Strom vypráví - IV. Žádost o azyl

Velice smutně hledím na seschlý růžový keř. Provázel mě dlouhou dobu. Krásný, zdravý, ohromný keř. Veliké krvavě rudé květy, veliké tmavě zelené listy. Ještě včera nás těšil svou krásou. A dnes ráno .... dnes ráno je bez života, suchý, mrtvý ... muselo se to stát rychle. Ani listy, ani okvětní plátky neopadaly. Teď tu je jako strašlivé varování před smrtí. Nikdy jsem nevěřil, že by Elena mohla mít pravdu. Jaký bezvěrný tvor tohle mohl udělat? Elena Victoria Sena ... duše lesa. Říkala, že jednou nás taky zničí. I když už nežila, její odkazy zde v lese ano. Ale pomalu její duše z lesa mizí. Již dříve jsem si všiml, že zvěře ubývá, mladým rostlinám se tolik nedaří. Ale čím to všechno je? Co se mohlo stát?

X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X

Přestože celý den prší, ležím se Suzumy v tůňce. Je horko. Vypěstoval jsem nad tůňku takový přístřešek z rostlin, aby na nás nepršelo nebo při prudkém slunci byl k mání i stín. Stýská se mi po Eleně. Suzumy nic neříká, ale vím, že mi vidí do duše víc, než by mi bylo milé.
Cítím na sobě Suzuminy ruce. Hladí mě. Vzrušuje mě to. Suzumy je Eleně podobná, ale není to ona… Trávím se Suzumy hodně času milováním. Nevím co mám dělat. Když jsem byl sám, měl jsem pořád co dělat. Teď nějak nevím…
Dnes se lesem přehnala obrovská bouře. Řekl bych, že nebyla přirozeného původu. Některé části lesa to hodně poškodilo. Alespoň mám zase co dělat. Pomůžu spáleništím a polomům se zregenerovat. Zase mluvit se stromy.. Něčeho se obávají, ale nechtějí mi říct čeho. Měl bych jít zjistit nové informace do světa.
„Stárnu Michaeli. Chci tu po sobě někoho zanechat. Tebe se roky nedotýkají, ale mě ano. Už nemám moc času na děti.“
„Ale Suzumy. To by znamenalo návrat.“
„Nemusí. Kdysi taky nebyly nemocnice a děti ano.“
„Nechám to na tobě.“
Je to pravda. Já vypadám pořád stejně, ale Suzumy stárne. Jak je to možné? Vždyť jsme na stejných místech, jíme to samé a v podstatě i děláme to samé.
Zapoměl jsi Michaeli? Elena byla také dlouhověká. Asi když ti předala sílu, předala ti i dlouhověkost.
„Máš pravdu.“ Po dlouhé době ke mně promluvil les přímo. Měl jsem radost.
Zase přicházejí. Bývalí kolegové….
„Sejdu se s nima.“ Nejsem z toho sice nadšený, ale udělám to. Chodí sem již dlouho. Nachystal jsem si luk, kápi, posbíral jsem byliny na zelenomodré barvivo a začal vytvářet po těle a obličeji posilující ornamenty. Sice to jsou bývalí kolegové, ale jsou to lovci. Nemůžu věřit, že by nezaútočili.
„Kam jdeš?“
„Jsou tu zase.“
„Sejdu se s nima já.“
„Proč? Proč ty? Nedopustím, aby ti ublížili, ani aby se o to pokusili.“
„Budeš mi moci krýt záda. A mimo jiné, já nejsem Elena.“
Tohle bolelo, ale měla pravdu. Nebudu se jí protivit. Pokračoval jsem v přípravách a pomalu vytěsňoval z hlavy rušivé myšlenky.
Plížil jsem se k okraji lesa. Šel jsem dřív než Suzumy, podívat se zda přicházejí v dobrém či ve zlém. Zbraně nevidím. Zestárli. Některé jsem měl problém poznat. Vyhoupl jsem se na strom, tak abych měl dobrý rozhled a pohodlné sezení, ale zůstal nezpozorován. Luk i šípy jsem si rozložil k nohám a čekal. Zklidnil jsem dech. Má mysl byla klidná, pomalu jsem zostřoval smysly, splýval s okolím. Dotýkal se jejich myslí, zkoumal jejich úmysly, zachytával jejich myšlenky. Nikde nic zlého.
Jak asi vypadají? Žijí vůbec? Budou mírumilovní?
Hledám zbraně. Mám ji. Jedna zbraň. Můj bratr Saraki ji má v batohu. Musí se jí zbavit. Tvořím myšlenku, kterou jim vložím do myslí, beru luk a šíp. Zaměřuji. Ano támhle. V batohu. Oči zavřené, dívám se jen vnitřním zrakem. Zamířit, přidržet, přeměřit, správná síla, ruka klidná, žádný třas, pomalu pustit, svist, zvuk šípu projíždějícího látkou batohu a cinknutí o zbraň, vypustit mšlenku:
Zde jsou vaše zbraně zakázány!
Začali se po sobě polekaně dívat.
„Tady snad nikdo zbraň nemá!“
Je tam co je můj šíp. Zahoďte ji.
Saraki došel ke svému batohu, častován káravými pohledy spolupracovníků.
Vytáhle zbraň a zahodil ji někam do louky. Zajímavé, on by se zbraně nikdy nevzdal, kdyby nemusel. Jde zřejmně o něco vážného. Klidně jsem seděl dál a pozoroval je, oči stále zavřené. Přicházela Suzumy. Ta ale nadělá hluku. Neumí se pochybovat tiše.
Suzumy, zlatíčko, již nejsou ozbrojeni. Zdá se, že přicházejí v míru… a prosím, snaž se pohybovat tišeji. To je jako bys nad hlavou nesla velký transparent s nápisem ´UŽ JDU!' a vyhrávala při tom na bubny.
Sprosťáku. Zasmála se. Vyhledal jsem ji vnitřním zrakem. Zprvu jsem se lekl, že vidím Elenu. Měla její plášť a na hlavě kapuci.
Suzumy, to je její plášť!
Už mě s tím štveš! Jí už k ničemu není! Je mrtvá, smiř se s tím!
Promiň.
Nevím proč jsem si připravoval další šíp. Byl jsem smutný a naštvaný. Viděl jsem jejich úžas a strach, když ji spatřili. Sunadala si kampuci a oni si očividně oddechli.
„Proč jste přišli?“
„Dělali jsme si o tebe starosti? Kde je Michael? Chceme se ujistit zda jste v pořádku.“
„Jen kvůli tomu jste nepřišli.“
„To je na delší povídání… pojďte s námi domů. Povíme vám to.“
„Tady je můj domov a Michaela již neopustím. Teď už určitě ne.“
Co se asi změnilo?
Suzumy? Měl bych o něčem vědět?
Teď ne.
„Brzy budeme muset vyrazit zpátky. Volné prostranství je nebezpečné. Svět se hodně změnil.“
„O tom chci slyšet víc.“
Také mě to zajímalo. Seskočil jsem ze stromu na hranici lesa. Dál jsem ale nešel.
„Můžete jít do lesa, ale vše co je z vašeho světa tady necháte. I oděv. Suzumy vám dojde pro jiný.“ Ukázal jsem Suzumy, kam jsem ho dal. Ke skále kousek od tohoto místa. Předvídal jsem, že je jednoho dne pozveme do lesa. Ale některé věci by tady byli rušivé a mohly by způsobit paseku. Zvláště, když vezmeme v úvahu jací lidi jsou. Hned všecko zkoumat, rozebírat, analizovat…. Suzumy vyrazila, kam měla. Dívali se na mě nedůvěřivě. Nepoznali mě. Byl jsem ve střehu, smysly stále zostřevné, pohyby přesné. Cítil jsem pach strachu. Otočil jsem se na Victorii.
„Nemusíš se bát má drahá. Tady ti nikdo neublíží. Jste pod mou ochranou.“
„Kdo jsi?“
„Nikdo. Nikdo důležitý.“
„Jak ti máme říkat?"
„Pro vás nemám jméno. Zatím.“
Victorie byla hezká. Měla vypracované svaly, malá pevná prsa, ostré rysy, hebké, dlouhé, vlnité vlasy barvy mědi a smaragdově zelené oči. Chodila se Sarakim a byla s ním těhotná. Myslím, že mu to neřekla.
„Vrací se Suzumy.“ Začali se rozhlížet. Neviděli ji.
„Převlékněte se prosím. Vaše věci vám schovám nemusíte se o ně bát. Sejdeme se později.“ Zmizel jsem v lese. Stál jsem dál a díval se, jak stáli jako opaření.
Drahý, to nebylo zdvořilé. Teď se mě budou vyptávat. Co jim mám říct?
Co uznáš za vhodné. Víš co jsem jim říkal já. Ale musíme si promluvit.
Později.
Nemůžeš to odkládat věčně.
Já vím. Ale máme tu hosty.
Budu vás pozorovat. Nevěřím jim. Mohou být nebezpeční. Vládnou silami. Cítím to z nich. Jen nevím, jestli to o sobě vědí.
„Díky.“ Špitla. Rychle se rozhlédla, jestli někdo něco neslyšel, ale asi ne.
Občas se jí staně, že když si povídáme telepaticky, něco jí ujede a řekne to nahlas.

Seděl jsem na vyvýšeném kameni u tůňky kousek stranou a poslouchal jejich příběh. Žádali nás o azil, jelikož lidé prohlásili lovce za nebezpečné a zbytečné a žačali je také lovit. Všichni co s eteď maličko liší jsou štvanou zvěří. Zase jsou na dením pořádku nespravedlivé procesy jako kdysy. Takže zase špatně. Jednou budu muset říct co vím od Eleny. Snad tady najdeme místo pro 5 uprchlíků. Vždyť i já a Suzumy jsme uprchlíci. Saraki, Victoria, Marian, Loen a Kriss. Kde je Jane? Asi mrtvá. Vrátil jsme se ke studii jejich sil.
„Jistě jste unavení a hladoví. Kdo mi pomůže s večeří?“ Šel jsem za ní.
„Teď máme konečně chvilku o samotě. Řekneš mi to už?“
„Jistě. Budeš otcem.“
Ztratil jsem na chvilku řeč. Byl jsem šťastný. Políbil jsem ji.
Donesli jsme plody lesa a trochu zeleniny a ovoce ze Suzumiiny zahrady. Hltavě se pustili do jídla. Sedl jsem si zpátky na kámen a vytvářel pro nás obydlí.
Zem již v noci bývá chladná a dnes jistě bude velká zima. V korunách stromů jsem vytvořil jsem vytvořil byty, tvarem připomínající zvony s pevným dnem, pouhým splétáním větví. Snad nejsou moc zhýčkaní a nějakou tu zimu vydrží. Když už jsem se zabýval obydlím, vytvořil jsem i společenskou místnost ve shluku stromů a vše propojil mosty. Nahoru se dostanou po žebříku z větví. Tak mí milí stromoví přátelé, doufám, že takto vydržíte do teplých dnů.
„Suzumy?“
„Ano?“
„Bude to stačit?“ A ukázal jsem nahoru na příbytky.
„Jistěže ano. Vždyť když jsme tu samy ani takové nevytváříme. Je to krása.“
„Děkuji.“ Otočil jsem se k ostatním : „Následujte mě prosím.“ Hbytě jsem vylezl po žebříku do společenské místnosti.
„Do pokojů se rozdělte podle vašeho přání.“
O kus dál od nich jsem měl příbytek já a Suzumy. Měli jsme si co říct. O nás, o budoucnosti, o nich, o dceři co nosí pod srdcem. Leželi jsme vedle sebe. Nazí, jako vždy.
Ráno jsem se probudil dřív než obvykle. Slunce teprve vstávalo a les zalévala zlatá zář a stíny před ní utíkaly. Šel jsem se projít po lese, zjistit nové informace. Vycítil jsem poklid a všeobecnou pohodu. Zalil jsem suzumy zahradu, nasbíral ovoce ke snídani, přnesl vodu z potůčku a posbíral ptačí pera na letky k šípům. Vyhledal jsem správné byliny na barvy. Tuto činost mám moc rád. Světle zelené letky s červeným pruhem. Přesná délka, stejný tvar a sušené na slunci.
Takové nejlépe létají. Podzim pomalu začíná. Ano toto byo dobré léto.
Vzbudil jsem Suzumy. Zářila jako sluníčko. I ostatní vypadali lépe. Saraki i Victoria se k sobě očividně měli, ostatní jako přátelé.

X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X X

Mohu s klidným svědomím říci, že jsem byl svědkem zázraku. Dnes jsem se byl podívat do míst, kde byl uhynulý růžový keř. Stále tomu nemohu uvěřit. Byl opět zenený a kvetl krásně jako dřív. Jako by nikdy nebyl suchý. Duch lesa asi zase ožívá.
Možná to má něco společného s Michaelem. Má úctu u svých přátel, učí je soužití s lesem, bude brzy otcem. Skoro bych mu záviděl. S Michaelovým štěstím, jako bych i já mládl…. Zvláštní.