silou jsem rychle trhla nahoru a snažila jsem se myslet na něco míň odpornýho, než hroty klouzající ven mým svalstvem, nebo tlupu krevných destiček, který dneska večer přijdou nazmar. Moc to nepomohlo, ale účel byl splněn. Svícen mi zůstal v jedný ruce, zatímco se mi z druhý vyvalila rudá záplava a v malých čůrcích zaneřádila podlahu.
Zvedla jsem oči právě včas, abych zahlídla, jak Gert s odhodláním skočil po Filipovi a srazil ho k zemi jedinou ranou. Mimoděk jsem žasla nad jeho silou, a tak trochu nepatřičně jsem si uvědomila, že takhle chlapácky vypadal naposled, když mlátil potencionální zloděje, který si na něj počíhali před gaybarem. Proč ten maník vypadá nejvíc jako drsňák, když krvácí, nebo někoho nutí krvácet?
„Mai!“ zaječel a vytrhnul mě z tupýho zírání. Klečel na ležícím Filipovi a oběma rukama mu tisknul ramena k zemi. Klesla jsem na kolena, hlavně proto, že mě dnešní zranění dost slušným stylem nutily sesunout se k podlaze. Doplazila jsem se k těm dvou a sklonila jsem se až k zemi, abych mohla Filipovi říct větu, kterou jsem si chystala celej dnešní večer.
„A třeba to ani nebude bolet.“ Špitla jsem mu do ucha jeho vlastní někdejší kec zlomyslně a zvedla jsem zdravou ruku patnáct centimetrů nad jeho hlavu. „Až si tu budeš poletovat bez těla, vzpomeň si: Nulla tenebrae longa est.“ S tím jsem stáhla ruku níž, zavřela jsem oči a dlaní jsem se dotkla Filipova týla.
„Žádná temnota netrvá věčně.“ Zašeptal Gert, a když se Filip pod mým dotekem prohnul a s podivným zachroptěním spadlo jeho tělo na chladný dlaždice, slezl z jeho zad a osunul se od mrtvoly svýho otce co nejdál. Vzpomínka na podobnej výjev ho musela trápit přinejmenším celý dětství.


„Mu-musíme nějak zabít jeho tělo.“ Vykoktala jsem a s nehorázným vypětím jsem zaostřila oči na svícen, kterej ležel vedle mě.
„Jak?“ zeptal se Gert namáhavě a mně bylo jasný, že i když je sebevětší ranař, ztráta krve dokáže slušně zamávat i s jeho vyjadřovacíma schopnostma.
„Jenom ho otoč.“ Řekla jsem dutě. Moje soustředění a odhodlání bylo pryč. Najednou mi přišlo strašně složitý mluvit, hejbat se a dejchat. Připadalo mi, že už se nikdy nedokážu donutit k jakýkoli činnosti. Zůstanu tu sedět na zemi, se zlomenou nohou, probodnutou rukou a s šatstvem, nacucaným vlastní i Gertovou krví.
„Můžeš.“ Špitnul vedle mě Gert a chytil mě za rameno, aby si pojistil, že ho vnímám. Nejistě jsem otočila hlavu a zadívala se do tváře Filipova těla bez duše. Se zavřenýma očima byl Gertovi podobnej mnohem víc, než bych pro můj účel potřebovala.
Popolezla jsem blíž a otočila jsem v ruce svícen tak, abych mířila hroty na Filipův hrudník. Najednou se mi do toho hrozně nechtělo. Dala bych cokoli na světě za možnost znova si to promyslet, znova si přečíst, to, co mi předčítal Filip, ale bála jsem se, že bych pak váhala moc dlouho. Jestli tu někde byla Filipova duše i jeho tělo, bylo jasný, že se hodně brzy pokusí znova spojit, a to jsem nemohla za žádnou cenu dopustit.
Gert se vedle mě trochu zatřásl a chytil mě jednou rukou kolem ramen. „Cítíš se na to?“ zeptal se starostlivě. ´Ne,´ byla by normální odpověď. ´Jasně, že ne!´ Ale to jsem mu říct nemohla. Nemohla jsem po něm chtít, aby to udělal on. Vlastně jsem ani nechtěla, aby to viděl.
„Počkej na mě venku.“
„Cože?“ zbystřil a ruku stáhnul. Neškodně a těžce mu dopadla do klína.
„Jdi, prosím, ven. Už jsi to jednou viděl.“ Řekla jsem se zavřenýma očima. Dělalo mi hrozný potíže udržet víčka. Bála jsem se, že když budu čekat moc dlouho, už nebudu ničeho schopná. Krev mi ještě pořád nepřetržitě odkapávala z konečků prstů. Seděla jsem v dost veliký kaluži, ale nevypadalo to, že by ten proud v dohledný době ustal. Jestli jsem měla nakuchnutý i žíly, mohlo to jít rychle.
„Běž.“ Kejvla jsem a nechala jsem hlavu spadnout zpátky do automaticky bezvládný polohy. Slyšela jsem, jak se Gert škrábe na nohy a šouravým krokem odchází. Počkala jsem, než se jeho kročeje ztratily z doslechu a otevřela jsem oči.
„Tak do toho.“ Vydechla jsem a neušlo mi, jak se mi ruka se svícnem rozklepala. Přesunula jsem jeden z hrotů bezpečně nad srdce a víčka jsem znova sevřela. Teď už ne únavou, teď jsem měla strach z toho co uvidim, z toho, co udělám.
S nádechem jsem nechala ruku spadnout.