Viditel

Kapitola III.

Nevěděl jsem co dělat. Tak hroznou bolest jsem nepřál ani mému nejhoršímu nepříteli. A přesto jsem ji sám přivolal.
Nemohl jsem mluvit, hýbat se, nadávat a pomalu ani myslet. Ta bolest se prostě popsat nedá. Astunk se rvala s mojí duší o prostor v mém těle a já to zřetelně cítil.
Nevěděl jsem jestli ji to taky bolí, ale s přibývající bolestí jsem doufal, že jo. A snad hůř než mě.

"Slyšíš mě?" zašeptal mi hedvábný hlas v mysli po několika minutách, pro mě to byly hodiny.
"Jo. A ty?" odsek jsem v duchu.
"Jasný, Amel-la. A jo, bolelo mě to stejně." skoro jsem cítil jak se Astunk ušklíbá.
"Tak počkat, tys mě slyšela? Ale já nedokázal myslet!" zavrčel jsem. Jak se dostala k něčemu co jsem ani sám nedokázal vyřknout? Klel jsem.
"Můžu i cítit to co cítíš ty. Ale jen pokud je to silné. Nemusíš to formulovat, já to ucítím stejně. A naopak. Nenadávej! Já z toho taky nemám happyend! Měla jsem už lepší těla to mi věř a místo toho musím trčet v mysli nějakýho kluka co mi dělá Viditele." syčela na mě uraženě. Možná ji to mírně ranilo? Škodolibě jsem byl spokojen.
"Jmenuju se Sam, ne Nějakej kluk."
"No, jo furt."
Nechtěl jsem se s ní bavit. Raději jsem pomalu vstal. Lehce se mi točila hlava. Z toho co jsem cítil, Jí taky.
"Hele teď jdu za lidma. Cekneš mi něco v hlavě a já...! Jasný?" varoval jsem ji šeptavě v hlavě.
"Ok. Budu se jen koukat. Nic víc." souhlasila.
Asi to pro ni byl stejnej nezvyk jako pro mě. I když, ona přenosy do schránky dělala častějc.
Zvedl jsem se a byť jsem to tam vůbec neznal a na tý mýtince byl poprvý, vedl mě instinkt. Astunk.

"Čéče, kde jsi? Meškáš!" huhlal s plnou pusou Matěj. Další kamarád. Oslava se už rozjela divočejším tempem.
Únava se mi šířila tělem, ale já se chtěl dostat z nadpřirozených vlivů. Připadat si aspoň na chvíli jako člověk. Vjel jsem přímo do toho víru hýření.
"Podejte mi někdo pivo!" zaprosil jsem, když jsem se dostal k partě. Jakub a Klára se do tý doby kousek od kluků muckali, jak mě spatřili, vydali se k nám.
Něčí ruka mi vrazila do ruky chlazenou flašku. Vděčně jsem ji popadl a začal pít. Asi to nebyl nejlepší nápad.
"Stalo se ti něco, medailisto?! Zničeho nic se tu objevíš a už mi vychlastáš pivko!" zasmál se Kuba.
"Ále co, byla žízeň." pokrčil jsem rameny.
V hlavě jsem cítil neklid a tušil, že není jen můj, ale co nejrychleji jsem ho odehnal dalším pivem. Jakmile mi Astunk neryla do mozku ty svý myšlenky, měl jsem notnou potřebu se zbavit toho pocitu, že ji v sobě mám. Že něco takovýho existuje. Připadal jsem si, že začínám bejt sám sebou...
Přišla ke mě Lízinka, Klářina nejlepší kámoška. Stejný blond vlasy, stejná postava, dokonalá kopie. Kdyby neměla jiný oblečení tak si myslim, že už na mě zabírá alkohol.
"Nejdeš si zatancovat?!" zamumlala upjatě. Moc jsem ji neslyšel, hrála dost hlasitá, divoká hudba. Ani jsem neregistroval co. Možná rep, rock, metal.
Chvilinku jsem uvažoval a pak přikývl. Musel jsem se odreagovat. Usmála se na mě, ale ne tak zářivě jako dryáda. Povzdechl jsem si. Nemůžu je srovnávat. Nesmím! Jinak se začnu chovat jak magor. Jedna nadpřirozená holka mě nedostane do kolen, když to nedokázala ještě žádná blondýnka Klára, Líza, Bára a bůhví co ještě, jelo mi hlavou a já se obával, že to Astí slyšela.
Poslušně však mlčela a já nebyl schopnej se soustředit na nějaký její city, jestli to duše stromu vůbec má.
Jakmile jsem se s Liz dostal na improvizovanej parket před jídelnou, začali se hrát ploužáky. No, bezva, zahučel jsem si pro sebe.
Chtěl jsem něco divokýho, abych zapečetil tu opici co jsem měl mít ráno, abych navodil dojem, že Astí je prostě výplot několika pivek, vodky a pár panáku.
Poslušně jsem chytl Lízu a začali jsme pomalu tančit. Já ji chytl dost volně, chtělo se mi zvracet, ale ona se na mě přitiskla. V mé mysli zněla otrávenost.
"Nech si to pro sebe." povzdechl jsem si opilecky.
Neodpověděla.
"Tak řekneš mi něco?" zavrčel jsem agresivně do myšlenek.
"Mám zakázáno mluvit, tak budu zticha a ty si dávej pozor na nohy, protože jestli neuhneš tak té malé blondýnce rozdrtíš boty." zavrčela na oplátku a zase zmlkla.
Podíval jsem se na nohy. Fakt, že jo. Málem jsem Lízu připravil o ty její na rudo lakovaný nehtíky.
Jakmile jsme dotančili, zase zaculila a čekala, že s ní budu tancovat dál. Smůla. Odtrh jsem ji od sebe a běžel zvracet. Jen pryč na dohled lidí. Do lesíka.

Hlava se mi motala a já pak už ani neměl sílu se zvednout. Něco v mý mysli si povzdechlo, tak těžce, ale zároveň s jistým nádechem takovýho toho: "Já tušila, že to tak dopadne." a já se zvedl. Nohy se mi pletly, ale Astunk bezpečně nasměrovala do mojí a Kubovi chatky.
Zavedla mě rovnou do sprchy a bez varování na mě pustila ledovou vodu. Než jsem stačil uhnout, oblečení jsem měl celý mokrý. Ona z mýho těla zmizela. Byl to zvláštní pocit. Jemné zvednutí žaludku a nádech ztráty.
Vedle mě se objevila přísná postava v bledém šatu.
"Dám ti sem nějaký to vaše PYŽAMO či jak tomu říkáte. Svleč se, umyj se a až budeš oblečenej tak dvakrát zaťukej na dveře. Já na tebe počkám v pokoji. A pohni, prosím. Než sem dojde Jakub." mluvila tiše a rozkazovačně. Vděčně jsem se na ni podíval. V jejích očích se na okamžik zazračilo pochopení a pak zase ledový klid. Stejně jako tenkrát, když se uchichtla mému výrazu, jakmile jsem ji poprvé spatřil. A pak prošla zavřenými dveřmi. Za moment se opět objevila. Chvilku na mě vykuleně hleděla, protože jsem si neuvědomil, že se bude vracet s pyžamem a sundal si triko. Ji to mírně vyděsilo. Zavřela prudce oči a natáhla ruce se složeným pyžamem.
Upřímně jsem se zasmál. Vypadala tak vyděšeně, i když měla zavřené oči. Jako kdyby viděla ducha. To já viděl ducha ne ona! Zase jsem se rozesmál.
"Nemusíš zavírat oči, trdlo." popadl jsem dech mezi dalším záchvatem smíchu.
"Ale, ty..." zašeptala a stiskla víčka o to urputněji.
"Bože, dyť nejsem ženská, ne? Tos ještě neviděla nikoho bez trika? Dryády přeci vypadaj stejně jak lidi ne? Nevím jestli si svlíkáte ty bílý hávy, ale tos neviděla nějakýho dryád-kluka bez trika?" zahuhlal jsem a mokrou látku trika, kterou jsem do tý doby svíral v ruce odhodil na zem. Na bledé tváři dryády se objevila červeň.
"Není slušné se dívat." zamručela.
Zase jsem se uchecht. Každá jiná by si mě už důkladně prohlížela ze všech úhlů a ona zavřela oči!
"Jak chceš. Ale nemusíš se děsit. Fakticky jsi neviděla nic nepatřičného. Kdybych neměl kalhoty, bylo by to horší." zakřenil jsem se.
"Ježiš, vezmeš si to pyžamo, už? Chci jít pryč!" zavrčela.
"Polož ho na tu židli."
Trochu zaváhala. Asi ani ona nedokázala přejít poslepu. Otevřela oči. Ty jí však mířily na zem. Položila pyžamo, otočila se a zmizela. Nevěděl jsem jestli nemám být uraženej. Ale asi ne. Je blbost mít naštvání, že se na mě nechtěla podívat, ne? Navíc to její červenání jí dodávalo roztomilou lidskost. Pořádně jsem se umyl a trochu spláchl tu nevolnost. Oblík se a vyrazil do pokoje. Astunk seděla na posteli. Došla ke mě, jedním prstem se mě dotkla, zase ta nevolnost... a už jsem ji cítil v mysli. Tentokrát mě naštěstí nestravovala pekelná bolest.
"Jde se spát." zašeptal jsem do mysli.
"Jsi hodně unavený co? Pro člověka toho bylo na dnešek moc. Vlastně i pro mě. Lidé jsou divní." zamumlala.
"Proč se ti zdají divní?"
Mezitím co si rozmýšlela odpověď jsem si složil polštář pod hlavu a přikryl se tenkou dekou. Byla letní, teplá noc, nebylo třeba peřiny. Chvíli mě přepadl pocit, že se Astunk uvelebuje ke spánku. Připadalo mi to tak.
"No...jejich hlučnost. Hrubost. To, že nevnímají jak ubližují zemi, když nešetrně dupou na ty odporné tóny, kterým říkají hudba. Hudba luk, elfů, lesů je daleko lahodnější. A lesní víly! Ty jsou tak výborné zpěvačky!" vyprávěla mi nadšeně v myšlenkách a já za zavřenýma očima viděl obrazy toho co myslí. Její vzpomínky na nějakou "dryádskou akcičku" prostě pařbu pro nadpřirozený tvory. Chápal jsem to. Facinovalo mě to. V hlavě mi rojili další a další otázky:
"Takže elfové jsou výborní tanečníci jak vidím, víly nádherně zpívají, v čem vinikají dryády?"
Astunk nevěděla co říct. Cítil jsem silné rozpaky.
"No?" přitlačil jsem.
"Jsme nejkrásnější z nadpřirozených tvorů." šeptla upejpavě. Nebylo jí to příjemné přiznat. Asi si myslela, že je to vychloubání nebo povýšenost.
"Hm. Povídej mi o dryádách. Chci o vás vědět víc, když už mám jednu v sobě." zív jsem.
"No, co o nás chceš vědět?" zeptala se nechápavě.
"Tak třeba jak chodíte do školy. Jak žijete. Jestli máte nějaké zákony, zákazy jak to máte s rodinama a tak."
"No... ono se to děsně těžko vysvětluje. Je to jiný systém. Vy lidé si založíte rodiny, máte děti a ty děti chodí do školy, pak pracují a zakládají rodinu...
My dryády, ale jak říkám nemusíme mít schránku. Naše schránky mají děti a k nim se vždy utvoří dryáda. Je to přírodní zákon. Jinak mi o sobě, dryády nemáme děti. Rodiny. Nestudujeme. Všechno v sobě máme už od malička, ale musíme to objevit. Vem to tak, strom se rozmnoží šiškami, vzniknou nové stromy a k těm stromům vzniknou dryády a než strom vyrostle hledají si schránku. Během života ji pak mění. Rodíme se a umíráme sami. Nemáme rodiny ani školy."
Mluvila dost trhaně. Šlo z ní cítit zvláštní napětí.
"Takže nemáte rodiny? Kamarády? Školy? Co děláte celé dny??"
"Kamarády máme, našimi kamarády jsou jiné dryády a stromy. Celé dny prostě opatrujeme své svěřence. Jsme duše stromu, je to naše práce. Hlídáme ho, opečováváme, upravujeme, dělá me mu společnost, hledáme jídlo..."
"Takže, když jsem tvůj Amel-la a zároveň tvoje schránka budeš mi taky schánět jídlo?" zasmál jsem se.
"Když budeš chtít. Jenže já nevím co lidi jí." skoro jsem cítil, že kdyby byla hmotná, pokrčila by rameny.
"To musíme napravit." podotkl jsem pro sebe.
Upřímně, představa, že za mě nějaká holka chodí do školy, obstarává mi jídlo, dělá práci se mi dooooost líbila. Komu taky ne? Už jsem vymýšlel plány co budu dělat. Chodit po pařbách, hledat nějaký krasavice...
"To ani náhodou. Protože já potřebuju tvoje tělo jako schránku. Nejde, aby bylo tvoje tělo ve škole či co to je a najednou na akci jako tamta, z které je ti blbě. Navíc já musím poznat lidi! Naučit se s nimi komunikovat, být správná duše! A totéž musím naučit tebe se stromy. Až přijedeme do tvého domova, začneme. Teda, pokud nebydlíš tady." syčela.
"Uklidni se, Astí. Nebuď nervák. Jsem opilej kluk co mu v hlavě řve duše nějakýho pařezu tak to nezhoršuj. Divim se, že dokážu vůbec komunikovat a ne jen zvracet tak trošku pochopení. A ne, tady maj jen sportovci naší školy závody a soustředění. Za dva tejdny se jede domů." zazíval jsem opět a už ani nestihl vnímat její odpověď. Usnul jsem jak pařez.