Až za hrob (epilog)

„Máš tu kytku?“ optala jsem se Gerta, když jsme vylezli z auta do říjnovýho lezavýho počasí a vydali se vstříc nemocničním dveřím. Zamával na mě pugetem zabaleným v šustivým bílým papíru a druhou rukou mě chytil kolem pasu, aby mě podepřel. Ještě jsem trochu pajdala a ruka taky úplně v pořádnu nebyla, ale na to, že Šílenej Max nebyl zrovna prototypem zdatný zdravotní sestry, byl výsledek jeho praktik dost slušnej.
Když jsme prošli do prostorný haly a najisto zamířili k výtahům, zamrazilo mě. Děsil mě velkej prázdnej prostor. Stejně tak mě děsily svíčky, o svícnech ani nemluvě. Poslední setkání s Filipem mě poznamenalo mnohem víc, než bych si kdy troufla připustit.
Nastoupili jsme do výtahu a Gert se přeze mě nahnul, aby zmáčknul číslo patra. „Kde leží?“ ozval se s prstem na kovový tabulce.
„Mám dojem, že je to čtvrtý.“ Zachraplala jsem. Poslední dobou mi dělalo strašný potíže mluvit nahlas.
Zmáčknul tlačítko, který se rudě rozsvítilo a výtah s náma škubnul směrem nahoru. Gert se ke mně přitočil a namáčknul mě na stěnu výtahu.
„Trochu radosti.“ Zasmál se mi do kůže na krku, která se okamžitě ozbrojila stojícím chmýřím.
„Radosti?“ zeptala jsem se nejistě a podívala se na něj, jako na exponát Jurskýho parku.
„Všechny problémy jsou vyřešený.“ Špitnul a pohladil mě po tváři. „Už se tam nikdy nemusíme vrátit a slibuju…“ na okamžik zavřel oči a zatřásl hlavou, „slibuju, že už nikdy nedopustim, abys kvůli mně musela někoho zabít.“
Otevřel oči a zadíval se do těch mých. V zápětí jsme oba vyprskli smíchy.
„Slibuju, že už nikdy nedopustim, abys kvůli mně musela někoho zabít?!“ smála jsem se nevěřícně a vztáhla jsem promrzlý ruce k jeho tváři, dost nově ozdobený klikatým šrámem.
„Tyjo..“ vykulil oči, „já jsem to vážně řekl?“ Nevěřícně si mě změřil šibalským pohledem modromodrých studánek a vystrčil mě z výtahu, kterej právě s cinknutím otevřel dveře.
Bylo zajímavý se takhle bezprostředně zasmát. Uvědomila jsem si, že se mi poslední upřímnej smích propasíroval skrz rty, když jsem se loučila s Pankrácem. Při vzpomínce na něj dobrá nálada zase o trochu opadla. Pankovi jsem vděčila za mnohem víc, než komukoli jinýmu. Nehledě na to, že se mi snažil celou dobu pomáhat, jak jen to šlo, ale kdyby Maxe dokázal najít a přivést v podzemí trošku dřív, nejspíš by měl Filip duši i tělo pohromadě, a byť by byl pod Maxovým dohledem, pořád by pro mě a Gerta znamenal časovanou bombu.
Zajímalo mě, co asi Pank dělá. Max říkal, že si zaslouží druhou šanci, že má právo na život. S tím jsme se rozešli, ale nemohla jsem zapírat, že mě hrozně zajímá, co se s Pankrácem vlastně nakonec stalo.
Gert mě v zamyšlení protáhnul zelenobílou páchnoucí chodbou a zastavil před dveřma označenýma sedmičkou.
„Je to vůbec tady?“ zeptal se, čímž mě vytrhnul ze zamyšlení a donutil mě zase disponovat myšlenkama týkajícíma se světa bez zombíků a nekromantů.
„Snad.“ Usmála jsem se na něj a rozhodně jsem zaklepala.
Nahrnuli jsme se dovnitř jako velká voda.
Ségra ležela na posteli opřená na lokti a načuhovala do postýlky, kde si hověl malinkej růžovej uzlíček.

Ahoj.“ Houkla jsem na ní a sesunula jsem se na okraj její postele.
„Tak co mu říkáš?“ zeptala se a hrdě se na svýho malýho synátora zadívala.
„Že na to, kolik času měl na vývin, je to docela mrně.“
„Ty seš pitomá.“ Ohodnotila ségra můj výrok se smíchem a vyhrabala se z postele. „Chceš si ho pochovat?“ zeptala se, „přece jen seš teta.“
„A víš, že chci.“ Usmála jsem se a ignorovala jsem, jak se po mně Gert podíval. Mimino jsem každej den nechovala a dost dobře jsem si nějak nepředstavovala, že se to v budoucnosti někdy změní, což on dobře věděl.
Ségra mi lupla ten uzlíček do náruče a usadila se vedle mě. Prcek zívnul a otevřel oči jen na dvě miniaturní štěrbinky. Vzápětí ale víčka otevřel mnohem víc a vykuleně se mi díval do obličeje. Ten pohled jsem znala. Ve chvíli, kdy se ségra sehla, aby si nazula pantofle, který ležely pod postelí, brouknul mrňous něco hodně spokojenýho a naprosto zřetelně mrknul jen jedním okem.
„Jak se jmenuje?“ zeptala jsem se a měřila jsem si novorozeně v náručí trošku zděšeným pohledem.
„Ještě nevíme, nemůžeme se nějak dohodnout. Já chci Adama, ale taťka Marek by si přál Petra.“ Pokrčila rameny. Zvedla jsem hlavu a zadívala jsem se na Gerta. Předala jsem prckovo mrknutí dál a s pohledem upřeným do jeho miniaturního ksichtíku jsem se zeptala: „A co takhle Pankrác?“



© copyright 2008/2009 Pavlína Haršová ;)