Strom vypráví - V. Tineth z Everlastu

Hrad Everlast. Moje útočiště, můj domov. Domov pomocníka bez rodiny. Nikdo neví, odkud jsem přišel, nikdo po mně nic nežádá. Vychovávám se sám za výpomoci rákosky vrchní kuchařky a rad a vyprávění mého přítele, alchymisty Sarakiho.
Sedím na cimbuří, ledový vítr mě bodá do tváří. Říkají mi Tineth. Teda, jak kdy.dost často mi nadávají. Někdy ani nevím proč. Skryl jsem se do stínu před zvukem blížících se kroků.
„Kde se zase schovává? Já toho Tinetha roztrhnu. Nikdy neudělá nic pořádně!“
Vykradl jsem se ze stínu a sklonil hlavu očekávajíc brzký příchod výprasku.
„Tady.“
„Ha! Jakože není vymetená kaple?! Otec Raymond si mi stěžoval!“
A jé… Skrčil jsem se ještě víc.
„Uděláš to zítra. Teď tě potřebuji v kuchyni. Zítra přijedou královi synové.“
Nebude výprask? „Nehledě na to, že mě prosil Saraki, abys za ním večer přišel. Určitě ti zase bude plést hlavu pitomostmi. Pak pořád přemýšlíš a sníš a nedáváš pozor!“ Náhle se zastavila a já hledíc do země jsem do ní narazil.
PLESK! Au…
„Posloucháš mě vůbec, nezbedníku? Nebýt Saraki můj přítel, nikam bych tě nepustila …“ a nadávala a plísnila mě po zbytek cesty do kuchyně. Tam jsem vyfasoval houbu na nádobí a začal se činit. Mezitím jsem snil o lese. O takovém, který mi popisoval Saraki.
Saraki je místní alchymista a léčitel. Zároveň však učenec a podle stavby těla asi i bojovník. A navíc se ke mně vždycky choval moc hezky. Dokonce, kdzž jsem u něho byl, mohl jsem si sednout, dotýkat se jeho věcí a dělil se se mnou o jídlo a pití. Svého otce ani matku jsem nikdy nepoznal. Prý žádné nemám, ale pokud tak někoho mohu nazvat, pak právě Sarakiho. Prý jsem mu i podobný.
Chlapci i děvčata z kuchyně se mi často smějí pro můj vzhled. Jsem proti ostatním vysoký a štíhlý, bledá kůže, černé oči a dlouhé rovné havraní vlasy. Mám poměrně ostré rysy. Oproti lidem okolo máme se Sarakim poměrně exotický vzhled. Saraki je stejný jako já, jen má vypracovanější tělo a krátké vlasy, na tváři pár vrásek.
Jako šíp jsem běžel přes dvůr k Sarakiho domku. Proběhnout park, po mostě přes Levarskou říčku, zkratkou přes zahrady opatství, přeskočit plot a zaklepat na dveře mírně zchátralého domku. Slyšel jsem za dveřmi kroky a podrážděné mrmlání. Čekal jsem. Najednou se dveře se skřípáním otevřely a odhalily mohutnou postavu Josefa. Josef je Sarakiho pomocník. Vysoký hromotluk s čelem věčně zkrabatělým od mračení. Moc chytrosti nepobral. Saraki ho používal k přenášení těžších předmětů a vysílal ho na pochůzky pro ingredience do lektvarů.
„Josefe! Kdo je tam?“ slyšel jsem Sarakiho.
„Eee…“
„Tineth,“ poradil jsem mu.
„Eee… Tineth?“
„Běž domů Josefe. Už tě dneska nebudu potřebovat. A ty pojď dál!“
Vešel jsem do domu. Přede mnou se zjevila dlouhá chodba. Byla dost tmavá, na zdech kresby. Zavřel jsem dveře.
„Jsi sám?“
„Ano.“ Najednou se chodba rozsvítila namodralým světlem. Saraki říká magickým. Ještě tomu slovu nerozumím, ale na otázky mi odpovídá: „Vydrž, pochopíš.“
„Tinethe, posaď se.“ Došel jsem do hlavní místnosti. Překvapením jsem vydechl.
Dlouhý stůl vévodící místnosti a obvykle zavalený svitky a různým alchymistickým nádobím a věcmi, které mi nic neříkaly, byl dnes uklizený. Posadil jsem se. Najednou se Saraki vynořil zpoza těžkého černého závěsu s balíčkem v rukou.
„Dnes máš narozeniny. Sedmnácté. Něco pro tebe mám. Dal mi to tvůj otec, ať ti to dám, až ti bude sedmnáct a řeknu ti pravdu. Ne tu, co se všeobecně považuje za pravdu.“ Podal mi balíček.
Byl docela lehký a velký. Poděkoval jsem a dychtivě jsem ho začal rozbalovat. Uvnitř byl tmavozelený plášť, přívěsek tvaru hada ze světlého dřeva zavěšený na černé kůži a krásný vyřezávaný luk, s toulcem z kůže, také černé, a pár šípů se zelenými letkami. Saraki se díval na můj překvapený výraz.
„To pro tebe vyrobil otec, ještě v lese před ‚Velkou bitvou‘ o Everlast. Nebýt zúčtování a druhé bitvy o Everlast, byl bys následníkem trůnu.“ Díval jsem se na něj překvapeně.
„Ty jsi znal mé rodiče? Jaká velká bitva? Kde jsou? Jak…“
„Vydrž! Vše postupně.“ Přinesl si džbán s vínem a dvě dřevěné vyřezávané číše. Nalil a jednu mi přistrčil.
„Tak na zdraví, ať se minulé vrátí!“
Přiťukl jsem si s ním a napil se.
„Takže od začátku.“

„ Tenkrát jsme bydleli v lese, kam kdysi tvůj otec uprchl. Potkal tam Viktorii Elenu Senu. Víš, že jí jsi hodně podobný? Řekla mu pravdu o lovech čarodějnic. O tom jsem ti vyprávěl už minule.
Do lesa se nakonec začalo stahovat velké množství z nás. Pak přišlo ZÚČTOVÁNÍ. Válka mezi lidmi. Použili rakety a miny. Les díky magii zůstal nedotčen. Jedna kouzelnice vytvořila ochrannou bariéru. Držela ji týden. Ohromný výkon!“
Uznale pokýval hlavou. „Pak, když byli lidé válkou trvající 4 dny unaveni, jsme se vydali vybojovat si místo k bydlení.
Vybrali jsme si nedaleký hrad Everlast. Předtím se jmenoval Suchý vrch. Při bitvě nás dobře polovina zahynula. Ale zvítězili jsme. Byly v tom dva aspekty. Za prvé, lidé byli vyčerpaní a unavení, za druhé, nebyli zvyklí bojovat proti magii, mečům a šípům. Přesněji řečeno, většina lidí ani nevěděla, že kouzla existují.
Ovládli jsme asi polovinu kontinentu. Tvůj otec a matka se stali našimi vládci. Vládli spolu 200 let. Víš o tom, že jsi měl sestru?“
„Saraki, já ani nevím, že mám rodiče. Řekni mi alespoň jejich jména.“
„Ahh… promiň. Tvůj otec, můj bratr, se jmenoval Michael, matka Suzumi, zemřela při tvém narození. Jelikož to bylo krátce po druhé velké bitvě, kdy nás lidé porazili a vyhnali z Everlastu, poprosil mě Michael, abych tě tu hlídal, vychoval a učil. A tak jsme teď tady a já ti předávám dar.
Nikomu to ale nesmíš říct, jinak nás oba zabijí. Stačí, že tě budu učit magii a boji.“

Celou dobu, co vyprávěl, přecházel po místnosti a pil. Teď ztěžka usedl na židli a vzdychl.
„Porozuměl jsi?“
„Až na kouzla, magii a oslovení nás … Ty jsi čaroděj?“
„Tak. Kde myslíš, že se bere všechno to světlo tady?“
„Ach…“
„A ty taky. Jen se tvé schopnosti ještě zcela nerozvinuly. Ale teď, v tvých 17 letech to může přijít ráz na ráz a to kdykoliv. No… pokud to bude ve špatnou chvíli a nebudeš v klidu, budeme mít požár… a asi i mrtvé. Takže tě mimo jiné budu učit i sebeovládání…“
„Saraki… ty jsi můj strýc?“
„Ano.“
„Proč jsi to neřekl dřív?“
„Žádal mě o to tvůj otec. Těžké začátky a nejistota jsou pro nás důležité. Jsme potom silnější, nejsme tak citliví a neinklinujeme ke zneužívání moci.“
„Ach… a já se teď budu učit, ale pokud dobře chápu, tak mám i nadále pracovat v kuchyni a tak…“
„Zatím. Zkusím to nějak zařídit.“
Ten večer jsem byl plný navzájem protichůdných pocitů. Zároveň šťastný, že už nejsem sám, ale taky smutný, že má matka už nežije. Opili jsme se a radovali. Zdálo se mi, že i Saraki je rád, že se mnou již může jednat otevřeně. Předtím, než jsme usnuli natažení na stole v blažené opilosti, mi řekl, že mě má rád.
A svět začal být krásný a zajímavý.