Strom vypráví - VIII. K Ely

Skryti za náhrobky jsme pozorovali shon a poplach, který jsme způsobili. Ještě teď jsem rozklepaný z toho, jak jsme po vyběhnutí ven museli pobít asi patnáct lidí. Počkáme, až se to tady trochu uklidní.
„Měli bychom zmizet,“ šeptl Saraki.
„Jo, ale myslím, že v noci by to bylo bezpečnější.“
„To jo, ale za jak dlouho bude?“
„Myslím, že brzo, už se šeří,“ pokynul jsem k západu. Saraki kývl.

Čekali jsme dlouho. V klidu jsem seděl a snažil se odpočinout si. Zavřel jsem oči, uklidnil mysl, vytěsnil jsem z ní všechny vzpomínky na minulost. Jak asi vypadá můj otec? Zamyslel jsem se. Najednou mi před očima vytanul obraz vysokého štíhlého muže. Měl hnědé dlouhé vlasy, ostré rysy. Měl na sobě tmavě zelený plášť, seděl na zemi, opřený o kámen. Pak otevřel oči, byly zelené. Takovou barvu jsem ještě neviděl. Čistá zelená, jako smaragd. Usmál se na mě. Byl to milý člověk, starý asi jako Saraki. Že by to…
„Ahoj Tine. Už jsem se bál, že se se mnou nespojíš.“
Lekl jsem se. Nebyl to žádný takový hlas jako ve snech. Tenhle byl uvnitř mé hlavy. A ten muž ani nehýbal ústy! Co to je?
„Kdo jsi?“
„Tine, mysli si to, a přej si, ať to slyším.“
Udělal jsem tak: „Kdo jsi?“
„Prosím? … ach, promiň. Michael. Tvůj otec.“
„Jak je to možné? Je to pravda, to, co vidím?“
„Ano. Od té doby, co jsem dostal zprávu, že se tvé schopnosti probudily, se s tebou snažím spojit.“
„Ale jak?“
„Telepatie… nechceš mi snad říci, že o tomhle tě Saraki neinformoval?“
„Ne.“
„To nevadí. Vždy, když se zcela uklidníš, můžeš mě vidět. A umíš toho mnohem víc. Budu tě učit.“
„Jak? Kdy?“
„Průběžně. Když se spojíme. Teď běž k Ely.“
„Dobře.“
„Tine?“
„Ano?“
„Vím, že je vše trochu nové a chtěl bys o tom mluvit, ale ještě to neříkej…“
„Dobře… jsem rád, že žiješ.“
„Já jsem taky rád, že jsi v pořádku… Tine, dávej na sebe pozor… musím jít…“
A zmizel. Byl jsem v šoku můj otec žije! Ale proč o tom nemám mluvit? Musím to nějak udělat. Zkusím…
„Tine!“
Někdo se mě dotkl. Prudce jsem vyskočil, tasil dýku a chtěl jsem zaútočit. Byl to Saraki. Zastavil jsem se.
„Ehh…“
„Cos to vyváděl?“
„Co?“
„Seděl jsi tu jako stín. Ani ses nehnul!“
Uvědomil jsem si, že už je tma. „No…“
„Připomínáš mi tím Michaela. Ten taky hodiny a hodiny vysedává bez hnutí…“ pokračoval Saraki podrážděně.
„Jak vypadá?“
„Kdo?“
„Můj otec.“
„Hele, myslím, že teď není vhodná doba na tlachání… měli bychom vyrazit.“
„Směr?“
„Směr Mohyly dávných králů.“
„OK.“
Plížili jsme se mezi hroby k mohylám. Byly to travnaté vršky, u každého socha. Některé již ztratily vlivem počasí svůj tvar, do té míry, že král na podstavci nebyl skoro k poznání. Mezi nimi se táhla hutná mlha. Za nimi byl les. Šli jsme mezi mohylovými vršky potichu. Cítil jsem úctyhodnost pánů, odpočívajících na tomto území. Stále jsem měl pocit, že mě někdo sleduje. Připadal jsem si jako vetřelec ve velkých síních. Pohlcoval mě pocit stísněnosti. Už chápu, proč na toto místo moc lidí nezavítá. Saraki šel taky potichu, s výrazem úcty a strachu na obličeji. Za druhou mohylou jsme vyšli na volné prostranství a mohyly se proti hvězdnému nebi tyčily jako hrozby.
Dorazili jsme na okraj lesa, mohyly nechali za zády.
„Zde se utáboříme,“ řekl Saraki tónem nepřipouštějícím námitky či diskusi. Přemýšlel jsem, proč Saraki nemluví o mém otci a proč je po té zmínce tak nevrlý. Později se ho zkusím zeptat. A nebo to zatím nechám být. Všecko se nakonec nějak vyvrbí.
Rozbili jsme tábor a uchystali se ke spánku. Ležel jsem na zádech a přemýšlel o dnešním dni. No, když nic, alespoň ta zem není tvrdá a les se zdá přívětivý. A s touto myšlenkou jsem usnul.
V noci jsem se probudil. Co to bylo za zvuk? Někde praskla větvička, jinde zašustily listy na keři, ale neznělo to, jako když vane vítr. Ucítil jsem na sobě pohled, hladový a zlý. Tak se nedívá člověk. Tak se dívá zvíře. Zvláštní… položil jsem ruku na meč. Oheň již skomíral, nebe začínalo být mírně došeda.
Přešel jsem k ohništi a prohrábl uhlíky. S dýmem se z něj vzneslo i pár jiskřiček. Přihodil jsem na ně pár klacíků. Ne… dnes vám pomáhat nebudu. Je čas… A z křoví vyběhli vlci. Již zcela probuzen jsem se bránil jejich zubům mečem. Saraki spal. Vlků bylo pár, žádná velká překážka. Z meče mi kapala krev, zabití vlci leželi kolem. Kolik? Jeden, dva… šest. Jak je možné, že zaútočili na člověka? Dost neobvyklé… A Saraki spal dál.
Usadil jsem se na zem a jal se držet stráž. Možná i meditovat. Spojím se s otcem a zeptám se ho na podivné chování vlků a Sarakiho. Jak jsem to ale minule udělal? Snažil jsem se ho vybavit a přál si, aby promluvil. Najednou jsem byl někde v jeskyni, okolo spali lidé. Jeden z nich byl otec. Ležel vedle nějaké ženy, ta ho objímala. Podíval jsem se do míst, kde by mělo být moje tělo. Něco tam bylo… spíše bledý nadnášející se přízrak. Zajímavé. Přivznášel jsem se k otci a dotkl se jeho ramene. Probudil se.
„Pst,“ sykl jsem. On na mě chvilku nevěřícně koukal. Pak přikývl a pokynul mi, abych ho následoval.
„Dokonalý příklad telepatie i se sebeprojekcí. To je věc, která mně se většinou nepovede.“
„Jinak ‚ahoj‘.“
„Eh? Jo, ahoj,“ usmál se. „Co se děje?“
„Mám pár otázek. Dnes na mě zaútočilo šest vlků. Přijde mi to dost neobvyklé. Co si o tom myslíš?“
„Pravděpodobně to nebylo přirozené…“ zamyslel se a začal chodit v kruhu. „Asi vím. To vyřídím já. Prosím, hlaš mi takovéhle podivnosti.“
„Kdo je ve skutečnosti Saraki?“
„Cože? Proč se ptáš? Můj bratr, přece.“
„Absolutně o tobě nemluví a od té doby, co jsme vyrazili na cestu, je protivný, nemluví, a tak…“
„Jsou věci, které by ti jistě měl říct sám,“ zamyslel se a potom pokračoval: „Ale věřit mu můžeš. Nezradí tě. Dost dobře ani nemůže… zatraceně… nenávidět mě může, jak chce, ale může si za to sám.“
„Nerozumím.“
„Zeptej se ho, ale neříkej mu, že spolu komunikujeme. Je povinen tě chránit, dokud se nespojíme…“ ustal v přecházení. „Nevím, jak to kouzlo bude brát spojení telepatií. Nechme ho radši u toho, že spolu nekomunikujeme. Jak jinak cesta? Žádné další problémy?“
„Ne, zdá se, že ne.“
„Děláš pokroky. To trénuješ?“
„Jen s tebou,“ zasmál jsem se. Pohlédl jsem na nebe: „Svítá, Saraki by se už mohl vzbudit.“
„Dej si na něj pozor.“
„Dobře.“ A zmizel jsem. Vracel jsem se duchem do svého těla.
Saraki ještě spal. Potichu jsem se zvedl a začal dělat čaj.
„Eh…“
„Dobré jitro.“
„Ty už jsi vzhůru?“
„Hm… vypadá to tak.“
„Hm…“
„Tady máš čaj.“
„Díky.“ Potichu upíjel vroucí tekutinu a mračil se na ni.
„Nexichti se tak na ten čaj, nebo ti uteče,“ smál jsem se mu. „Měli bychom vyrazit. Kudy?“
Nejasně mávl směrem lesu.
„Skrz?“
„Jo.“
„Že toho namluvíš…“
„Hm..“
„Super.“ Posbíral jsem věci a vyrazil. „Jdeš?“
Saraki přikývl a jakoby neochotně se zvedl a vydal se za mnou.
Dorazil jsem k místu, kde ze skály vyvěral potůček. „Je pitná?“ Pokrčení ramen.
„Kam teče?“
„Do jezera Inehet.“
„Nechceš mi něco říct?“
„Ne.“
„Dobrá.“ V potůčku jsem si omyl obličej a vyrazil podle proudu na cestu. Saraki se za mnou ploužil jako stín.
Když jsme dorazili k mostku, už se pomalu stmívalo.
„Je to ještě daleko?“ Zamítavé zavrtění hlavou. Podíval jsem se na mostek, dřevěný, stlučený z pár prken, místo zábradlí lana. Zkusmo jsem na něj šlápl. Zapružil, trochu v něm zapraštilo, ale jinak držel. Tak pokud to nevydrží, čeká mě tři metry dlouhý pád do mokrých ostrých kamenů a k Ely půjdu po rukou. Nádech, výdech a vykročil jsem. Na druhé straně jsem si musel sednout. Celou cestu mostek vrzal a velice nepříjemně se kýval. V dálce mezi stromy jsem viděl zrcadlit se jezero. Saraki za mnou přeběhl přes mostek. Pokračoval jsem k jezeru. Saraki mě beze slova následoval. Už vím, kde jsem. Tady už trefím. Rychlým krokem jsem pokračoval v cestě. A viděl jsem domek Ely. Svítilo se v něm. Padla tma.