I. Listův luk

Být jediným dítětem elfského krále je velice zavazující. Odmalička si Listos uvědomuje, kam jeho budoucnost míří a jak ostražitě otec pozoruje kroky svého syna. Rada starších uznává svého krále jako moudrého a dobře zvoleného vladaře. Ovšem časy ztěžkly pro elfské země. I dobrý král nestačí. Vůdce svého lidu musí věrně za ním stát a neopustit ho, nezradit ho, neboť nakonec právě lid ho dělá úspěšným králem. „Král Aravet se s Listem vrací.“ ozvalo se z hradeb panovníkova sídla. Většina obyvatel vyběhla na majestátné zdivo. Elfové, od malých dětí, až po radu starších, nakukovali přes a tázavé pohledy hledali skoleného jelena. „Tatínku, proč tu tak stojíme?“ ptala se malinkatá očka holčičky tahající za plášť dospělého muže po její pravici, který jí tak vehementně držel při sobě, aby nespadla, a přesto vytahoval výš, jelikož nesmí přijít o tu slávu.
Otec je pyšný na svého syna. Dnes mu dokázal svou sílu a vyrovnanost. Šíp letěl přesně a s jistou elegancí se zabodl do zvířete dříve, než dokázalo cokoliv ucítit. „Dnes už víš, co je to život, drahý synu. Dnes jsi poznal, jak cenný a jak vzácný je. A navíc si uvědom, že jak ty jsi snadno sebral život jelenu, tak snadno můžeš i ty o něj přijít.“tak na cestě z lesa mluvil k svému synu otec. Listos se ale ohradil: „Nejsem snad vrah?“ Aravet se na něj přísně podíval a znovu začal mluvit. „Ne, synu, to nejsi. Získal si úctu k životu a ještě silnější úctu k tomu život vzít. Nemůžeš být tedy vrahem.“odporoval Aravet. V hlavě mladého elfa cosi zbrojilo proti tomuto otcově výkladu, ale ať dělal co dělal, žádná odporující formulovatelná myšlenka se neobjevovala. Cesta se klikatila dál a dál, už nejsou od hradu daleko. Tam za tou zatáčkou už by je mohla hlídka zahlédnout, dva elfy, otce a syna, oba jedoucí na koni a mladší vezoucí uloveného bílého jelena.
„Má ho!“ zvolal velitel hlídky. Obrovský jásot dolehl až k jejich uším. Aravet se na svého syna hrdě usmál, odpovědí mu však byl od syna úsměv nejistý a poměrně i nervózní. Mohutná brána se začala pomalu otvírat a dovnitř vjeli král a jeho jediné dítě. Přes temnou noc se dnes v hlavním městě sianského království nespí. Syn krále dnes dospěl. V jeho hlavě to ale vypadalo jinak. Pořád si musel třídit myšlenky, dolehla na něj příliš velká zodpovědnost.
Rada starších zasedla a nejstarší promluvil: „Po ulovení bílého jelena, jak se na královského syna patří, lukem vyrobeným tvým otcem, si teď opatři luk nový. Sám využij znalostí tobě předaných, sám jdi do lesa, najdi vhodné dřevo a vyrob si luk. Pamatuj, že od té chvíle k tobě luk přiroste. Se svým lukem ztrácí jeho pán i svou duši.“ Těkají mu oči po všech členech rady, ale ti jen přikyvují. Opravdu je na to připraven? Ještě včera mohl být se svými soukmenovci a teď musí plnit jeden úkol za druhým. Nesmí přeci zklamat svého otce. Nesmí zklamat otce.
Po velké noci přichází ráno nemenšího významu. Listos usedá na sedlo svého hnědáka a směřuje do lesů kolem jezera Aspet, protože právě tam roste nejkvalitnější dřevo pro výrobu luků. V hlavě se mu však neustále ženou myšlenky na svou připravenost. Co když selže? Co když to nedokáže? Jak se jen bude moci podívat do očí svému otci? Jak by se jen mohl vrátit? Přesto však už klusem vyráží pryč a král zamačkává ve svém oku slzu při pohledu za mizejícím synem. Už to není jen tak nějaké děcko. Už je lovec! Ještě jednou se Listos otočí a zadívá se směrem k hradu, pak ale pobídne koně a rychle mizí tou samou cestou, kterou v noci tak slavně přijel.
Jakmile přejel hranici hvozdu, divočina ho odřízla od ostatního světa. Jak moudrá je tato zkouška… přežít se povede jen tomu, kdo dokáže divočině vyjít vstříc, kdo se naučí dýchat ten samý vzduch co zvěř,. Najít správné dřevo a vyrobit luk je až to poslední, co ho v lese potká. Spousty nástrah čekají na elfské mládě, jak poznamenal starý vlk, který pozoroval jeho příjezd. Listos si svědomitě opakoval v hlavě otcova slova ze včerejšího večera, vyzbrojený pouze dýkou chápe, že boj musí být až ta poslední, ovšem někdy nevyhnutelná možnost.
Při prvním pohledu mezi stromy se ukázala překrásná a nikým dotčená příroda. Paprsky slunce prostupovaly stěží až k zemi, přesto však bylo v tom zvláštním šeru vidět. Neboť listy a květy všech různých barev samy zářily a vybarvovaly své krásné okolí, a když sem tam nějaký sluneční paprsek pronikl až k zemi, bylo vidět přesně jeho ohraničení. Jediné tvory, které Listos spatřil, byli lesní ptáčci, kteří zpívali hymnu toho pradávného luhu. Však od vstupu do hájku pradávných jej pozoroval starý vlk. Tajně se pomalu plížil jako šel Listův kůň. Ten ho cítil a značně znejistil. Listos unešený krajinou nepozoroval nic. Pokračoval dál a hloub skrz maliní a ostružiní, skrz rostliny, které viděl poprvé v životě, rostliny tak mocné a využívané mágy uctívající paní země Setar. Vlk se zastavil a věděl, kam elfské mládě kráčí. Kůň udělal totéž. Nechtěl se dál pohnout. Stáli před stromem nijak zvláštním. Ten se ale najednou zachvěl a Listos odrhnul své černé dlouhé vlasy z čela, aby se pořádně podíval. To není strom, to je jeden z pradávných, zpozoroval, seskočil z koně a poklekl před ním.
„Královská krev,“velice pomalu prohlásil ent, zhluboka se nadechl a pokračoval, „se nachází opět v našem v hvozdu. Pojď ke mně blíž, poznávám tvé plémě, Aravetův jediný syn včera ulovil bílého jelena. Dnes už celé tvorstvo hvozdu na tebe čeká.“ Listos věděl, že i když mluví pradávný pomalu, nesmí mu skočit do řeči. Musí počkat až ho vyzve, a tak se v pokleku díval do těch starých, ale tak čistých očí. A ent nasál vzduch k další větě: „Dávej na sebe pozor. Hvozd je velice moudrý a jen moudrý tvor z něj vyjde živ. Hodně štěstí, králův synu.“ A ent opět usnul. Říká se, že enti šetří síly na dny, kdy bude nejhůř. Lista jakoby osvítil jasný duch. Promluva pradávného má v sobě cosi, co nikdo nepochopí, avšak dodává do duše klid a harmonii.
Povrch začal být čím dál horší, Listos se rozhodl sesednout a dál svého koně vést. Chytl tedy jeho opratě a svého věrného druha dál raději vedl. Promluva pradávného měla na jeho duši zvláštní účinek. Úplně ztratil veškeré obavy i on teď cítil přítomnost vlka v zádech. Nechal ho ale stále být. „Není ve smečce, není nebezpečný, uvidíme, jaký má úmysl.“pošeptal svému koni do ucha a ten frknul na souhlas. Najednou v dálce zaslechl ženské hlasy. Byly však něčím podezřelé, mnohem jemnější. Vydal se tím směrem. Natrefil na malé jezírko, kde se koupaly víly, křehká a malá stvoření . Ale i ony mají v lese důležitý význam. Jsou to poslové jejich mocnějších sester, dryád. Chichotaly se a cákaly po sobě vodou, dokud nezpozorovaly vetřelce. „Otoč se!“ „Nedívej se!“ pištěly, Listos se nad nimi jen pousmál, otočil se a pronesl omluvu. Víly byly zamračené, vydrželo jim to pouze chvíli a za několik málo okamžiků se smály. Okouzlil je totiž ten mladý krásný elf. Se zaujetím prozkoumávaly jeho zevnějšek a občas vydaly ze sebe posměšek, který vycházel z jejich studu. Ještě chvíli se jen tak stydlivě dívaly, po chvilce se začaly drze ptát. Listos odpovídal a vyprávěl. A vílám to pořád nebylo dost. Chtěly slyšet víc, vyptávání je jejich hlavní vlastnost, ať už potkají kohokoliv. Nemůžou vědět, že by občas tímto vyptáváním ubily i obra. Listos ale vstal. Zadíval se dál. Musí se dostat k jezeru před setměním a u vil ztratil tolik času. Nevěřil vlastním očím, když spatřil na nebi slunce v jiné poloze než očekával. Typická reakce někoho, kdo s vílami promlouval poprvé v životě…
Listos si oblékl svůj šedozelený plášť a zadíval se proti zapadajícímu slunci na břehu jezera Aspet. Od vody šel chlad a vlny se houpaly díky větru, jenž je tak rozkmital. To se ale i dalo vypozorovat pouhým sluchem. Takové bylo na pobřeží ticho. To prazvláštní ticho, které je cítit v noci a i sebemenší hluk lze rozpoznat i nepříliš trénovaným uchem, se právě probouzelo. Listos se nadechl a se vzdychnutím se otočil na les. Je tu přeci kvůli luku. Začal hledat vhodné dřevo…starý vlk stál nehnutě opodál, pouze občas mu rychle mrkly oči. Stromy kolem jezera jsou posvátné a luky z nich jsou opravdu mocné. Mají duši takovou, jakou jim vdechne jejich tvůrce. Přesto v nich koluje dědictví stromů z břehu jezera Aspet. Listos po chvilce hledání našel to, co potřeboval. Sedl si na kraj jezera a začal svou dýkou řezat. Pod rukama se mu začínal rýsovat luk dle jeho představ. Mysl ho vedla a tvarovala svůj obraz do té ulomené větve. Při svitu měsíce dál jeho dýka pracovala pomocí Listovy ruky na předmětu, jenž ho nemá do své smrti už nikdy opustit. Elf bez luku – tělo bez duše.
V hlavě mladého elfa to ale vypadalo jinak. Pocity se v něm opět začaly mísit. Několikrát mu na mysl přišla i jeho matka, kterou již nikdy neuvidí. Byl to černý den království Sian, kdy přišlo rukou vraha, jehož nikdy nikdo nedopadl, o královnu. Vším si Listos opět prošel. Jako by se každá vzpomínka, každá úvaha, každá myšlenka musela vrýt do luku, a proto mu jedna za druhou vyplývala na povrch. Ve chvíli, kdy dýka ukončila svou práci, spadla na luk Listova slza. Najednou se objevilo světle modré světlo zářící z luku a v ruce mladého elfa začal luk pulsovat. V tu chvíli začal luk žít se svým tvůrcem. Od této chvíle jejich duše byla společná. Jak Listos vdechl život dřevu, tak dřevo předalo své svaté dědictví svému příteli.
Nad noční oblohou se objevil černý mrak a zahalil svit měsíce. Jediným zdrojem světla byl teď luk, na nějž elfské oči upíraly svůj zrak a nemohly se od něj odtrhnout. V ten okamžik se rozeběhl. Tlapy nabraly rychlost, aby vlkovi dokázaly dát potřebnou sílu. Těsně před svým cílem se pokrčily a vlk skočil…
Prokousl mu hrdlo. Kůň se svalil na zem a pomalu se dusil krví, jež tekla potokem z rány vytvořené jedním přesným kousnutím. Kopal kopyty na všechny strany a děs v jeho očích byl nepřehlédnutelný. Pohled každého se změní, když stojí tváří v tvář smrti. Listos se okamžitě otočil a zhrozil se nad tím výjevem. Popadl dýku a chystal se vyrazit na vlka. Ten se však na něj podíval a z tlamy mu pomalu začala vycházet slova: „Tvůj kůň se trápí, zabij ho, dopřej mu smrt. Kousl jsem ho tak, že ho stejně nic nezachrání. Zabij ho!“ Listos nejdříve nechtěl věřit, že vlk promluvil, párkrát jen kolem sebe v rozrušení máchl dýkou a chystal se zaútočit. „Necháváš svého koně trápit? Necháváš ho pomalu umírat? Prahneš víc po pomstě, než abys pomohl svému příteli?“ promlouval vlk. „Přestaň!“ okřikl ho Listos. „Jak si jen mohl?“ obořil se na něj a otřel si oči a nos do rukávu. „Pro tebe přítel, pro mě kořist! Pro tebe pomocník, pro mě potrava! Tobě blízký, mně vzdálený. A přesto ho ty necháváš tak krutě umírat?“opět se vlk ptal. Vyděšený kůň sípal na zemi a jeho nezúčastněný pohled směřující už někam do světa, který nikdo z živých nezná, Lista zas a znovu děsil. „Jak můžu zabíjet koně, když mi ty kdykoliv můžeš vpadnout po hrdle jako jemu? Dokud nemám bezpečí své, nemůžu příteli pomoci. Dva mrtví jsou horší než jeden. I když jde o každou vteřinu a nelze čekat, bezhlavě do toho neskočím, jak mě ty nabádáš.“a opět se pokusil výpadem na vlka zaútočit. Ten ale uskočil a nečekaně se objevil na jeho místě záblesk. Silueta vlka rostla a z vlka se stal elf. Zatočil nad hlavou svou holí, listí se kolem koně zvedlo a zahrnulo ho. Náhle z tohoto listnatého krytu vybuchlo světle zelené světlo a kůň vstal bez šrámu, či jizvy na hrdle. „Zachránila ho tvá moudrost, splnil jsi poslední zkoušku elfe.“ozvalo se z těch cizích úst. Až opět hlas probral Lista z šoku. Nevěřil vlastním očím. Znal moc druidů u dvora, nikdy však neviděl něco takového. „Druidové jsou tak silní, jak jsou spjati s lesem.“odpověděl hlas na otázku, aniž by ji Listos položil. Jak je možné, že nikdy tak silného druida nepoznal, vždyť je na světě již patnáct let. „Druidové jsou samotáři. Jen válka nás dokáže spojit.“opět se vynořila odpověď z úst, i když otázka vůbec nezazněla. Je pravda, že i na dvoře potkal druida vzácně, když byl pozván k radě starších, jejich moc po dnešku značně přehodnotil. „Jsi tvor na správném místě. Dlouho jsem tě pozoroval, dlouho jsem tě zkoušel, dlouho jsem zjišťoval. Luk již máš. Ale i luk potřebuje své přátele, bez šípů nedokáže nic.“promluvil druid a sáhl do pláště. Vytáhl toulec plný šípů a pravil: „Dokud bude tvá duše čistá a tvůj úsudek tak bystrý, budeš v tomto toulci nacházet i šípy.“…
Na toulci byl znak modrého koně. Z hlavy se Listovi vynořila myšlenka na otce a jeho toulec. Rudý orel s rozpřáhnutými křídly nyní jasně popisoval jeho otce a Listos pochopil. Náhle byl plně osvícen. Druid chytl hůl a ukázal směr, kudy se má Listos vydat. Při ranním svítání již objímal otec svého dospělého syna…