6. Se setměním se dveře otevírají

Dva muži šli po ulici a hovořili spolu. Byla to obyčejná každodenní konverzace. Jak se mají děti? Děkuji, dobře. A co tvoje? Taky dobře, díky za optání. Jeff si hledá práci, aby mohl dát Amandě něco peněž pro dvojčata. Je to zlatý kluk. Ano, to je. Konverzace najednou utichla. Muži mlčky prošli kolem šedivého domu s kusem černé látky omotaným kolem kliky. Smutně na sebe kývli. Dvojice došla k dalšímu domku a navázala na konverzaci tam, kde předtím přestala. Jaký je Jeff báječný kluk.
„Je to škoda, co se stalo Kerri, byla to skvělá holka,“ přerušil svého přítele druhý muž. Jeho společník pokrčil rameny.
„A ty o tom víš svoje, co Billy?“ zasmál se.
„Směnný obchod, takhle to tady prostě chodí. Jen by mě zajímalo, co se teď stane s Jeremym, protože se neobjevil venku už pár dní a pochybuju, že za tu dobu mu někdo tajně nosí jídlo. Nemluvě o tom, že by měl těla pohřbít, než začnou smrdět…“
„Neměli bychom zazvonit a zeptat se ho, jestli mu nemůžeme nějak pomoct?“
„Pravý chlap si pomůže sám. Věř mi, tenhle to zvládne, není to žádný padavka…“
„Ale no tak. Kerri zbožňoval, vždyť ho to muselo strašně sebrat. A to vůbec nemluvím o tom, jak moc měl rád tu malou.“
„Nemůžeme mu nijak pomoct. Musí se z toho dostat sám. Tohle se může kdykoli komukoliv z nás. Jeremy měl prostě tentokrát smůlu,“ pokrčil rameny Billy. Oba muži pokračovali v cestě a užívali si teplého letního počasí.

Mladý muž seděl na posteli, v náruči svíral svoji manželku a prázdným pohledem civěl před sebe. Už několik dní se neholil, na obličeji mu vyrašilo strniště, tváře mu propadly, pod zoufalýma očima se objevily tmavé kruhy. Každý člověk by se při pohledu na něj zděsil a každý by ho politoval. Jeremy byl přímo ztělesněním zoufalství a bolesti. Políbil do vlasů mladou ženu. Žádné spokojené zavrnění, které by následovalo ještě před týdnem. Žádný úsměv ani pevnější přitulení. Odpovědí mu bylo jen ticho a chlad. Už dávno z jejího těla nesálalo žádné živočišné teplo. Oči měla zavřené. Tvář klidnou a bledou. Klidně mohla jenom spát. Kdyby ta tvář nebyla bledší, než kdykoli předtím. To ale on neviděl. Tiše s ní houpal ve svém náručí, sem tam jí zašeptal několik něžných slov, pohled paličatě upřený do zdi. Odmítal si připustit, že se během necelých dvaceti minut ocitl na světě úplně sám. Odmítal si připustit, že kdyby se nešel napít, mohl být doma, když přišli. Mohl svoji ženu a svoji dceru ještě zachránit. A nepřipouštěl si ani znepokojivou myšlenku, že kdyby přišel o pár minut později, našel by jen dvě těla bez života. Nemohl by…nemohl by nic. Pohled měl stále upřený na zeď. Ani periferním viděním nezahlédl roh místnosti, hned vedle toho, co sloužilo jako kuchyňská linka. Navršená na sebe tam ležela tři těla. Vrazi jeho manželky a dcery. Oči měli otevřené a prázdné. První dva měli podříznutá hrdla. Třetí tmavé stopy na krku. Jen kousek od nich, ani ne celý metr se s tichoučkým vrzáním houpala kolíbka. Jako vždycky. Krásná dřevěná kolíbka, jediná svého druhu, vyrobená jako dar milujícího otce milující dcerce. Dcerka ležela v kolíbce se zavřenýma očima. Jako skoro vždycky. Katie byla moc hodné dítě. Většinu času spala, skoro nebudila své vyčerpané rodiče křikem. Bylo to dítě, jaké si přejí všichni rodiče. Tiché, ale veselé, hravé, ale toužící po učení, milující a v milionech věcí podobné své matce. Jeremy své manželce opět zašeptal několik láskyplných slov. Chvíli čekal a cítil, jak se zoufalství mění ve fyzickou bolest. Věděl, že mu neodpoví. Konečně odtrhl oči od zdi, bez známky zaujetí přelétl pohledem mrtvoly v koutě a pohlédl na kolíbku své dcery. Tady bylo všechno v pořádku. Vypadala stejně jako vždycky. Uklidňovalo ho to. A to i přesto, že věděl, že skrz dřevo neprosákne krev, která se vsakovala do dětských peřinek. Ozvalo se zabouchání na dveře. Pomalu pootočil hlavu.
„Kdo je tam?“ zavolal. Překvapilo ho, jak hlubokým hlasem promluvil. Jako by to ani neříkal on.
„To jsem já, Jeremy, Josh, pamatuješ si mě snad ještě, ne?“ zavolal zvenku hlas, který se šíleně moc snažil znít vesele a bezstarostně.
„Jsi pryč,“ zavolal mladý muž zevnitř na svého nejlepšího přítele.
„Měl bys už konečně vylézt ven. Za chvíli ti tam začne tlít lidské maso a ten smrad už z domu nikdy nedostaneš!“ křičel Josh. Nikdy nebyl moc taktní. Jeremy mu už neodpověděl. Jen o něco pevněji sevřel chladné tělo svojí ženy. V koutku oka se mu objevila slza a vydala se na svou pouť po jeho tváři. Zhluboka vzdychl. Miloval ji od první chvíle, co ji viděl. Jí bylo patnáct, jemu sedmnáct. První, co jí řekl, bylo, že se rozhodl, že si ji vezme. Smála se. O tři roky později je pastor oddal. Hlavou mu vířily myšlenky. Vybavoval si každý úsměv, každé pohlazení, každý tón jejího hlasu. Probíral se jejími vlasy, hladil jí po tváři a svíralo se mu srdce, protože ona mu to už nikdy neměla oplatit. Jemně ji položil na postel vedle sebe, vyklouzl zpod jejího těla a pak dlouhé minuty jen stál uprostřed pokoje a pozoroval její tvář.

Smrákalo se. Slunce se jako každý den unavilo dlouhou poutí po nebi a chystalo se zapadnout za obzor a čekat dalších deset hodin, než se zase objeví na východě. Ulice ghetta se pozvolna vyprazdňovaly. Nebylo bezpečné potloukat se venku za tmy. Dveře šedivého domku se pootevřely a ruka, která se v nich objevila, strhla z kliky černý šátek. Chvíli se nic nedělo. Potom se dveře rozevřely dokořán a vyšel z nich neoholený neupravený mladík s tělem zabaleným v prostěradle v náruči. Z očí mu tekly slzy jak hrachy. Za posledních pár dní jakoby zestárl o celá desetiletí. Pořád dokola si v duchu opakoval, že je to ta nejhorší věc, která se člověku může stát. Muset zabalit svou manželku a dceru do prostěradla, odnést je na hřbitov, na kterém už teď nebylo téměř žádné místo, a pohřbít obě do jednoho z předem vykopaných hrobů. Bylo to pravidlo. Hroby kopali hrobníci. Zaházet je museli pozůstalí. Hřbitov připomínal hřbitov jediným křížem, který se poněkud směšně tyčil hned vedle branky. Jinak tu žádné náhrobky nebyly. Občas se na poli objevil kříž ztlučený ze dvou prken, ale většinou zase rychle zmizel s přicházející zimou a potřebou dřeva. Sem tam se na hřbitově objevil náhrobní kámen s křídou napsaným jménem a daty narození a smrti. Křídu vždycky smyla první přeháňka. Ghettský hřbitov bylo ponuré a smutné místo. Země tu byla prosáklá krví a bolestí, ale jen uvnitř. Navenek vypadala stejně, jako kdyby tu pěstovali brambory. Jeremy sem nikdy nechodil. Stejně si nepamatoval, kam před lety pohřbil rodiče a sestru. Ale teď tu byl. Hledal volný hrob pro jedinou rodinu, která mu zbyla. Konečně našel jámu, kterou ještě nikdo nezakopal. Naposledy políbil prostěradlo a pustil celý svůj náklad z rukou. Zadunělo to, jak dvě těla dopadla na dno hrobu. Jeremy se vrátil k brance pro lopatu. S každou hromádkou hlíny, která doletěla na prostěradlo, ho znovu bodlo u srdce. Cítil se, jakoby mu někdo rozpáleným nožem rval kusy těla a pohřbíval ty kusy spolu s veškerými city, které v sobě mladík kdy měl. Láska k ženě, láska k dítěti, štěstí, radost, smutek, bolest, zoufalství, to všechno se s každou hromádkou hlíny měnilo. Postupně to ustupovalo do pozadí. Všechny ty dobré i špatné emoce nahrazovaly nové. Vztek, nenávist, slepá touha po pomstě. Hromada hlíny vedle hrobu zmizela, stejně tak i hrob samotný. Jeremy si utřel z tváře slzy. Další mu už netekly. Otočil se a rozběhl se sprintem k brance a pryč ze hřbitova. Lopata mu po cestě vypadla z ruky. Zůstala ležet na zemi rukojetí namířená na sever jako nějaká absurdní střelka kompasu. Na hřbitově opět nastal klid, jen několik krkavců se slétlo na staré stromy, aby se podívalo, jestli pro ně nezbyl kousek masa k večeři.