Viditel

Kapitola IV.
(Anotace: …)

Konečně doma, pomyslel jsem si. S radostí jsem zapadl do postele a chtěl spát. Moje hlava však urputně protestovala. Přehrávala mi ve vzpomínkách všechno, co se stalo. Od toho osudného dne kdy jsem potkal Astunk. Až po dnešek. Vlastně, s Astunk jsme nic nedělali, žádné učení, porozumění přírodě a lidem. Pozorovala tiše, většinou mlčela a jen v chvílích kdy jsem byl sám se oddělila od mého těla a šla se umýt, převléct a tak. Zeptal jsem se jí na to, proč je tedy u mě a proč to Systém duší tak zařídil.
„Budu tě učit až přijedeme k tobě domů. Tady to nemá smysl.“ zamumlala jen.
A tak jsem to nechal být. A teď ležím rozvalenej doma na posteli a co se bude dít?

Usnul jsem až po chvíli. Ale neměl sílu se převlíct. Lehl jsem tak jak se ráno oblíkl, předtím se přivítal s babičkou a strejdou (mými vychovateli) a šel spát. Do Česka, do Zlína jsme přijeli o půl třetí v noci.
Ještě den na uklidněnou a pak zase škola. To naštve.
Ráno jsem se vzbudil dost pozdě. No, dobře, ráno už to hodně dlouho nebylo. Deset minut do dvou odpoledne. Ale co, pro mě to ráno bylo. Babička se na mě usmála, ale potom kriticky zhodnotila moje oblečení.
„Měl ses převléknout, Same.“ zakroutila hlavou nesouhlasně.
„Promiň, babi. Byl jsem utahaný. Dostanu snídani?“ usmál jsem se na ni prosebně. Bylo na ní vidět, že je ráda, že mě má zase zpátky doma. Jasně, která babička by nechtěla výpomoc s nákupy? A kdo by se do toho hrnul…
„Spíš ti dám oběd než snídani. Běž se převléknout, umýt. Vybal věci, připrav je na praní. Oběd do té doby bude hotový,“ začala rozkazovat s mícháním nějaké omáčky na plotně a pak dodala, když viděla jak mrzutě se tvářím a dost hladně: „to vydržíš.“ A zase se věnovala omáčce.

S povzdechem jsem vstal. Židlička zavrzala na chladném, kachličkovém dláždění kuchyně. Loudavě se vydal přes chodbu po vysokých, kamenných schodech do pokoje. Vyšel jsem do dalšího patra a zamířil k velké, prostorné místnosti v které se nacházelo piáno a kus dál nově rozbalený dárek co jsem včera dostal na uvítanou – keybord pro možnost trochu víc profesionálně skládat. S úsměvem jsem pohladil klávesy ještě nezapojeného přístroje. Přepadla mě touha hrát. Zahrát si cokoli z mých oblíbených písniček, z uložených úloh.
Sedl jsem si za dřevěné piáno s vyřezávanou, čelní deskou. I tady jsem přejel něžně rukou po klávesách. Vytáhl jsem první noty, co mi přišly do ruky. A hrál. Hrál jsem celkem dobře, tuhle skladbu jsem uměl už před dvěma roky. Vždycky mě utišovala. Líbezná, jemná melodie.
„To je nádhera.“ zašeptala ochromeně a dost překvapeně Astunk. Až teď jsem si všimnul, že se vzbudila.
„Ano, ta skladba je krásná, ale já ji nehraju teď moc správně. Ne špatně, ale dva týdny jdou vidět.“ přikývl jsem a dál hrál, prsty si samy rozeznívaly klaviaturu.
„Pšššt. Vychutnávám.“ okřikla mě mírně nazlobeně Astunk. Opravdu si chtěla tu chvíli vychutnat a nechtěla si ji kazit mluvením. To překvapilo mě. Copak tohle nezná? Nebo hraju tak dobře? Blbost.
Za další minutu jsem delší skladbu ukončil jedním, táhlým, dvoučárkovaným A.
Astunk se mezi tím oddělila od mého těla a stála volně v prostoru po mé pravici.
„Nádhera.“ otevřela tiše ústa a stejně tiše usykla to hezky znějící slovo. Jejím melodickým, ohromeným hlasem bylo ještě krásnější. Něco ve mně se zhouplo. Hřejivý pocit mě zaplavil.
„Je to jenom radost z hraní skladby.“ opakoval jsem si v duchu. A hřejivý pocit za chvíli odezněl.

„Co je to za nástroj?“ zašeptala moje dryáda se zájmem.
„Klavír, piáno. Neznáš?“ zeptal jsem s zvednutým obočím.
„Ne. My máme jiné nástroje na hudbu.“ pokrčila rameny trošku zahanbeně. Díval jsem se na ni a přemýšlel.
„Nauč mě hrát.“ pokynula k piánu a sedla si na náhradní otočnou židličku vedle. (Ta moje se furt sekala.)
Dotkla se klapky s malým C a s chichotáním ji rozezněla. A udělala to znovu a znovu. Bavila se.
„Jenže já tě nemůžu učit.“ zamručel jsem zamítavě. Ne, to prostě nejde!
„Proč?“ zeptala se zklamaně a prosebně na mě hleděla. Tak prosebně až mě to zabolelo.
„Protože se tě nemůžu ani dotknout. Nemůžu ti opravit ruku, když ji budeš mít špatně, nic.“ zakroutil jsem hlavou znova. A ona mě znova obdařila bolestným zklamáním.
„Já se budu dívat. Uvidíš. Půjde to. Prosíííím.“ zakňučela.
Povzdechl jsem, jejímu výrazu se opravu těžko vzdorovalo. Vypadala tak křehce, tak zranitelně…
„Ok. Ale teď musím udělat jiné věci. Později.“ zamumlal jsem a zas povzdechl.
„Dííííííky!“ zakřičela nadšeně. Vypadalo to, že mi chce lípnout pusu na tvář. Taky se tak naklonila. Byla těsně před mým obličejem, já se tyčil nad její malinkou postavou a ona se zarazila. V těle mi probíjel ten samý hřejivý pocit jako předtím a ještě něco jiného. Nedokázal jsem identifikovat co.
Uvědomil jsem si, že kdyby mi tu pusu na tvář dala, stala by se ze mě zase schránka. Skousl jsem zuby a odklonil se. Mlčky vstal a vydal se přes pokoj vybalovat tašku co mi stála u postele. Astunk tam stále, zaraženě seděla. Tělem mi projíždělo horko a ten neznámý pocit. Nechtěl jsem, aby se Asti přiblížila. Protože kdyby to udělala, asi bych ji políbil a ne na tvář. V duchu jsem se mračil. Rychle jsem tu představu zahnal, byť byla příjemná.
Rychle jsem popadl tašku s prádlem a vydal se do prádelny. Studený, těžký vzduch kamenného domu mě bouchl do plic. Sedl jsem si na podlahu, obklopený koši na prádlo a třídil barvy. Babička se mě to rozhodla před rokem naučit, aby neměla tolik problémů s praním. Nevadilo mi to. Pomáhal jsem jí i rád. Nahrazovala mi aspoň částečně normální rodinu. Strejdovi jsem zas pomáhal v dílně. Někdy se zábavně dohadovali, komu půjdu pomáhat. Hold, levná pracovní síla je žádaná.

Dodělal jsem všechnu žádanou práci. Astunk byla ještě pravděpodobně u mě v pokoje. Neměl jsem sílu tam jít. Jako duše se chtěla převlékat, prý je to stejné jako se schránkou. Potřebovala taky jíst? Trochu nervózně jsem vycupital schody a tiše otevřel dveře.
Hned mě do uší zarazila, slabá hudba linoucí se z hifi věže. A pak, odtrhl jsem oči od hifi a podíval se na tu, která ji zapnula. Tančila. Vůbec mě neviděla. Hýbala se do rytmu, hodně zvláštně, ale půvabně. Nekroutila se jak na dýze. Tančila ladně a něžně. S lehkostí. Přesně tak jak k jejímu prvnímu vzhledu sedělo. K víle v bílé košili a dlouhým copánkům. Teď dojem kazilo jen moje obrovské triko a kapsáče co měla na sobě. V duchu jsem si uvědomil, že jí budu muset pořídit nějaké dívčí oblečení. Klučičí jí nevadilo, ale mě na ní jo.
Vypadalo to tak nějak nepřirozeně. Astunk nebyla typ co se chová naoko drze a skejtuje a hraje fotbal spolu s rukama. Tohle oblečení se k ní prostě nehodilo.
Až po chvíli si mě všimla a ztuhla. Rozpačitě se narovnala z nějaké taneční kompozice a přešlápla z nohy na nohu. Přívětivě jsem se na ni usmál. Nemá se za co stydět.
„Nevím, jestli je pro duše nutné jíst, ale jdu na oběd.“ zamumlal jsem a překvapilo mě, že můj hlas zněl cize.
„Aha, jo jíst. Ok.“ přikývla. Pomalými kroky přecházela místnost. Čím blíž byla, tím jsem se cítil divněji. Pak natáhla ruku a s lehkostí pírka do mě vklouzla. Trochu nepříjemný pocit, ale pak jsem se cítil zase dobře.
Na oběd byla svíčková. Babička je prostě poklad. S chutí jsem se pustil do jídla a hladově hltal. Odpoledne jsem pomohl ještě babi s nějakými věcmi a podíval se s strejdou na motor jeho auta. Pak přišla na řadu Astunk.

Kapitola V.
(Anotace: A blížíme se k hlavní zápletce.)

Nevěděl jsem jak ji učit. Chtěla se učit hrát na klavír, ale já fakt nevěděl. O tomhle Systém duší asi moc nepřemýšlel.
„Tak jak mám začít – s čím?“ zeptala se po chvíli netrpělivě Astunk, když jsem neodpovídal.
„Udělej si z rukou misky, ale dlaněmi dolů.“ začal jsem s pokládáním rukou a Astunk mě napodobila. „Ok. Teď začneme s základním, cvičením prstů. Zahrajeme stupnici. Tóny, noty ti pak vysvětlím. Soustřeď se na prsty.“ povzdechl jsem, nejen klavír, ale i hudební nauka. To všechno jí musím vysvětlit, jestli chce hrát…
Po chvíli Astunk už uměla zahrát stupnici C dur. A celkem vkusně.
„Šlo ti to. Zítra uděláme zase něco nového.“ usmál jsem se. Přikývla a spokojeně přešla k posteli. Skoro zmoženě si lehla. Já hrál dál.
„Zítra máš školu, viď?“ zamumlala dryáda.
„Jo.“
„Můžu jít s tebou?“
Trochu jsem se zarazil. Proč se ptá? Copak to doteď kdy udělala?
„Klidně.“ oznámil jsem jí stále zaraženě.
„Půjdu si dát koupel.“ vstala. Trošku nevrle jsem si uvědomil, že už je večer a já budu muset jít taky. Přikývl jsem a Astunk se tedy vydala d koupelny. Já jsem jí zatím šel najít nějaké oblečení.
„Hm. Kde jsou ty šaty, co babi schovává pro Cildu?“ mumlal jsem. Sestřenice Cilda (Cecílie) k nám jezdí pro oblečení na charitu. Viděl jsem tam pár dívčích věcí… Prohrabal jsem skříň na chodbě a našel těch pár kousků, c hledal. Astunk se vrátila v tom, v čem odešla.
„Na. Vem si je.“ hodil jsem jí věci.
Trochu nedůvěřivě se a ně podívala.
„Já…“ zavrtěla hlavou.
„Co ty?“ zeptal jsem se a bral ze šuplíku čisté pyžamo.
„Nemůžu… si vzít tvé staré oblečení?“ podívala se zvláštně. Modré, dívčí trik, rifle, sukně, tílka atd. se krčila na posteli. „Proč? Tohle ti padne líp.“ zamítl jsem a vyrazil do koupelny. „Moje dryáda nebude chodit oblečená jak voják.“ zamyslel jsem se. Když jsem se vrátil, Astunk seděla oblečená do modrého, upnutého trika a riflí, co si asi ustřihla na kraťase.
„Byli malé.“ vysvětlila, když jsem si ji prohlížel. Vypadala daleko líp. Nyní šly vidět i dívčí rysy těla. Hezké rysy. Její akorát štíhlá, pevná postava se pod nevýrazným oblečením nedala vidět.
„Stejě ti to sedí.“ šeptl jsem.
Sedl jsem si, vedle její skrčené postavy na zemi. Vypadala zamyšleně a ustaraně.
„Co se děje?“ Chtěl jsem jí odhodit copánky z obličeje, ale kdyby se jí dotkla živá bytost…
„Ale nic.“ špitla a zavřela oči. Byl mi jí tak strašně moc líto, bůhví proč.
„Co se stalo? Něco asi jo, když jsi smutná.“ zamručel jsem a toužil se jí podívat do očí.
„Nic.“ zakroutila hlavou. Nešťastně. V duchu ve mně zřila válka. Nechtěl jsem na ni začít řvát, ale při tom se na mě hrnul prudký vztek. To nestojím ani za to, aby se mi svěřila?!
„Tak mlč.“ zašeptal jsem chladně a vstal z té stejně jako já chladné země. Lehl jsem si na postel a obrátil se k ní zády jako malej kluk. Zase jsem byl utahanej a to dost. A navíc další den škola…
„Dobrou noc, Same.“ zamumlala smutně i smířlivě. Vztek ve mně mírně pohasl. Nechtěl jsem slyšet její smutek.

„Pojď si lehnout.“ povzdechl jsem po delší chvilce a obrátil se, abych se opět stal její schránkou.
Jenže ona za tu chvíli váhání usnula.
„Ta malá holka.“ zakroutil jsem hlavou. Vypadalo to, že v noci bude zima a ona má na sobě kraťase!
Vzal jsem deku a přehodil ji přes ni. Pak se jí dotkl. Jenže – nic. na tam stále seděla. Najednou jsem si něco uvědomil. Vždy se mě dotkla na odhalené místo kůže. Ne, na oblečení. Ztuhl jsem, ale ne překvapením, radostí. Můžu se jí dotknout! Zaváhal jsem, jestli ji mám vzbudit. Ale viděl jsem ten její poklidný i roztomilý výraz a nemohl jí ničit spánek. Vypadala tak hezky. Ani jsem, ale nechtěl, aby se nachladila, pokud to pro duši bylo možné. Opatrně, abych se nedotkl kůže jsem ji zvedl do náruče. Z jejího lehoučkého těla sálalo teplo a příjemná, sladká vůně. Opět jsem pocítil ten hřejivý, svým způsobem elektrizující pocit. A ten co jsem nedokázal identifikovat. „Taková něžná bytůstka.“ pomyslel jsem si a opatrně si s ní v náruči sedl, na postel.

Moje malinká dryáda, mi spokojeně spala. Dokázal jsem ocenit její krásu. Vypadala jinak než normální holky co jsem vídal. Jinak než Klára, Markéta, Bára, Jana, Hanka, Lucie…no prostě jinak než všechny holky. Vypadala daleko lépe.
„Mmmm.“ zamručela potichu a já se lekl, že se vzbudila. Ale ona se jen mírně zavrtěla a tiše vydechla. Spala jako, když jí do vody hodí. Díval jsem se na ni a ani nepomyslel na spaní. V tu chvíli mi přišlo, že koukat na ni bych vydržel věčnost.
Seděl jsem tam s ní v náručí celou noc. Nespal. Ráno se dralo do oken slabými, slunečními paprsky, když se mé maličké dryádě zachvěla víčka a ona se na mě překvapeně podívala.

„Brý jitro.“ uchechtl jsem se jejímu šokovanému výrazu.
Vykulila na mě své modré, hluboké oči.
„Copak je?“ usmál jsem se na ni a mírně stiskl její tělo ve své náruči. Velmi opatrně a něžně.
„Co? Jak? Co?“ zablekotala Astunk a párkrát na mě zamrkala očima, jakoby viděla ducha. Zvlášť, když ona je ten duch.
„V klidu… zjistil jsem, že když tě chytnu přes látku nebo tak, nic se nestane. Vždycky ses mě dotkla na kůži, víš? Jsem si jistej, že kdyby si se dotkla trička, schránkou se nestanu. No, netvař se tak zděšeně.“ zasmál jsem se
„Nechtěl jsem tě budit, spala jsi.“ pokrčil jsem ještě rameny, ale ona se stále tvářila dost špatně.
„Ale… to ne.“ zakroutila hlavou Astunk prudce. Pak vykroutila z deky jednu svoji křehkou ruku a dotkla se mého čela. Nic. V jejích očích se zrcadlil i můj vlastní výraz. „Týjo!“ vyhrk jsem. Astunk do mě začala strachy ťukat.
„Co blbneš?“ zamručel jsem a sevřel obě její zápěstí tak pevně, aby mě nebila, ale abych jí neublížil.
„Nemůžu se dostat do schránky.“ vzlykla.
„A co to znamená?“ zeptal jsem se s pozvednutým obočím, trochu mě bodlo, když řekla SCHRÁNKY.
„To je moc zlé. Něco se muselo stát. Tohle se normálně neděje.“ zkroutila se. Stále seděla zabalená do deky v mé náruči. Znovu se zavrtěla a já ji pustil. Prudce vyletěla a začala pochodovat po pokoji.
„To není možný.“ kroutila hlavou a cosi šeptem mumlala. Chodila od piána ke skříni a zpátky.
„Hm. No, vyřešíme to pak. Já teď musím do školy. Takhle asi nemůžeš jít se mnou. Vyzvedneš mě na téhle adrese, to najdeš a pak se to pokusíme vyřešit.“ podal jsem jí papírek s rychle načmáranou adresou.
Rychle si ji prohlédla, složila lístek na dvakrát a strčila si ho do zadní kapsy kraťasů.
Já se vydal na snídani a šel do školy.
„Nezajdem na pivko?“ zahučel za mnou můj soused Tonda.
„Já dneska nemůžu.“ zakroutil jsem hlavou a spěšně, sám se vydal do ulice kde na mě měla čekat Asunk.
„Seš ňákej divnej, Same. Už ani na to pivko nechodíš!“ zavolal za mnou Tonda a já s povzdechem pokračoval.

Aniž bych té situaci s kamarády věnoval jedinou myšlenku, objevil jsem se po boku Astunk v temné uličce.
„Vidí mě lidi.“ šeptla, aniž by se na mě obrátila. Kdyby byla člověk, řek bych, že je jako tělo bez duše.
„Co?“ vyhekl jsem na ni.
„Jo. Vidí mě lidi. Co se to k**** děje?!“ zanadávala dryáda až jsem se na ni překvapeně podíval. Duše stromu a nadává? Ta co mě seřvala za nezdvořilosti? Ta stejná duše a nadává?!
„Uklidni se. Pojď, půjdem se projít a ty mi vše převyprávíš, ok?“ chytl jsem ji za ramena a vedl jí za město do lesa. Tušil jsem, že tam se bude cítit jako ryba ve vodě a bude jí fajn. Měl jsem pravdu. Uklidnila se. Pak mi povyprávěla, co se jí stalo. Čekala tam na mě netrpělivě už hodinu a jeden pán se jí zeptal na hodiny. Starostlivá babička z domu naproti se jí zase zeptala, jestli je v pořádku. Lidé ji očividně mohli vidět.
“Neuraž se, ale co je na tom zlého?” zašeptal jsem opatrně a pevněji se opřel o kmen stromu, na kterém jsme seděli.
„Ty to nechápeš? Já jsem duše stromu, nemám hmotné tělo! Nemám být viděna lidmi! Systém duší funguje jen o výměně informací mezi dvojicemi lidí na čas, pak se zase vše vrátí do normálu! Tohle, tohle není normál! To je zlé znamení!“ zasyčela Astunk. A já cítil jakoby těmi slovy něco přivolávala. Nebo spíš něco přicházelo.
Možná to byl instinkt, možná tušení.

Ze stromu přímo naproti nám, přes prašnou cestu vyšla siuleta muže.
„Dovolte, abych se představil. Jsem členem asociace Systému duší.“ došel k nám asi třicetiletý chlap se světlými, blond vlasy sestříhanými na krátko. Vysoká, štíhlá postava byla oblečená do tmavého, nepropustného pláště.
Astunk zděšeně, avšak ladně a hbitě seskočila ze stromu a dopadla na jedno koleno na zem. Rukou dopad zbrzdila. Chvíli tak seděla a pak odevzdaně zvedla hlavu k příchozímu.
„Vítejte, mistře.“ zašeptala tiše s třesoucím hlasem.

Kapitola VI.
(Anotace: Sam a Astunk se vydávají na cestu, z které se tak brzo nevrátí.)

„Vstávej, Dryádo.“ zamumlal ten neznámí chladně. V jeho postoji byla bedlivá ostražitost.
„Mistře…“ zašeptala Astunk znovu roztřeseně a já se rozhodl se k ní přidat. Seskočil jsem ne tak hezky jako ona a dopadl zcela neurvale vedle nich. Ten chlápek se na mě trochu zaskočeně a posměšně podíval.
„Tak kvůli tomuto, jsem zde, Astunk?“ uchechtl se na moji dryádu.
„Já nevím, proč jste zde, Mistře.“ zakroutila hlavou nešťastně dívka.
„To vám vysvětlím cestou. Tady je příkaz rady Systému duší. Máte mě oba následovat.“ zahučel „mistr“ a podal Astunk skoro průsvitný list s pečetí. Astunk si ho třesoucími prsty vzala. Chtěla ho otevřít, ale byla příliš nervózní.
„Ukaž.“ zamručel jsem a vytrhl jí papír z rukou. Snadně jsem rozlouskl starobylou, rudou pečeť z vosku.
„Předvolání, k ctihodnému soudu rady Systému duší pro …“ četl jsem nevěřícně.
„Co jsme udělali, že jdem k soudu?“ zavrčel jsem na toho týpka přede mnou, zatím co Astunk stála ztuhlá.
„To se všechno dozvíš. Není to tak tvoje věc jako Astunk. Ona je duše, která byla informována a která zodpovídá za proces výměny informací Systému.“ zamračil se na mě ten chlap.
„Kdy se to koná?“ pokračoval jsem.
„Přesně za měsíc. Cesta do hlavního ústavu však trvá týden.“
„Já nemůžu pryč. Jsem přece člověk, co jim mám asi říct?!“
No, fakt, jakou výmluvu máte pro zmizení na měsíc, možná dýl, pokud se to soudní přelíčení potáhne…?
„Tady vše zajistíme. U lidí bude za tebe náhradník, tvoje dokonalá kopie. O to se nestarej. Já zodpovídám za to, aby jste byli dopraveni k soudu.“ vyprskl nevrle.
Výhružně jsem se napřímil. Ve výšce jsem se mu naprosto v klidu vyrovnal. On si mé výhružky, ale vůbec nevšímal. Koukal se trochu divně na Astunk. Nějak se mi jeho pohled vůbec nelíbil.
„Můžeš mě následovat, Astunk?“ zašeptal na ni starostlivě. Mírně přikývla a tentokrát jistějším hlasem dodala: „Samozřejmě, mistře.“
Nevěděl jsem co pro Astunk ten divňous znamenal a proč ho oslovovala mistře, ale mně se nelíbil. Ani za mák.
„Přeneseme se do dimenze Duší a dále budeme cestovat po vodě.“ zahrčel cizinec a než jsem se mohl zeptat, co myslí tou dimenzí, vytáhl podivný, tmavě fialový sáček s zlatavým práškem. Nabral si špetku mezi prsty a těmi pak opsal do vzduchu kruh. Ozvalo se tiché zahřmění a před námi se otevřela bleděmodře zářící brána do neznáma. Astunk do ní bez váhání vstoupila, ale když už měla jednu nohu v ní, podala mi ruku a počkala, až vykročím spolu s ní. V jejích očích svítil strach, ale i odevzdání. Sevřel jsem jí pevně nabízenou ruku a vstoupil do úplně jiného světa.