Strom vypráví - II. Sen

Jsem jen strom, uznávám. Nevím toho moc o světě okolo. Jen z vyprávění. Kdo mi vyprávěl? Michael. Vyprávěl mi o krutosti, o tom, jak lidé ničí svět, o tom jak se zabíjejí, jak umírají... Jsem smutný. Smutný a ztrápený. Cítím, že mé větve chřadnou a já umírám. Pomalu, útrpně, se smutkem v srdci. Je to lidský slovní obrat. Stromy nemají srdce tak ja si ho vy představujete. Ale duši ano a ta duše umírá bolestí hříchů již spáchaných. Přeji si nový svět. Svět, ve kterém budou lidé a příroda žít v zájemném porozumění a lásce. Snad by to byl lepší svět.
Jednou jsem měl sen. Ten sen vám převyprávím. Byl to sen, který se mi zdál na podnět snů Michaela...


.... Ztroskotali jsme na planetě, kterou jsme vůbec neznali. Téměř všichni umřeli. Bylo zde nádherné počasí, nebe modré, v noci teplo jako v létě, slunce zlaté jako doma na zemi a měsíc jeden. Říkal jsem si, vrátili jsme se v čase? Ach má milovaná Vladěnka.. má milovaná sestra... zemřela. Nosník lodi jí proklál hrudník. Vykřikla a zemřela. Vychovala mě. Naši rodiče zemřeli a ona se o mne starala. Byla o 15 let starší než já. Co si bez ní počnu? Co když je tato zem nevlídná?
Stavěli jsme stany první pomoci, vytvářeli soupis posádky, zemřelých, zraněných a živých. Jsem lékař a utrpení lidí okolo mě, utrpení a bolest. Rvalo mě to na kusy.
Každý den dělám jen svou práci. Něco na této planetě ale je jiné než doma na zemi. Nemám na mysli to, že dole jsou cesty, města, lidé.. jako my. Byli jsme si tu všichni blíže. Jako bych viděl do jejich mysli. Poznal jsem když mi někdo neříkal pravdu. Poznali to ale i ostatní?
Již zde jsme několik týdnů. Mnoho mrtvých. Hromadné hroby. Žádný pláč. Nedokázal jsme je všechny zachránit. Nedokázal jsem nic.
Po ztroskotání mi zemřel můj snoubenec. Připadala jsem si toho dne zle, ale práce kterou jsem byla zavalena mě donutila myslet na jiné věci. Ztroskotání jsem přežila jen s drobným otřesem. Až po několika dnech se u mě zjistilo poranění sleziny. Ošetřoval mě doktor Fred Jeranski, Původem polák. Ale koho to zajímá. když nemáme šanci se dostat na Zem? Každý pozná trosky. A ať si kapitán říká co chce, tahle hromada šrotu se do vesmíru nikdy nevrátí.
Probudila jsem se z narkózy po náročné operaci a první co jsem viděla byl shovívavá a velice unavená tvář dokrota Jerankeho. Ptal se mě jak se cítím, na bolesti. Poté jsem znovu usnula.

I přes to, že jsem ztratil sestru, našel jsem oporu v Tereze. Nevím jak se jmenuje dál. Ale co na tom záleží. Po tom co se zotavila ze zranění, trávili jsme spolu mnoho času. Když mně kolega a přítel pozval k účasti na expedici po okolí, těžce jsme se spolu loučili. Ten den jsem jí chtěl říct, že ji miluji. Nenašel jsem odvahu. Avšak když jsem seděl u potůčku vedle ní a oba jsme si máčeli nohy v chladivé vodě. Pocítil jsem, že ke mě cítí to samé. Zkusil jsem ji políbit, nebránila se.
... „Ne! To, že já i můj milý máme schopnosti neznamená, že nás budete šlechtit jako nějaký dobytek!"
„Nevzpouzej se! Chceš abychom tě zase bičovali?"
„Žádná čistost rodu! Způsobíte tím katastrofu!"
„Jsi povinna udržet v rodu schopnost předvídání budoucnosti. Musíš si vybrat. Buď násilím, nebo dobrovolně."
Zbičovali ji. Krvácela, téměř zemřela, ale nedovolili jí zemřít.


Jsem dcerou Donara de Terena a Velintou de Terena. Jsem ztracená v budoucnosti a minulosti. Pořád před sebou vidím změť možností. Udělám krok vlevo či vpravo a budoucnost je jiná. Kdo mě proklel tímto darem? Uteču a svět bude existovat. Další lidi budou šlechtit. Zůstanu, ale budu se bránit? Čeká mě mučení. Zůstanu a podvolím se? Svět zanikne. Tyto myšlenky se mi honily hlavou, když jsem seděla na cimbuří hradu. Měla jsem se stát dědičkou panství rodu Terenů.
Nenáviděla jsem svůj osud. Modlím se k měsícům ať mě zbaví toho prokletého umění.
Stojím na cimbuří zahalená do tmavého pláště, nakláním se dopředu, klesám, cítím krásu z letu.... Chtěla jsem umřít. Ano vážně chtěl. Místo toho se vznáším. Kousek nad zemí. Proč nemohu zemřít? Nechci ten osud. Nechci zahubit tuto krásnou planetu. Uteču do hor. Snad mě nenajdou. Ovšem otec má mnoho služebníků obdařených darem. Dokážou mě nají. budu snad věčně utíkat před svým osudem? Slyšela jsem o "jezdcích". Prý berou ženy pouze jako majetek, jsou také obdařeni darem. Dorozumívají se jen telepaticky. Snad by mi mohli pomoci, ale kde je najdu? Cloumá mnou beznaděj. Musím se soustředit. Podle pověsti jsou ze severu. Půjdu na sever. Tam žijí sokoly a oni jsou spjati se sokoly.
Vplížila jsem se do otcovy stáje a ukradla jeho nejrychlejšího koně. Sbalila jsem si jen to nejnutnější a vyrazila. Půlnoc se již blížila když jsem míjela hranice jeho panství. Jela jsem ještě dva dny a dvě noci. Tak mě zahalila temnota a poslední co si pamatuji bylo že jsem upadla na hranici lesa u hor do trávy.

Projížděl jsem okraje našeho panství, když tu ke mě přiletěl můj sokol, poplašně vykřikoval a vedl mě kousek mimo hranice. Muselo se tam dít něco zvláštního když mně tak lákal. Jel jsem za ním tryskem, skoro mu nestačil. již z dálky jsem viděl krásného černého koně. Tam u stromů na okraji hor. Zastavil jsem, seskočil z koně, uvázal ho a lesem se plížil k černému koni. Neplašil se. Najednou jsem spatřil krásnou dívku. Lekl jsem se že je mrtvá. Rozběhl jsem se k ní jako v pomatení smyslů. Zjistil jsem, že dýchá. Její krása mě učarovala. Tmavé vlasy, bledé pleti, dobře stavěného těla. Napsal jsem vzkaz otci o nálezu a poslal ho po sokolovy. Během hodiny mi přišla odpověď, že ji mohu vzít k nám. Však snesla se tma a já rozdělal oheň. Jsem zvyklý spát venku i v mraze, natož pak v horké letní noci.
„Ah..."
Přiskočil jsem ke krásce v domnění, že se probouzí.
„Ne prosím ne, nebij mně otče. Prosím!" řekla ve snu plačtivě a pak spala dál. Utekla. Jistě. Asi byla chudou dívkou. Jistě měla důvod utíkat. Ale co pak ten kůň a její oblečení z drahé látky? Tolik nesrovnalostí. Byl jsme tak neurvalý, že jsem ji odnesl kousek k potoku a omyl jsem jí ruce a tvář. Spadlo jí ramínko a odhalilo se tím kus zad. Jizvy, pravděpodobně od biče, mě vyděsili. Kdo by mohl být tak krutý k tak nádherné dívce?
Celou noc jsem držel stráž u jejího těla. K ránu se probudila. Sice na okamžik ale viděl jsem ty oči. Ohromné, kočičí, šedé oči. Řekla mi, že se jmenuje Elizabeth a děkuje za záchranu.
Odvezl jsem ji na naše panství. Tam jsem přikázal služebným ať se o ni postarají a dají ji veškerou péči. Strávil jsem u ní den a noc. Probrala se. Nemluvila. A přitom měla tak krásný hlas. Často jsem ho slýchával ve snách. Procházela se po zahradách, ale chovala se uctivě, samá poklona. Snažila se pracovat i když nemusela. Slyšel jsem její myšlenky. Miloval jsem ji.


... poté jsem se probudil. Michael u mne seděl v trávě a zpíval velice smutnou píseň v cizím jazyce. Myslím si, že byla o nešťastné lásce. Zněla tak teskně. Kdyby strom mohl plakat, plakal bych.