Zkrocená krása - klec (3. část)

'Hlasy. Cizí, neznámí.
Omámenost.
Tupá bolest hlavy.
Co je to za hlasy?
Kde jsem?
Kde je matka?
Mám strach!
Matko.
Co se to stalo?'
Myšlenky mi výří hlavou, aniž bych je pořádně zachytila. Podivná otupělost mi zahalovala myšlení a pokaždé když jsem se snažila zapátrat v paměti, našla jsem jen prázdnotu, která připomínala gumu, čím víc jsem se snažila rozpomenout, tím víc se natahovala a snažila se mě stáhnou zpátky. Ani s vypětím všech sil, se mi nepodařilo ji překonat. Zoufalství, zmatenost a strach prostupovalo každým kousíčkem mé bytosti.
Toužila jsem se rozhlédnout. Zjistit kde jsem. Najít něco co by mi pomohlo rozpomenout se. Mám takový strach. Nikdy jsem ještě takový necítila. Vždy jsem měla matku, která mě ochraňovala. Což mě vede zpátky k otázce: kde je? Nedokážu se přimět otevřít oči a tak roztáhnu nozdry a zavětřím. Cítím spoustu ostrých, neznámých a nepříjemných pachů, ale známý pach matky nikde.
Ležím a pokouším se někde v sobě vyhrabat trochu odvahy. Nedaří se mi to. Prásk! Blízko mě se ozve. Hlava automaticky letí vzhůru a oči se otevírají. Dřív než se stihnu zarazit, pohledem obsáhnu celou scénu, která se mi nabízela.
Všude kolem se to hemží dvounožci a dalšími zvířaty, které neznám. Rozhodně jsem nebyla ve své rodné jeskyni z které jsem doposud nevylezla. 'A hele. To jsou koně!' Mám radost, že rozeznávám alespoň něco v té kopě neznámých bytostí. Na první pohled jsem je nemohla rozeznat, neboť mi je matka obvykle nosila již mrtví s rozpáraným hrdlem, nebo s jinými znaky útoku.
Vše to pozoruji s očima široce otevřenýma. Měla jsem strach, ale zároveň jsem byla fascinována tím chaosem a životem kolem. Koně tu tahali nějaké podivné věci ze dřeva na kterých seděli dvounožci. To oni vydali ten zvuk, kterého jsem se tak lekla. Máchali nad koni tyčkou na jejímž konci byl provázek a při každém máchnutí vydal práskající nepříjemný zvuk. Ani jsem se nedivila, že po každém tomto máchnutí ubohá zvířata přidala do kroku.
Znechucovalo mě takové zotročování kořisti. 'Proč je nemůžou prostě sežrat a neprotahovat jejich utrpení?' Nechápala jsem to. Vždyť měli nohy po kterých můžou chodit. Neměli důvod nechat se tahat nebohou kořistí. Nejraději bych se na ně vrhla a ukousla jim nohy, aby měli alespoň nějaký důvod k otrokářství.
Odvrátila jsem od toho podivuhodného divadla oči a pokračovala v průzkumu. Nedaleko jsem zahlédla vyhublé koně, kteří nestáli ani za námahu lovit je, přivázané vedle sebe. Dále jsem viděla krávy, kozy, ovce a další zvířata jenž jsem neznala. Nejvíc mě však zaujalo co bylo vedle mě. Stáli tam klece vytvořené z něčeho podivného. Nebyl to kámen ani dřevo a ve vnitř byli miniatury mé matky. Ne úplné kopie, měli jinou barvu nebo trochu jinak stavěné tělo, jiný pach. 'Další mláďata jako jsem já!' Pochopila jsem. Až teď jsem si uvědomila, že vězím ve stejné kleci jako oni. Šokovalo mě to.
Kolem naších klecí a ostatních zvířat chodili ty ohavná stvoření na dvou nohou a prohlíželi si nás. Vzedmula se ve mně má první vlna nenávisti. Nemohla jsem vystát toto ponížení, ale nejvíc se mě dotkla apatie mých spoluvězňů. Jak mohli dovolit aby nás jen tak strčili do klece? Copak jsme kořist? Jsou slabí. Vidím to na jejich stavbě těla. Mé zuby by snadno prorazili jejich tenkou kůži. I přes bolest hlavy jsme se zvedla na nohy a naštvaně roztáhla křídla.
„CHAAAR!“ zařvu z plných plic a vyrazím proti mřížím klece. Tvrdě do nich narazím. Byli tvrdé jak kámen. Bolest mě na chvíli omráčí, ale ne na dlouho. Vědomí toho, že se odtud jen tak nedostanu, mě rozzuřila ještě víc. Začala jsem máchat křídly, skákat, škrábat, dělala jsem prostě cokoliv co mě napadlo a co by mě mohlo osvobodit.
Dvounožci se za mnou otáčeli a trochu ustupovali od klece. Naplnilo mě to temným uspokojením. Báli se mě. Za to mě rozčilovali ty smutné a trochu ustrašené pohledy příslušníků mé rasy. Měli se ke mně přidat. Osvobodit se. 'Co je to s vámi? Jsem přeci dravci! Obrovští lovci! Nenecháme ze sebe udělat ubohou kořist. Nenecháme ze sebe udělat otroky jako z těch nebohých zvířat tady!' Křičela jsem na ně ve svých myšlenkách. Museli mi to vidět v očích, ale jen se ode mě odvrátili.
Pobouřená jejich reakcí, jsem přidala na intenzitě svých útoků až klec poskakovala na místě a dělala pořádný randál. Což nejspíš vyprovokovalo jednoho velkého a trošku moc tučného dvounožce. Odešel od ostatních svého druhu, kteří postávali před jednou klecí mých spoluvězňů a se zájmem si ho prohlíželi. Bylo mi z nich na nic, stejně jako z dračích mláďat.
Zaútočila jsem na něj, i když jsem věděla, že mi v tom klec zabrání. Ale pomáhalo mi to vybít si trochu něco z těch intenzivních pocitů křivdy, nenávisti a strachu. Nikdy jsem tak silné pocity nezažila a potřebovala jsem je nějak dostat ze sebe. Jinak by mě roztrhli.
Něco na mě zakřičel. Byl to zvláštní řev a rozhodně neměl vůbec sílu. Toho by se nelekl ani králík! Bouchl tyčí do mé klece. Rána my drásala uši. Zaútočila jsem na tu tyčku. Ale tlusťoch ji rychle odtáhnul a jinou mě praštil do krku. Nevím co to bylo za tyč, ale rána kterou mi uštědřila mě odhodila na druhou stranu klece. Všechny svaly se mi stáhli bolestí. Stočila jsem se do klubíčka a těžce oddychovala. Bolelo mě celé tělo. Všechna moje energie byla pryč. Chtěla jsem se postavit a opět bojovat, ale nohy mě zradili a já se svalila zpět na zem.
Zoufalá a zklamaná jsem pozorovala jak ten drzý dvounožec spokojeně odchází. Vrátil se ke mně strach. Zachytila jsem pár soucitných pohledů od sousedů. Už jsem chápala jejich apatii a neochotně jsem se k nim přidala.

Je to již čtvrtý den co jsem vězněna. Zvykla jsem si už na všude přítomný pach výkalů a nemocí a všechny své marné pokusy o osvobození jsem vzdala. Ležím a sleduji okolní dění. Je to pořád stejně. Dvounožci přicházej a odcházejí. Občas se vymění nějaké to zvíře za podivné lesklé ovály. Dokonce již i červený drak po mém levém boku byl vyměněn. Přišla nějaká rodinka dvounožců. Samice, samec a malé mládě, mladý sameček. Skákal před červeňákovou klecí, skákal a křičel, až to trhalo uši.
A tak jsem přišla o jednoho souseda, ale brzy ho nahradilo jiné mládě se zelenýma šupinami. Byl to takový malý chudinka. Ani se nesnažil osvobodit jako já. Rovnou si lehl a fňukal. Neustále cítím jeho stesk a zoufalství na jazyku. Samozřejmě jsem si taky občas zoufala a stýskala. Chyběla mi matka. Občas jsem tomu propadla, jako všichni tady, ale tenhle se užíral celý dny. Dokonce ani pořádně nežral. Bylo jasné že brzy pojde. Na jednu stranu jsem ho chápala. Jídlo nám dávali opravdu hnusné. Smrdělo a často mělo nazelenalou barvu, jíst se to však dalo.
Pozoruji dění kolem. Už jsem chápala proč musejí tito dvounohý tvorové otročit nás ostatní. Byli tak slabí, že neunesli ani mrtvého jelena a rychlostí se vyrovnali hlemýždi. Byli však vynalézaví. To se jim muselo nechat. Dokázali udělat cokoliv pro své vlastní pohodlí. Sobectví vládlo tomuto plemeni.
Znechuceně cením zuby. Hněv co ve mně dřímal nevyprchal. Naopak se každým dnem prohluboval až se z něj stala zakořeněná nenávist k této rase. Roztrhala bych je nejraději na malé kousíčky a nechala je shnít. Nedokázala bych ani sežrat tak odporného tvora, které se nemůže nazvat ani zvířetem. Byli to netvoři. Zrůdy jenž nehleděli na nikoho a na nic.
Před mou klecí se zastavil malý sameček asi ve stejném věku, jako ti co skákali a povykovali na své rodiče, aby oválky vyměnily za nějaké to naše mládě. Toto však neskákalo ani nešílelo, dokonce nemělo u sebe ani rodiče. Stálo tiše u mé klece a prohlíželo si mě klidnýma očima. Věděla jsem přesně co mám udělat. U těchto zakřiknutých typů stačilo jen ukázat zuby.
„Vhrrr.“ výstražně jsem zavrčela a ukázala své nádherné zuby. Čekala jsem, že se kluk lekne a zdrhne. Místo toho se usmál a zamlaskal na mě. Překvapeně jsem zamrkala. Asi jsem se spletla. V tom případě přicházel v úvahu druhý obraný manévr. Stáhla jsem se do kouta a dělala bojácnou. Jen mě tiše pozoroval. Ustoupil od mé klece a pokračoval v prohlídce.
Natáhla jsem se spokojeně zpět doprostřed klece. Potěšena svým malým vítězstvím. Už jsem si navykla na vězení, ale nechat se zotročit nepřipadalo v úvahu. Zavřela jsem oči a odpočívala. Pochvíli jsem uslyšela kroky, které se zastavili před mým vězením. Otráveně jsem se podívala kdo to zase otravuje.
Byl to zase ten malý hoch, tentokrát s dost otráveně vyhlížejícími rodiči. Hrklo ve mně. Tohle nebylo dobré znamení. Samec, který jak jsem vypozorovala, bývali hlavou rodiny, zamával na tlusťocha jenž nás měl na starosti. Musela jsem něco rychle udělat. Cokoliv co by je od výměny odradilo. V hlavě jsem měla zmatek, tak jsem udělala první věc co mě napadla. Zaútočila jsem.
S válečným pokřikem jsem se vrhla na mříže a tlapu protáhla mříží ve snaze dosáhnou na hocha. Polekaně uskočil a bolestně sykl. Se spokojením jsem shledala, že se drží za pravé předloktí. Sotva jsem se ho dotkla, ale byla jsem ráda za každou sebemenší bolest, kterou jsem jim mohla oplatit, za to co mi provedli a stále provádějí. Samozřejmě jsem musela za své jednání nést zodpovědnost.
Náš krmitel a „pečovatel“ rychle přiskočil. Uhnula jsem před tyčí bolesti. Něco na mě zakřičel a znovu zaútočil. Tentokrát jsem neměla kam utéct. Byla jsem zatlačena do rohu. Kluk však muže chytil za ruku a něco mu panovačně řekl. Znělo to jako rozkaz. Tlouštík se ušklíbl a stáhl tyčku bolesti z mé klece. Nevěřícně jsem koukala na kluka. Nejen že se mě zastal, což mi klidně mohl vrátit později a stokrát hůř, ale on ho tlouštík poslechl. Takového prcka! 'Těm dvounožcům snad nikdy neporozumím.' Povzdechla jsme si.
Dospělí samec se na něco zeptal mláděte, ten jen přikývl a něco krátkého odpověděl. Ráda bych jim někdy porozuměla. Muž se začal dohadovat s tlouštíkem o ceně. Tuto komedii jsem viděla už několikrát a já jsem věděla, že se budu muset stěhovat. Neměla jsem z toho radost. 'Co mě teď čeká?' Měla jsem strach.