Odium, Part 1

Velkoměsto… Všude je slyšet troubení aut, pach smogu a městské kanalizace. Křičící děti, přebíhající na semaforu na červenou. Fronta lidí postávající před Macdonaldem. A přeci i v takovém obyčejném městě, jako je toto, v Rowtownu, se dějí neobyčejné věci. Takové, o nichž byste raději nevěděli a neměli s nimi co do činění. Jeden takový se mi stal a věřte, máte se opravdu na co těšit. Začalo to takhle…

Na tvář mi dopadal bledý sluneční paprsek, který si nějak proklestil cestu mezi tmavými záclonami. Zamžourala jsem a přetáhla si přes hlavu přikrývku. Zločin, budit člověka takhle brzy ráno, zvlášť pokud je sobota.
,,Kate! Vstávej!“ ozval se za dveřmi matčin hlas. Zasténala jsem. Nejraději bych ještě spala, ale výhružný tón matčina hlasu mě vrátil do reality. Ač nerada, nakonec jsem se vysoukala z postele, obula se do měkkých bačkor a šla do koupelny. Nepatříme zrovna mezi nejbohatší, a proto se také nelze divit skrovnému zařízení našeho bytečku. Nikdy jsem si nestěžovala, co se majetku týče.
Bydlíme s mamkou samy. Nebylo tomu vždy tak. Až do loňských Vánoc s námi byla i moje mladší sestra, Juliette, jinak July. Nevím proč, ale utekla. Mamku to hrozně vzalo a myslím, že se s tím doteď nevyrovnala. Měla jsem sestru ráda, ale… Nedokázala jsem pro ní moc truchlit. Dále je tu náš otec. Naposledy jsem jej viděla, když mi bylo pět let, tedy do té doby, než se matka nerozvedla a neodstěhovala se od něj. Nikdy jsem tátu neměla moc v lásce, ale přeci jen mi chyběla otcovská výchova.
Ospale jsem zamžourala a pohlédla na svůj odraz v zrcadle. Žádná sláva, pomyslela jsem si. Pustila jsem vodu a pečlivě si opláchla obličej. Následovalo pečlivé rozčesávání vlasů. Jakmile jsem skončila, opět jsem se na sebe zadívala.
,,Hrůza…“ zasténala jsem a zhodnotila se. Nikdy jsem nevypadala jako modelka, tedy ne moc. Byla jsem menší postavy, celkem hubené, za což mohly hodiny jezdectví. Vlasy jsem měla kaštanové a rovné. Nejvíce se mi líbily zelené oči. Kdyby jste mne poprvé viděli vedle mé mámy, neřekli byste, že jsem její dcera. Ona se svojí postavou modelky, vlnitými blond vlasy, snědou pletí, modrými jiskrnými oči a nadmíru vyvinutým poprsím. Ne, že bych si na svoje poprsí stěžovala, ale rozhodně to nejsou máminy trojky. Vyčistila jsem si zuby a seběhla do kuchyně.
,,Kde jsi byla tak dlouho? Právě mi volala trenérka, že tam máš za čtvrt hodiny být..“ Přísně na mě pohlédla. Vzhlédla jsem k hodinám. Osm hodin, nic neobvyklého.
,,Dobře, už jdu!“ mávla jsem rukou a vyběhla z domu. Zamířila jsem přímo do stáje, kde jsem měla brigádu. Jakmile mi práce skončila, vždy mě čekal trénink jízdy. Šourala jsem se tam pomalu, nijak se mi nechtělo strávit celý den kydáním hnoje. Vytrhla jsem se z bezmyšlenkovitého bloudění a kolem skládky odpadu se vydala přímo do stáje. V tom se ozvala povědomá melodie Billy Talentů. Ruka mi zajela do kapsy starých džín a nahmatala mobil. Okamžitě jsem hovor přijala.
,,Haló?“ řekla jsem ještě trochu ospale.
,,Kate? Nevzbudil jsem tě?“ ozval se chlapecký hlas, hlas mého dobrého kamaráda.
,,Ale ne, Luku, mám práci, znáš to…“ Lukas věděl o mé brigádě ve stáji.
,,Blázněj? Takhle brzo ráno tahat člověka z postele… Poslyš, od dvou dávaj v kině ten novej horor.. Půjdeš?“ zeptal se. Neváhala jsem ani na okamžik.
,,Jasně, že váháš..Ve dvě před kinem…“ típla jsem to. Zalila mě nová vlna optimismu. Možná sobota nebude tak špatná. Začala jsem si prozpěvovat..
Do stáje jsem dorazila za pět minut dvanáct. Trenérka, která se mimochodem jmenuje Jill, se tvářila ustaraně. Vycítila jsem, že něco není v pořádku.
,,Mystery má něco s nohou…Vypadá to na otok…Už jsem zavolala veterináře…“ řekla Jill smutně. Neměla jsem jí to za zlé, Jill byla svobodná, a tak všechnu svou lásku věnovala koním. Nebyl to špatný nápad, ale přeci jen, já bych něco takového asi nedokázala.
,,To je mi líto…“ řekla jsem a nejistě pořád postávala na místě. Jill se vzpamatovala a tleskla rukama.
,,Do práce! Máš toho tolik na práci…“ usmála se. Jill měla pravdu. Zamířila jsem přímo do kumbálu pro vidle…a kolečko, nejdříve byl čas vykydat boxy. Po dvou hodinách lopotné práce jsem ulehčeně dopadla do balíku sena. Dopadla na mě nejspíš ospalost, protože jsem asi usnula. Probudil mě až Jillyn přísný hlas.
,,Kate! Vzbuď se! Ve stáji je zloděj!“ Nepochopeně jsem zamžourala. Zloděj, říká? Opravdu? Zamlaskala jsem a chtěla spát dál. Jill se mnou začla třást.
Nakonec jsem se přeci jen probrala a vyskočila na nohy. Nechápala jsem to, ale Jill mě vzala za ruku a táhla někam, nejspíš ven ze stáje.
Všude byl zmatek, lidé pobíhali kolem dokola. Jill se zastavila před pastvinami a ukázala přímo dopředu. Zaostřila jsem a na travnatém pahorku jsem uviděla černou siluetu koně a člověka.
,,To je Shaman?“ zeptala jsem se při pohledu na vraní srst koně.
,,Ano…“ řekla tiše Jill. Nevím, co mě to popadlo, ale měla jsem na tu osobu děsnej vztek. Bez rozmyslu jsem zamířila přímo k ohradě, kde se klidně pásla hnědka Rose. Vylezla jsem na hrazení a vyšvihla se Rose na hřbet. Rose se to moc nelíbilo, nemluvě o tom, že na neosedlaném koni jsem jela jen párkrát. Popadla jsem vodící lano a bez rozmyslu pobídla kobylu do klusu. Poslušně poslechla. Jezdec se nehýbal. Jakmile jsem si zvykla na pravidelné vysedání, pobídla jsem Rose do cvalu. Hnědka poslechla a zamířila přímo k plotu. Abych pravdu řekla, nikdy jsem neskákala. Ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Byla jsem nadopovaná adrenalinem. Automaticky jsem se naklonila nad kohoutek koně a splynula s pohybem zvířete pod sebou. Plot jsme překonaly bez sebemenších potíží.