Můj anděl, jménem Joseph: část 5

Diskotéka
Martina seděla na barové stoličce a pila už asi pátou zelenou, když tu jí jeden z kluků v partě vyzval, aby si s ním šla zatančit. Dlouho se nerozmýšlela, kopla do sebe toho panáka a seskočila ze stoličky. Trochu se motala, ale to nevadilo. Hráli rockovou baladu. V jedné ruce drže cigaretu a v druhé Martýnu. Strašně se jí líbil. Tančili spolu dlouho, příležitostně se šli napít. Nakonec se Martina bavila jako už dlouho ne. Byla notně opilá, seděla klukovy na klíně a držela ho rukou za vlasy, zvracela mu hlavu dozadu a jazykem mu jezdila po hrdle. On jí hmatal po stehně a rukou šátral, kde neměl. Spolu s Jadrankou si taky zatančily, ale přišlo jim to strašně bláznivé a proto toho raději nechaly.
Ono to mělo i další důvody, jako třeba skoro vyražený zub Jadranky, když Martina moc vyskočila a narazila temenem do Jadrančiny brady, nebo šlápnutí Japančinými podpatky na nohu, na kterou se Martina pak nemohla skoro postavit. Ovšem to jí nezabránilo, aby pila jako nezřízená. Vypila dost piva, přestože ho nemá ráda, a když spolu s Jadrankou a dalšími opustila diskotéku, tak vypila spoustu houby.
Cesta, která jí obyčejně trvala půl hodiny, jí zabrala hodinu a ještě navíc ji šel doprovodit onen kluk, se kterým prve tančila. Málem ho vzala nahoru, ale nakonec si to rozmyslela. Ještě s nikým nespala a došlo jí, co by bylo, kdyby ho pozvala nahoru.
Druhý den ráno jí strašně bolela hlava, a aby toho nebylo málo, skoro nic si nepamatovala.
Nejhorší pro ni bylo, když si vzpomněla, že má jít k rodičům na sobotní oběd. Říkala si, jak to asi zamaskuje

Byt jejích rodičů
„Ahoj Zlato, pojď dál“ ozval se tátův hlas, když konečně přijela výtahem do jedenáctého patra. Zavanula k ní vůně jejího oblíbeného salátu a řízku. „No to ej dost! Člověk na tebe ještě musí čekat! Podívej se na sebe, jak vpadáš! Kde si byla?“ Martina se podívala na svoji matku a zahuhňala: „Je mi špatně!“. Její matka protočila oči do stropu a znovu spustila: „Že tys někde byla?! Kolik jsi prošustrovala no? Vsadím se, že už nic nemáš!! Ale já nemam na to, abych tě vydržovala! Sama dobře víš, že nemáme peníze…“ A hustila a hustila… Martina po chvíli vypnula. Prostřela, pomohla nanosit jídlo na stůl a jedla. Myslela, že nebude tomuhle konec. Naštěstí ve čtyři hodiny už byla doma. Ten kluk, se kterým ten večer na diskotéce tancovala, jí večer zavolal, zda by si nechtěla vyjít.
Že se mu strašně líbí a že ten večer byl úžasný. Martina dlouho váhala, ale pak si řekla, proč ne?!

V parku
„Ahoj“ řekl blonďák, který stál u brány a zasmál se. „Čauky, jak se vede?“zeptala se ho Martina a nadechla se. Při výdechu se usmála, sice trošku křivě, ale byla roztomilá. Blonďák se jí chtěl zeptat, jak se jmenuje, protože si to nepamatoval, ale ona ho předběhla „Jak se jmenuješ? Sorry trošku jsem to zapomněla, ale vždyť víš, trochu jsem pila… no a…“ Blonďák ji přerušil: „Jmenuju se Marcos Tuđman“……………….


Školní chodba u ředitelny
Bylo pondělí a Martina šla za Stjepanem Ravlićem, zástupcem ředitelky školy, aby mu předala nějaké prospekty od své třídní. Bylo jí jasné, že ji zase bude otravovat. Ravlić jí sjížděl očima a měl nemístné řeči, které se jí docela dost dotýkaly, ale nic moc si z toho nedělala. Dokavaď se jí nedotkne, tak to bude OK.
„Před vchodem stojí moc pěkný chlap!“ šeptala si 1.BZL, třída těch nejprotivnějších lidí na škole. Protože byli z lycea, tak se naparovali jako pávi! Inu, pan profesor byl opravdu působivého vzhledu. Konečně nebyl v laboratorním a na sobě měl tmavě modré tričko a černé uplé kalhoty a vlasy mu trčeli opravdu na všechny světové strany. Sexappeal z něj vyzařoval, na dálku.
Když vystoupal po schodech a procházel okolo otevřených dveří té třídy, mohli si krásně prohlédnout jeho pomněnkové oči a černý kroužek ve rtu. Popravdě i autorka by takového kluka nejspíše milovala. Byl neuvěřitelný!
Martina akorát zaklepala na dveře kanceláře, ale když jí nikdo neotevíral, tak se otočila, že odejde. Jenže právě, když byla před dveřmi z té malé chodbičky ke kancelářím, tak do ní někdo plnou vahou narazil. Hlavou jí proběhla jediná myšlenka: „ Je to ON!“.
Joseph se rozhlédl, věděl, kudy se jde do kanceláře, ale z nějakého nepochopitelného důvodu se mu tam nechtělo. Rozhodně mu bylo jasné, že to není strach z ředitelky. Ale ani za mák nemohl tušit, co se stane! Přímo mezi dveřmi se někdo objevil a už bylo pozdě reagovat! Proto napřáhl paže a tu osobu chytil za ramena, jenže to neměl dělat. Jak se jí dotkl, jako kdyby ho udeřila něčím tvrdým po hlavě. Začal zrychleně dýchat a stejně jako ta dívka vyjeveně zíral.
Dívala se na něj a pomalu přivírala oči. Cítila, jak se jí podlamují kolena a srdce jí buší čím dál víc. Cítila… chtěla se ho dotknout! Proto zvedla ruku a pohladila ho po tváři.
Když se dotkla jeho tváře, vzal ji za ni a políbil ji do dlaně. Přičemž ji nepouštěl ze svého pohledu, kterým ji doslova věznil. Přitáhl si ji k sobě a začal jí líbat.
Objala ho rukama kolo krku a tiskla se k němu. Přestávala být schopna myslet!
Tiskl jí polibky na bradu a pomalu ji sjížděl po krku. Už už našel to místo a začal ji tam velmi vzrušivě líbat. Už chtěl kousnout, když tu se otevřely dveře! A z nich vykoukla učitelka. Narovnal se a odskočil od ní, přičemž ona nebyla schopná hned zareagovat a vůbec nechápala co se děje! Proto zamumlala nashle a odešla.

Joseph
To je tak ponižující! V životě se mi nestalo, abych do někoho vrazil a už vůbec ne v životě upířím! A teď? Takhle? Proboha jak to vysvětlím? Vždyť já ji chtěl kousnout! Proboha vážně se od ní musím dostat dál! Nebo ji ještě ohrozím…

Martina
Co jsi si, ty huso myslela?! Myslíš si, že by tě chtěl? Proboha vždyť jemu jde určitě jen o sex! A ještě k tomu nás přistihne ta ‚kráva‘, určitě mi to dá sežrat. Co mam dělat? Bože můj, potkala jsem kluka, který by mě chtěl. Už jsem o něm psala, je to ten, s nímž jsem se seznámila na té diskotéce. Jmenuje se Marcos. Má delší blond vlasy po ramena a neuvěřitelně světle hnědé oči. Je tu, ale jediný malý problém. Má mě rád, vlastně mě zbožňuje a já… já ho ani nemiluju, nic k němu necítím. Co mám dělat? Jsem strašně nešťastná.