Zkrocená krása - Netvoři

/To velký stříbrný je matka.
Matka mě chrání.
Matka mě sytí.
To vlhký, voňavý a měkký je maso.
Maso je moc dobrý.
Maso zahání hlad.
To šustiví kolem je suchá tráva a klacky.
Tvoří kolem mě kruh.
Tady se spí.
To je hnízdo.
To řezavý, malý a tvrdý to jsou zbytky toho co mě věznilo.
To co mě věznilo bylo vejce.
Vše kolem, tvrdé a studené, to je kámen.
Kámen tvoří jeskyni.
Jeskyně dobrá.
Jeskyně chrání, když matka pryč.
V ústí jeskyně světlo.
Za světlem je venku.
Tam nesmím./
Chvíli si opakuji, co jsem se už naučila. Zvedám se na nohy. /Nohy jsou to co mě dokáže posunout dopředu./
Dělám pomalé kroky ke světlu. Sednu do ústí jeskyně a vzhlédnu. Hledím na oblohu, je temná, jen pár svítících bodů a jeden velký osvětluje skalnatou krajinu pod ní. Jasně vidím, hory rozprostřené všude kolem a řeku tekoucí mezi nimi. Dokonce i laň pasoucí se na, ještě po zimě povadlé, trávě na malé mýtině pod naší horou. Zbíhají se mi sliny, tak raději pozvednu svůj zrak a hledám stříbrný záblesk vysoko u svítících bodů. Vyčkávám.
Čekám, nevím jak dlouho. Všude klid, ale ticho ne. Nikdy není ticho.
/Co to ticho vlastně je?
Existuje vůbec?
Pořád něco slyším. Zaposlouchávám se.
Padající kamení.
Nějaké zvíře na lovu.
Můj dech.
Moje srdce.
Tolik věcí dělá rámus!
Ticho! Chci ho slyšet!/
Mé přání nebylo vyslyšeno. Zatajím dech. Čekám až ustane ruch venku. Marně. Začínám se dusit a aby má hloupost byla podtržena, zakručí mi v žaludku. Lapám po dechu. S povzdechem se stulím na zem a svůj smutný pohled pozvednu zpět k obloze. Netrvá to dlouho. Spatřím záblesk na obloze. Hlava mi vystřelí vzhůru.
/Je to ona?/ Zamrkám. Další záblesk, tentokrát už blíž.
/Je to ona!/ Nadšeně mrsknu tenkým ocasem, až to práskne a z hrdla se mi vydere tiché zamručení na uvítanou.
Tvá to neskutečně dlouho než uslyším jemné šustění křídel, spatřím obrys toho nádherného štíhlého tvora a posléze i silný nápor větru, když mohutně zamává obřími křídly a lehce přistane na okraji.
„Chrrrau!“ zvolám na uvítanou.
Stříbrné šupiny se naposledy zalesknou v měsíčním světle, než se schovají do stínu jeskyně. Matka na zem upustí obrovského jelena.
„Vrrrr.“ něžně se dotkne čumákem mého a upře na mě jedno ze svých safírových očí, jsem příliš malá aby mě zachytila oběma. Ve kterém spatřím odraz sebe samé. Malé černé, šťastně se vrtící.
/Tak ubohé!/ Prolétne mi myslí. Ale hned ty myšlenky zaplaším. Nebude to se mnou tak hrozné když mě miluje takový tvor jako je ona.
Po přivítání, které se stalo za těch pár dní co jsem na světě, naším malým rituálem, se matka skloní nad kořist a zakousne se do jejího břicha. Prudce trhne hlavou a rozpárá kůži. Z jelena se zvedne oblak páry a krve.
/Je ještě teplí!/ raduji se. Není nic lepšího než čerstvé a ještě teplé maso. Nechám matku ať se nasytí první a netrpělivě u toho pohopsávám z místa na místo. V jednom matčině oku, kterým mě pozorovala, se pobaveně blýsklo.
Když snědla tři čtvrtě jelena. Ztěžka se posadila a přistrčila kořist ke mně.
/Konečně!/ vrhla jsem se na ještě teplé masíčko. Noha mi uklouzla po žebrech a tak jsem se celá vyválela v krvi a skončila v jelenově hrudi. Nevadilo mi to. Měla jsem odtud dobrý přistup k zbývajícímu masu na zádech.
Mezitím co jsme se krmila. Matka lenivě pozorovala vchod. Nikdo se sem však nehrnul. Žádného medvěda tentokrát nenapadlo se sem podívat.
Škoda. Mohli jsme mít zákusek. Pomyslela jsem si se smíchem. Když jsem si vzpomněla jak hravě skolila tu velkou chlupatou kouli naposledy. Nechtěla jsem si ale ani představit že bych tu byla sama. Neměla bych šanci. Smutně jsem vzdychla a jedla dál.

/Tupá rána do zad.
Bolest./
Vyplašeně, zmateně jsem otevřela oči. Všude kolem se ozýval matčin rozzuřený hlas a skřeky něčeho co jsme neznala. Rychle jsem se rozhlédla co se děje a snažila se zorientovat. První co jsem zahlédla byli maminčiny nohy všude vedle mě a její břicho nad sebou. Chránila mě.
/Ale před čím?/ Rozmotala jsem se z klubíčka a vyhlédla mezi předníma nohama matky. Viděla jsem do ústí jeskyně. Stáli tam podivní tvorové. Měli nepřirozený kožich, jako by k nim vůbec nepasoval, ve předu měli pouze kůži jen někteří z nich měli na bradě dlouhé chlupy.
/Jestli je to vůbec brada./ A jeden velký výčnělek. /To je asi nos./ Domyslela jsem si. Vůbec necenili zuby, nenaježili srst. Jen tam stáli a vydávali ti divné zvuky mezi sebou. Nechápala jsem o co tu vlastně jde. Ale pokud se jich matka bála. Měla jsem minimálně desetkrát větší důvod se bát taky. Minimálně desetkrát jsem byla menší než ona.
Zírala jsem na ně a čekala až nás napadnou. Ale nic se nedělo. Jen koukali na matku. A pak mnou projela vlna děsu. Zahlédla jsem jak matce škubly svaly na nohách. Jednou, dvakrát a nakonec se jí začali úplně třást.
/Co je to s ní?/ Tvorové nepříjemně vysoko vykřikly. Střelila jsem po nich pohledem. V tu chvíli se stříbrně podlomili zadní nohy. Vyděšeně jsem vykvikla v vyběhla zpod ní skrz přední nohy. Hned za mnou matka padla k zemi. Vyděšená a pološílená hrůzou jsem se k ní otočila. Dýchala těžce a oči se jí zavírali.
„Mauu.“ strčila jsem ji čumákem do čumáku. Těžce vydechla a zavřela oči úplně. Zoufalá jsem to zkusila ještě jednou. Nepohnula se a tentokrát ani její hrudník. Začala jsem do ní nepříčetně šťouchat. Nic se nedělo. Vypadala přesně jako kořist kterou mi přinášela. Cítila jsem z ní prázdnotu. Byla mrtvá.
/To není možné! To musí být sen!/ Prohlédla jsem si ji. Na čumáku měla jediný tenký krvaví šrámek. A to bylo všechno. /To ji přeci nemohlo zabít! NE!/ Ale čím déle se nehýbala, tím jasněji a definitivněji jsem si uvědomovala že tomu tak je.
/Je mrtvá.
Je mrtvá.
je mrtvá./ V hlavě mi vířila jen tato jediná myšlenka a nedokázala jsem se soustředit ani myslet na nic jiného. Jen se mi tato slova opakovala v hlavě jako nějaké zaříkadlo.
/JE MRTVÁ!/ To už jsem nevydržela.
„CHRAAAAA!“ do toho zařvání jsem vložila všechen smutek a zmatenost, kterou jsem cítila v hrudi jak nafukovací balon a snažila se ho vyřvat. Jeskyně se otřásla. Nikdy bych neřekla, že dokážu nadělat tolik kraválu. Ale hned jsem se cítila lépe. Rychle mě to přešlo neboť ti tvorové se dali do pohybu stejně jako celá skála. Jeskyně se roztřásla a dunělo to v ní. Příšery na sebe pokřikovali. Nehybně stojím a jen koukám. Byla jsem úplně mimo. Rozeběhli se přímo proti mně.
Zavrčela jsem, když se ke mě sklonil jeden z těch chlupatobradatých, a skočila jsem mu po obličeji. Ucuknul. Scvakla jsem jen prázdný vzduch. Ještě než jsem dopadla zpátky na všechny čtyři, jeho ruka bleskově vystřelila, uchopila mě za krk a pořádně se mnou praštil o zem. Hlavou mi projela ostrá bolest. Zamrkala jsem, omámená. Opět mě nadzvedl. Zavrtěla jsem se, i když mě z toho pekelně rozbolela hlava. Znovu se mnou třískl o zem. Tentokrát to ale nebolelo. Nebolelo mě vlastně nic. Všude byla tma.