7. Potěmkinovy večeře

Thomas miloval ty společné chvíle v pátek večer, kdy přišel do svého domu za svojí rodinou, která už upraveně a usměvavě seděla u stolu v jídelně a čekala na něj. Připadal si při tom opravdu šťastný. A on i jeho nejbližší tak působili i na ostatní. Milující rodina, jejíž jediný problém je, že slánka je vždycky na druhé straně stolu, než ten, kdo dostal nejméně slanou porci. Jak často tímto připodobněním bavil Thomas své přátele… Ale jako téměř všechno v životě novopečeného prezidenta, i tyhle páteční večeře byly jen Potěmkinovy vesnice, které nesloužily pouze k obalamucení královny, ale kterými se Potěmkin balamutil sám. Thomas Adams rád věřil, že v jeho soukromém životě všechno klape minimálně stejně dobře jako v tom profesním. Pravdou bylo, že než přišel, manželka se mračila jako čert, děti zarytě mlčely, rty svěšené do podkůvky a panovalo dusno. S příchodem hlavy rodiny se na čtyřech tvářích objevil povinný úsměv, rozhořela se debata plná smíchu a pohody a všechny nevyřčené otázky a výtky zůstaly v myslích a celou večeři se v drobných narážkách snažily dostat ven.

Ben nenáviděl ty společné chvíle v pátek večer, kdy musel sedět u stolu ve svém svátečním oblečení, tvářit se jako malý andílek a poslouchat, jak si jeho sestry vyměňují kousavé poznámky. Viktorie nikdy nebyla schopná pochopit, že Kelly má jiná práva a jiné povinnosti prostě proto, že je o dost starší. A krom toho, Viktorie nemohla vystát Benjamina. Miláčka celé rodiny nesnášela za to, co jí sebral. Status nejmladšího a nejrozmazlovanějšího dítěte. Viktorie byla až do svých pěti let středem tehdy známého vesmíru. A pak se objevilo to malé smradlavé uječené mimino a celý vesmír se začal točit kolem něj. Prostřední sestra nikdy neopomenula mu podrazit nohy nebo na něj svést některou ze svých lumpáren. Naproti tomu Kelly, která už v domě pobývala právě jen v pátek večer na společných rodinných večeřích, svého malého brášku zbožňovala od hlavy až k patě. Byli to koneckonců její kamarádi, kdo ho bránil, když ho spolužáci tloukli. A kdo by nechtěl na svojí straně mít kluky skoro o dvanáct let starší.

Tenhle páteční večer se ničím nelišil od desítek pátečních večerů, které už rodina prožila. Všechny tři děti seděly u stolu ve slavnostním oblečení, Amanda jako správná hospodyně běhala od kuchařky ke služce a zase zpátky, aby všechno bylo perfektní jako vždycky. Čekalo se jen, až se Thomas vrátí z práce, usedne do čela stolu a zářivým úsměvem započne další večer plný přetvářky. Celý dům byl provoněný pečeným masem. Ozvalo se zapípání, jak čtečkou na dveřích projela karta. Kelly pronesla poznámku o tom, kolik je hodin a v kolik měla začít večeře. Benjamin se zasmál, Viktorie se zakabonila.
„Kelly kritizuje tátu,“ oznámila okamžitě své matce.
„Ne při večeři,“ odvětila jí ve spěchu Amanda a běžela oznámit zaměstnancům, že večeře se může začít podávat. Zatímco byla pryč, přišel otec. Thomas nechal kabát v předsíni a do jídelny vkráčel pružným krokem v drahém saku a s úsměvem na rtech. Postupně políbil všechny tři svoje ratolesti a vtiskl rty na tvář i své manželce, která se právě vracela z kuchyně. Oba rodiče se usadili a další hodina a půl se nesla v duchu mluvení o práci, chválení pečeně, stěžování si na kvalitu brambor a podobných nezávažných témat, jak se tak na rodinnou večeři sluší a patří. Bezmyšlenkovité tlachání přerušilo až tiché odkašlání nejmladšího člena rodiny. Všechny pohledy se k němu stočily. Benjamin málokdy mluvil, když ho předtím nikdo neoslovil.
„Copak, Bene?“ zajímala se se starostlivým úsměvem Amanda. Upřel temné dětské oči na svého otce.
„Můžu odejít?“ vypravil ze sebe tiše a jakoby provinile.
„Kam?“
„Do svého pokoje, mám ještě nějakou práci do školy…“ mumlal chlapec očividně nešťastný z výslechu.
„Je pátek, nemůžeš to udělat o víkendu?“ vložila se do hovoru zlomyslně Viktorie.
„Taky jsem dělala úkoly vždycky už v pátek, abych měla volný víkend,“ zastala se svého bratra Kelly a poočku na něj zamrkala. Vděčně se usmál. Thomas pokrčil rameny a pouhým mávnutím ruky propustil svého jediného syna z povinnosti páteční večeře. Ben byl pryč v mžiku oka.
„Ten kluk se poslední dobou pořád učí…“ poznamenala pyšně Amanda.
„Konečně se dostal do fáze zodpovědnosti,“ přizvukoval jí její manžel. Potom se vrátili k debatě o jídle a počasí.

Chlapec vletěl do svého pokoje jako neřízená střela a okamžitě sebou plácl do židle u počítače.
„Jdeš pozdě,“ oznámil mu hlas z reproduktorů.
„Promiň, máme rodinnou večeři a nevěděl jsem, jak se z ní vyvlíknout,“ odpověděl Ben.
„Nic se neděje, jen jsem měl starost, jestli jsi v pořádku.“
„Naprosto, jen táta zase chce, abychom byli šťastná a spokojená rodinka.“
„To jsem taky vždycky chtěl. To chtějí všichni tátové. Určitě úplně všichni na světě. Aby děti byly spokojené a manželka šťastná…“
„Nevěděl jsem, že máš děti,“ podivil se Ben a upřel oči na reproduktor, skrz který komunikoval se svým přítelem.
„Malou holčičku, je skvělá.“
„Mám moc rád malé děti.“
„Někdy můžeš jít s námi, až půjdeme do parku, jestli chceš,“ navrhl hlas z telefonu. Ben se rozzářil.
„Víš, jsi asi nejlepší kamarád, kterého mám. Můžu ti říct všechno,“ rozplýval se chlapec.
„Taky jsi můj nejlepší kamarád,“ pravil pobaveně hlas. Za dveřmi chlapcova pokoje se ozvaly hlasité kroky.
„Já už musím jít, ale ozvi se, až půjdete zase do parku, jo?“ ujišťoval se Ben.
„Samozřejmě, můj malý příteli, dám ti vědět…“ řekl hlas. Klučina se rychle odpojil a překlikl na počítači do složky s věcmi do školy.
„Jak to jde?“ nahlédla do dveří jeho matka. Ukázal jí vztyčený palec.

Mezitím, jen pár bloků od nich, si muž sundal sluchátka s mikrofonem z hlavy a vypnul počítač. Škrtl zapalovačem a připálil si ten den už asi stou cigaretu. Chvíli zadržel kouř v plicích, potom ho velice pomalu vyfoukl. Oči mu zabloudily na zeď, kde byla připevněná fotka prezidenta a jeho syna.