Savoy Place - 27. díl

*Omlouvám se všem, co toto čtou, ale musela jsem trochu pozměnit svůj styl psaní. Přešla jsem do jiné osoby, protože potřebuji kvůli příběhu přidat další dějovou linii a hlavní postava taky nemůže být u všeho. Toto jsem ale boužel netušila na začátku příběhu. Děj nemám dopředu vymyšlený, proto ta nečekaná změna. Ddoufám, že Vám to nebude vadit při čtení. Prosím Vás taky o trochu trpělivosti. Je to pro mě naprosto nová věc a teprve si zvykám. Děkuju. :-)*
________________________________________________________


Když se otevřely dveře výtahu, už tam dávno čekal. Stačil mu jediný pohled a veškeré nadšení z její návštěvy ho přešlo. Jeden krátký okamžik a okolní svět pro něj nic neznamenal. Jediné na čem mu záleželo, byla ona.
Megan seděla zhrouceně na zemi a celá se třásla. Hlavu měla skloněnou a myšlenky jí utíkaly úplně jinam, než by si přála. Promítaly se jí všechny události, které se staly od začátku její proměny. Proud vzpomínek ji plně pohltil a ona nebyla schopná uniknout. Prožívala to znovu a znovu. Tolik neuvěřitelných a hlavně nedořešených věcí.
Pohled na ni Nicolase bolestivě zasáhl hluboko u srdce. Bez váhání ji vzal do náruče a vešel do prázdného bytu. Vyděsila ho a skutečnost, že na nic nereagovala, mu rozhodně na klidu nepřidávala. S Megan v náručí vešel do prostorné koupelny, kde ji posadil do proutěného křesla. Odhrnul jí mokré vlasy z obličeje a koukal na prázdnou bledou tvář se skelnýma očima.
Mluvil, ale Megan ho nevnímala. Nedokázala se vymanit ze spárů vzpomínek a trápila se těmi hrůzami stále dokola. Snažila se utéct, ale nešlo to. Byla uvězněna ve vlastním těle a mysli. Zalila ji temnota a ona ucítila svíravý pocit kolem celého těla.
Mezi tím Nicolas napustil horkou vanu a pokusil se Megan zbavit oblečení. Po krátkém boji zvítězil nad kabátem a botami. Viděl, že Megan mu nepomůže, proto ji i v oblečení ponořil do plné vany.
Dotek vody jí vlil energii do těla a ona zalapala po dechu. Oči zaostřily na okolí a ostatní smysly začínaly správně fungovat. Dávivě se rozkašlala a sjela pod hladinu vody. Nicolas na nic nečekal a okamžitě ji vytáhl nad hladinu. Několik vteřin se rozkoukávala kolem sebe, ale místnost jí nepřišla vůbec povědomá. Pohled jí padl na Nicolasovu tvář plnou úlevy. Bez zaváhání ho objala kolem krku a přitiskla tvář k jeho ramenu. Snažila se uklidnit a jeho přítomnost jí to značně ulehčovala.
„Bože, tak strašně jsi mě vyděsila,“ zašeptal jí do vlasů. Ani jeden z nich se nepohnul, protože nechtěli rušit tu chvíli vzájemné blízkosti a pocitu opory.
„Chceš si o tom teď popovídat?“ zeptal se Nicolas stále šeptem. Megan záporně zavrtěla hlavou a povolila jejich obětí. Podívala se na něj tak upřímným a provinilým pohledem, že neodolal a pohladil ji hřbetem ruky po tváři.
„Nemusíme mluvit. Jen se pokus trochu prohřát, musela jsi strašně zmoknout. Dobře?“ ujišťoval se starostlivým hlasem a políbil ji na čelo. Pak odešel z koupelny a snažil se najít Megan nějaké náhradní oblečení.
Nevšimla si, že odešel z místnosti. Nevnímala nic kromě teplé vody, která obklopovala celé její tělo. Neodkázala na nic myslet, nedokázala vzpomínat. Celý svět se slil v jednu barevnu šmouhu. Byla ve svém vlastním vnitřním světě. Kvůli naprosté tmě nic neviděla. Necítila své tělo. Věděla, že je zde sama, ale i přesto se bála. Bála se budoucnosti. Ale hlavně se bála sama sebe. Do reality ji vrátil zvuk dopadajících kapek z povoleného kohoutku. Usmála se. Ani sama nevěděla čemu. Ale byla šťastná, šťastná jako dlouho ne.
Poté, co jí Nicolas zanesl alespoň košili na převlečení, odešel do obývacího pokoje. Zapálil krb a sedačku se stolem přisunul o něco blíž k ohni. Už za několik minut celý pokoj zalilo teplo a plameny měkce osvětlovaly celou místnost. Posadil se a čekal na Megan. Dlouho to ale nevydržel. Připadalo mu, že už čeká celou věčnost. Několikrát se zvedl a chtěl ji jít zkontrolovat. Co kdyby se jí něco stalo. Vždy se ale dokázal přesvědčit, že je vše v pořádku. Chvíli přecházel po pokoji, ale vůbec ho to neuklidnilo. Nechápal, jak chůze může někomu pomoci. Znovu se posadil a snažil se nevymýšlet žádné katastrofální scénáře.
Megan si oblékla bílou košili, svázala si mokré vlasy a odešla najít Nicolase. Prošla prostornou vstupní halou a vešla do obrovské místnosti. Okna byla zastíněna nádhernými závěsy a místnost ozařovalo pouze světlo z krbu. Uviděla Nicolase, jak netrpělivě sedí na sedačce u krbu a usmála se. Přišla k němu a posadila se vedle něj.
„Jestli něco potřebuješ, stačí říct. Třeba pokud si chceš vysušit vlasy, máma má v koupelně určitě spoustu přístrojů a různých serepetiček. Zavedu tě nahoru.“ Nabídl jí Nicolas. Jako odpověď jen zavrtěla hlavou.
„Tak ti alespoň udělám kávu nebo čaj. Co by sis dala?“
„Nechoď,“ poprosila ho a chytla se jeho paže. Usmál se a zase se pohodlně opřel. Položila si hlavu na jeho rameno a téměř okamžitě usnula.
Nicolas věděl, že to pro ni musí být nepohodlné, ale bál se jenom pohnout, aby ji nevzbudil. Spánek teď potřebovala ze všeho nejvíc. Nechal ji tedy spát a díval se na ni. Pozoroval každý detail její tváře a snažil se ho vrýt do paměti. Za zavřenými víčky si představoval její krásné smaragdové oči. I v tuto chvíli, po všem, co se dnes stalo, byla neuvěřitelně nádherná. Neodolal a jemně ji pohladil po lícní kosti.
Vzpomněl si, jak vypadala, když dnes přišla. O nikoho se tak ještě nebál. Díky dnešním událostem a hlavně strachu si uvědomil, jak strašně se do ní zamiloval.