Můj anděl, jménem Joseph: část 7

Po zádech mu přeběhla husí kůže…

Nemira
Miluji tuto zemi. S jeho vyprahlou přírodou a vzduchem plným soli. Sedím na úpatí kopce nad Nemirou a dívám se na tu nádhernou modrou plochu. V dáli se prolíná hnědá se zelenou, jak přechází suchá země v lesy. Vím, že kdybych chtěla, mohu se svést lodí na protější břeh. Můj přítel teď chodí na brigádu a vozí lodí výletníky. Slunce mi svítí naproti a pomalu se blíží k západu. Je pátek, takže si zde mohu sedět libovolně dlouho. Večer jdu na zábavu do Omiše. Byla jsem pozvána na narozeniny jedné mé kamarádky.
Okolo mě je spousta hlíny. Suchá a vyprahlá zem. Sem tam stojí cypřiše a spousty stromů leží na prašné zemi. Suchých a spálených po požáru, který zde byl asi před 10 lety. Příroda se pomalu dává do hromady. Některé stromy jsou napadené škůdci a nikdo se o to nestará. Cestou na Makarskou jsou dost vidět. Napůl zelené, ale umírající. Pomalu se měnící v prach, který je zde všude. Vzduch je těžký a horký, ale s vysokou vlhkostí, která je cítit při každém nádechu. Při nádechu nosem je cítit všudypřítomná sůl od moře a vůně cypřišů, taková pronikavá, kořeněná.
Když se procházím Nemirou v každé zahradě jsou různě barevné květiny. Levandule, myrta lákají svými květy do zahrad, jen otevřít železnou branku. Tady v Nemiře jsou vrata obvykle natřena na bílo, ale dá se zde najít i zelená. Temně. Rododendrony hrají všemi barvami. A hlavně spolu s vůní moře, teplého vzduchu se line vůně fíkusů. Rostou snad v každé zahradě! I my je máme, temně zelené s rudou dužinou a sladkou jemnou chutí. Och o kolik jsou lepší jak jablka.
Palmy lemují cesty a jsou ve městech ve velikých truhlících. Třeba okolo mola ve Splitu. Myslím, že i když přemýšlím nad tím, zda bych neodjela na vysokou školu, třeba do Česka, tak bych nedokázala odjet. Tady v Nemiře bydlí má babička. Je to zde opravdu nádherné.
Nahoru do hor se nedoporučuje chodit, protože je to tam zrádné a mohou tam být nastražené pasti z války, která proběhla touto zemí před dávnou a zároveň nedávnou dobou. Sem se to moc nedostalo, ale Karlovac a třeba Záhřeb na tom byly mnohem hůř. Všude se střílelo, domy si stále nesou památku na tuto válku. Občanskou válku za nezávislost.
Trvala zhruba 3 roky. Byla jsem ještě malá, proto si to nepamatuji. Jsem ráda, že jsme nezávislou zemí.
No nic, asi budu muset jít, abych se připravila.

Josephův dům
Tak jsem doma a přemýšlím, jestli bych měl, či neměl jednat. Pokud ho nechám být, je jisté, že jednou mou lásku napadne. Už teď o tom přemýšlí. Viděl jsem mu to na očích. Je to docela důležité! Jsem tak svázaný a nevím co dál. Jsem zmatený. Nedokážu své pocity definovat… měl bych si zajít někam na bar.
Joseph se oblékl. A poprvé po dlouhé době si vzal své třené steelsky. Akorát s kalhotami měl potíž. Rozhodl se, že trochu změní vizáž a proto si oblékl nové maskáčové džíny. Takové, co nosí vojáci v poušti. Z nějakého důvodu se mu to zalíbilo, přestože dříve by si to na sebe nevzal. Byl vždy spíše na upnuté věci. Dále se rozhodl pro bíbr. Strašně toužil po tom, aby mu narostl, ale s tím si musel nějakou dobu počkat… Oči si tentokrát nenamaloval a vyndal i kroužek ze rtu.
Odjakživa měl špatné oči, a proto si vzal místo čoček brýle, které mu udělali na zakázku u těch nejlepších optiků v Anglii. Zhlédl se v zrcadle a uznal, že tomu ještě něco chybí. Nechá se obarvit na tmavě hnědou. Modrá už ho začala unavovat a černou sice miloval, ale přece jen mu k tomu až tak neštymovala. Vzal si klíče a peněženku a přemýšlel kam zajde. Do Splitu se mu moc nechtělo. Na Makarskou to bylo daleko a ještě zbytečnější bylo, táhnout se do Zagrebačky. Proto se rozhodl, že zajde do klubu v Omiši. A hele! Náhle mu hlavou bleskla myšlenka: Dnes se koná Rybářská noc. Mohl bych si chvíli posedět v Laguně. A pak bych se tam mohl jít podívat… Ano to je výborný nápad. Vzal ze stolu klíče a odešel.