Můj anděl, jménem Joseph: část 1

Prolog

Jsem úplně obyčejná holka, která vyrůstá v rozpadající se rodině. V rodině se spoustou dluhů. V rodině, kde je matka posedlá penězi, které nemá. V rodině kde otec sedí a kouká na televizi, místo aby pomohl.
Už toho mám dost. Rozhodla jsem se, že vypíšu svůj pravdivý příběh. Příběh o malém děvčátku, které ohluchlo v pěti letech a které se už tehdy zamilovalo. Bohužel do špatné osoby…

Milý deníčku,
Narodila jsem se roku 1991. A dali mi jméno Martina Kekez. Jako dítě jsem prý byla samá ruka, samá noha… Ta doba je už naštěstí za mnou. Myslím, že jsem vyspěla v docela pěknou dívku. Mám snad jen jedinou vadu a dala bych nevím co za to abych se jí zbavila! V pěti letech jsem částečně ohluchla na levé ucho. A tehdy jsem se setkala s mužem, jenž mě ještě dnes straší ve snech. Vlastně, straší, není ten správný výraz! Já o něm sním. Sním o tom, že se s ním zase jednou setkám.
Toho rána mi začala téci krev z ucha. Ráno jsem se probudila a na polštáři bylo spousty hnisu a krve. Stejně tak jsem měla slepené i vlasy a teklo mi to po krku. Rodiče mě odvezli na kliniku, kde jim bylo řečeno, že se jedná o chronický zánět a že až budu starší, tak mě vezmou na operaci. Nechali si mě tam na pozorování. S operací jsem byla od malička smířená. Hluchota mě dovedla k tomu, že jsem si oblíbila knihy a byla jsem samotářská, bez přátel… Nemyslím, že to pro moji osobu bylo nejlepší. Oba rodiče jsou velice společenští a má starší sestra také. Já jsem naopak rezervovaná a jak mi bylo řečeno: „Ledový psí čumák.“.
V sedmé třídě jsem byla poprvé na operaci. Půl roku na to, na druhé. Obě operace trvali 4 hodiny. Při té první mi zjistili, že mám nejen chronický zánět, ale že se mi v uchu vyvinul tukový nádor. Ten mi rozežral sluchové kůstky, což nebylo na „CéTéčku“ poznat a proto mi museli celé střední ucho vyoperovat. Ani jednou se mi v nemocnici nelíbilo, ale díky plastice jsem zase slyšela! Byl to krásný pocit…
I když jsem neslyšela na 100%, což by ani nebylo možné, tak jsem byla tak šťastná, že mi to dlouhou dobu vydrželo. Našla jsem si přátele a najednou jsem pocítila sebedůvěru. Moje školní výsledky začali být lepší a lepší. Dostala jsem se na nádherný obor. Laborantka.
Milovala jsem chemii a po celou dobu tohoto života mě provázel sen o klukovi, který ke mně jednou v noci, v nemocnici, přišel do pokoje navštívit. Bylo mi 5 let, když mě hospitalizovali, ale neustále ho spatřuji ve svých snech…
Každou noc se mi zdá… Že je tma. Sestřička právě zhasla. Všude bylo ticho. A pak se ozval nezřetelný šramot. Otevřeli se dveře… pomalu… a vešel mladý muž. Tedy mu mohlo být okolo dvaceti let. Podíval se na mě. Přišel blíže, položil vedle mě ruku a usmál se. Usmála jsem se také, protože byl tak zajímavý. Těžko můžu říci, že krásný, neboť v té době mi nějaká krása moc neříkala a kluci mě nezajímali. Ale tak jako tak jsem tehdy zašeptala: „ Kdo jsi?“ a on mi neodpověděl. Cítila jsem se v bezpečí a to jako nikdy před tím! Proto jsem se otočila na bok a zavřela oči. Těsně před tím, než jsem usnula, tak jsem zašeptala: „Nevadí, že nemluvíš. Stačí, že tu se mnou jsi. Dobrou noc andělíčku…“. Když jsem se probudila, byl pryč. Cítila jsem se tak sama! A dodnes se tak cítím…


V histologické laboratoři
Jmenuji se Joseph. Je mi 20 let, no 20… To mi skutečně je, ale již nějakou dobu… Bydlím v rozpadlém domě, do kterého táhne… A ještě je špatně přístupný. Nehledě na to, že tam nemám co pohledávat. Ale pro tvora jako jsem já, to tam nemá chybu! Je to starý rozpadlý dům, po hrobníkovy na starém, „PLNÉM“ hřbitově. Co se týče zaměstnání… Nemůžu pracovat nikde, kam svítí slunce, protože mám citlivou pokožku. Dělám něco podobného doktoru v histologické laboratoři. Jediná nevýhoda je, že tam chodí na praxi studentky, které mám na starosti. Tento rok je pro mě dost hektický. Pohádal jsem se s vedením, neboť tento rok zde bude dívka, kterou moc dobře znám a nechci, aby mě poznala. Bůh ví, co by z toho mohlo být…