Strom vypráví - VII. Podzemím

Pod schody byla místnost, pravděpodobně původně sloužící jako vinný sklep. Byly tam nějaké sudy a truhlice. Saraki jednu otevřel a vyndal z ní váček, podle zvuku s penězi. Jak prozíravé. Poté vyndal pár zbraní. Mně podal dvě krátké dýky a sadu vrhacích nožů. Když jsem si je uložil do opasku, jeden do boty a druhý na stehno, na záda toulec se šípy, meč a druhý krátký meč zavěsil k boku, do ruky vzal luk, připadal jsem si jako po zuby ozbrojený lupič. Pohlédl jsem na Sarakiho. Vypadal stejně.
„Někde nás potkat, zahodím váček s penězi a zdrhám.“
Saraki se mé poznámce krátce zasmál a podal mi asi stopu dlouhý kožený řemínek. Chvilku jsem přemýšlel.
„Vlasy.“
„Oh.“ Stáhl jsem si s ním vlasy do ohonu. Má pravdu. Pro cestování … úprk to bude mnohem praktičtější. Obdivuji jeho smysl pro detail.
„Kam teď?“
„Tudy,“ ukázal na zeď. Poté jsem si všiml, že ve zdi jsou skryté dveře. Otevřel je tlačítkem na stropě. S lomozem se ve zdi otevřela temná díra, hrozivá, ale snad skýtající únik, záchranu. Saraki vzal kupku loučí z rohu, dvě vyndal, otevřel jeden ze sudů a vysypal cestičku z černého prášku ode dveří k ostatním. Prošel dveřmi.
„Zapal ty louče.“
Zapálil jsem je a naskytl se mi pohled na dlouhou kamennou klesající chodbu.
Saraki se rozhlédl.
„Připraven?“
„Na co?“ nechápal jsem.
Saraki zmáčkl jiné tlačítko a dveře se začaly zavírat. Škvírou, těsně před tím, než se zavřely, prohodil jednu louči a zavolal: „Běž!“
Na nic jsem nečekal a vyrazil jsem chodbou jak nejrychleji jsem uměl. Za zády jsem slyšel Sarakiho a jakýsi hrozivý praskot. Potom strašlivou ránu. Zem se zachvěla a za námi se začal hroutit tunel.
„Co to…“ vydechl jsem a pokusil se ještě zrychlit. Sestup byl poměrně příkrý. Byla tma. Vběhli jsme do velké temné místnosti. Skočil jsem kotoulem do strany a pro jistotu tasil meč. Nemohl jsem popadnout dech. Hned za mnou vběhl Saraki. Zastavil se, předklonil a přerývavě dýchal. Pak si sedl, přesněji, upadl na zem.
„Co to… co to do… do prdele bylo?!“ vyštěkl jsem naštvaně na Sarakiho, i když to byl nadlidský výkon, vzhledem k tomu, že jsem byl zadýchaný jak honicí pes.
„Střelný prach…“ hekl Saraki.
Prodýchal se a dodal: „Schovávám si ho od doby, kdy jsme získali Everlast…“
Popadl jsem ho a odtáhl ke zdi, kde se vděčně opřel. Pohlédl jsem na zavalenou chodbu a otřásl se při představě, že bychom nestihli utéct.
„No… tudy nás hned tak nedoženou,“ poznamenal jsem ironicky. Saraki ke mně vzhlédl. Začal jsem prozkoumávat okolí. Byli jsme v nějaké místnosti, zjevně velice dlouho nepoužívané. Vedly z ní dva východy. Jinak byla zcela prázdná. Ani náznak, k čemu vlastně sloužila.
„Saraki…“
„Hm?“
„Znáš cestu ven, že jo?“
„Hm… „ zabručel Saraki otráveně, „už jsem tudy párkrát procházel.“
„Jdeme dál? Podzemí není moje nejoblíbenější část světa.“
„Jo, jo,“ ukázal k levé chodbě.
„To je nejkratší cesta ven.“
Vydali jsme se na cestu. Tunel byl docela široký.
„K čemu sloužily tyhle chodby?“
„Pašerákům. Ta místnost, kde jsme teď byli, sloužila jako jejich překladiště. Ale už se to tady nepoužívá.“
„Proč?“
„Za prvé není co a proč pašovat a za druhé se tu usadil drak Surukur.“
„Drak? A on tu ještě je??“
„Jó… tak to nikdo neví. Podle pověsti posledním, kdo ho potkal byl dávný král Evžen. Ale toho taky nikdo neviděl od té doby, co sem šel. Klidně ho mohli zabít pašeráci a drak být jejich výmyslem, aby tady nikdo nečmuchal,“ pokrčil rameny.
„Ale fuj!“
„Co to je?“ takový smrad…
„Musíme překročit stoku… zas tam budou krysy. Jak já tu havěť nenávidím.“
Jak jsme se blížili, byl puch stále silnější.
„Dál musíme potmě. Výbuchů bylo dneska už dost,“ a zhasl louči. Slyšel jsme pískot krys. Natrefili jsme úzký mostek přes stoku a ještě kus jsme šli bez světla. Pak mi Saraki dal louči do ruky a já ji zapálil.
„Něco je špatně. V téhle chodbě má být průvan.“
Po pár metrech jsme dorazili na rozcestí. Cesta se zde větvila postupně do pěti chodeb.
„První vlevo vede zpátky na hrad, pod kuchyně.“
Druhá a třetí byly zavaleny. Saraki ukázal na čtvrtou: „Tudy.“
„Kam vede ta poslední?“
„Do vinného sklepa.“
„Ach.“
Šel jsem za Sarakim. Tipuji, že jsme šli asi tak hodinu, než začal nadávat. V životě jsem neslyšel tolik různých nadávek. Chodba byla zavalená.
„Co se tu, krucifix, dělo? Kam se kouknu, je něco zavalený!“
Přemýšlel jsem, že mu řeknu, že si asi taky někdo hrál se střelným prachem. Ale když jsem mu viděl do obličeje, rozmyslel jsem si to. Vrátili jsme se na rozbočku a Saraki zamířil chodbou do vinného sklepa. Podivil jsem se, ale nic jsem neříkal. Došli jsme tam a před námi se otevřela lichoběžníková místnost, vlhká a studená. Saraki se rozhlédl.
„Tady někdo byl,“ zamyslel se. „Utáboříme se.“
Moc vybavení tu nebylo, ale byly tu sudy. Od malých po velké. Některé plné, jiné prázdné. Dovalil jsem jeden velký doprostřed místnosti, dva menší k němu. Všechny jsem postavil na víka. Saraki mě pozoroval. Pak jsem sundal tlumok a hodil ho na náš provizorní stůl a sedl si na menší soudek zády k velkému, o který jsem se opřel, čelem k Sarakimu.
„Dobrý nápad.“ Hodil tlumok na zem k sudu a začal prohlížet sudy okolo. Našel jeden maličký. Bylo na něm psáno ‚Červené suché, Prescau, 216 p.z.*‘ Přinesl ho ke mně. Poklepal na něj prstem.
„Máme z něj dvě informace.“
„A to?“
„Někdo to tu používá a tohle bude dobré víno.“
Zasmál se. Najednou v něm nebyla známka po zlobě. Oklepala mě zima. Tahle vlhká zima se dostane všude. Zvedl jsem se a mečem v pochvě oťukával sudy. Našel jsem prázdný, vybil si na něm poslední zbytky zklamání ze závalu. Zbyla z něj jen prkýnka. Skopal jsem je na hromadu.
„Co děláš?“
„Je mi zima.“ Podpálil jsem to a sedl si ke stolu. Saraki vytáhl kousek chleba a sýr, dvě číše. Nalil nám víno a to ke mně přistrčil. Pak kus chleba a sýr. Jedli jsme mlčky. Každý jsme se zabývali jinými myšlenkami. Když jsme dojedli, ptám se Sarakiho: „Ty… Saraki, kam vlastně jdeme?“
Saraki se zamyslel, „Na sever?“
„To se mě ptáš?“ zděsil jsem se.
„A kam bys rád?“
„No, nevím.“
„Takže asi k Ely pro koně a pak se rozhodneme.“
„Dobře.“
Noc byla neklidná. Ráno (ráno?) jsme ve sklípku našli dveře. Vyrazili jsme je. Za nimi byla chodba. Saraki se zaradoval. Prý jsme si dost zkrátili cestu. Východ je prý půl dne cesty. Byli jsme ostražití. Chodba byla osvětlena loučemi v závěsech na zdi. Po kusu cesty jsme zaslechli nějaké hlasy. Takže pašeráci zase okupují místní chodby. Plížili jsme se ve střehu chodbou. Skupinka asi pěti, stáli na rozbočce, kterou jsme potřebovali projít.
„Budeme se muset probít. Zvládneš to?“ šeptl Saraki.V „Mám na výběr?“
„Ne…“
Tasil jsem meč. Fajn. Tak probít.
Připlížili jsme se blíž.
„Saraki, nebude lepší luk? Aspoň ze začátku?“
„Asi ano.“ Vytáhli jsme luky.
První dva padli pod šípy, druhé dva jsem podpálil a poslední padl zásahem vrhacího nože. Pak jsem vytáhl meč a ty hořící dorazil. Rána z milosti?
„Ven už je to jen kousek. Buď ve střehu. Myslím, že tito nejsou jediní.“
„Vezmem to rychle, ne?“ Na to Saraki jen kývl.
Doběhli jsme k ústí do sálu, kde stála mohutná brána ven. Bylo v ní pár pašeráků. Asi tři. Pobili jsme je a vyběhli ven do zimy a slunečního světla.