Lori a Kristián I.

Nad městem se tísnily těžké šedivé mraky plné vody. Stromy tajemně šuměly, ptáci se neodvažovali ani písknout, lidé se snažili co nejrychleji dostat do bezpečí svých domovů, tedy až na jednu výjimku. Drobná křehká dívenka vyběhla z domu na ulici do mrazivého počasí. Celá se vzteky a zároveň zoufalstvím chvěla. Dala se do běhu. Ebenově černé vlasy za ní vlály jako hedvábný závoj, průzračně modré oči se plnily slzami. Přála si zmizet. Chtěla někam daleko, ne, chtěla ještě dál. Na mostě přes divokou řeku se však zastavila. V boku ji píchalo, z posledních sil lapala po dechu. Pohled upřela na živel pod sebou. V hlavě jí hučelo, jak se bolestivé vzpomínky draly na povrch. Zase slyšela mámu křičet za špatně umyté nádobí, cítila otcovu dlaň na svých zádech, jak ji bil za trojku z matiky. Odevzdaně zaklonila hlavu a nastavila tvář provázkům studené vody. Přestávala vnímat. Najednou však oblohu proťal blesk, zahřměl hrom a Glorie Bártová pocítila něco zvláštního. Jakoby ji blesk nabil novou energií, jakoby z jejího srdce spadl obrovský balvan. Připadala si náhle tak silná, volná. Otevřela oči.
,, Proboha!“ Zakřičel vnitřní hlas, Lori ze sebe ale nevydala ani hlásku. Oněměla v nepředstavitelném úžasu. Vznášela se vysoko nad zemí, vlasy jí poletovaly kolem hlavy jako svatozář, pleť se třpytila a v očích se zračilo jisté mystično.