Můj anděl, jménem Joseph: část 9

Histologická laboratoř
Ze zadní místnosti se ozýval Perpetuin smích, když nadávala Marcijanovy, protože jí špatně držel nálevku. Samozřejmě to myslela „jako“, ale byla trapná. Martina Kekez si nemohla pomoci, aby své nejlepší kamarádce Hilariji neřekla: „ Kdy už konečně přestane dělat takový nepořádek? Nebo mám spíš říct „dospěje“??“ a podívala se na ni takovým způsobem, že se tentokrát celou místností rozlehl Hilarijin smích. Perpetua se otočila a zamračila se. Přičemž zabodla pohled právě do Martiny. Martina nikdy nechápala, co jí vedlo k takové nenávisti. Co se týče Marcijana, toho nechápala už vůbec! V prvním ročníku ho měla ráda a dokonce se jí líbil!! Sváděla ho, ale… takového pitomce nepotkala ještě nikdy. Připomínal jí toho kluka ve filmu Brüno. Vlastně přímo samotného Brüna! Vždy když slyšela tu píseň Dave Of Peace, tak si ho vybavila. Přechytralý chytrák… Jinak to nelze říci. A hlavně což se vztahuje i k tomu filmu, připomínal jí teplouše. I ten hlas na Hilariji vždy: „Hil…“ takovým písklavým hlasem!! Eee nedalo se to poslouchat. I sama Hilarija měla pomálu vyrážku.
Njn, nikdy ho ani Martina a ani Hilarija nemohly počítat mezi své přátele. Ale dost již o něm. Martina si sedla k mikrotomu, vložila bloček do neapolské svorky a jala se krájet. Hilarija mezitím seděla vedle ní, sahala do vodní lázně a hrála si se dvěma špičatými zahnutými tyčkami, které používá i zubařka, když píchá do zubu a zkouší, jestli tam není kaz.
Když pak doprovázela Hilariji na autobus, tak přemýšlela, zda se jí ten den nezdál.
U rodičů pak zasedla nad učení a přese všechno jí to nedalo a musela přemýšlet nad tím, jak je svět neférový. Měla divnou náladu a nic jí nebavilo. Matka ji zaúkolovala na kytičkách, na domácí práci. Chtěla si při tvoření rámečků bavlnou povídat, ale Martina nechtěla. Cítila se bídně.
Když pak odcházela domů, v hlavě jí běhalo milion myšlenek a ona z nich byla tak moc zmatená, že když dorazila domů, tak se rozbrečela. Naprosto nevěděla proč.
Martiny mysl byla zaplavena divnými myšlenkami. Myslela na Marcose, nevěděla, co dělat. Chodili spolu už nějakou dobu, ale Martina si byla čím dál více jistá, že to není ono! Jenže co dělat?? Marcos měl před nedávnou dobou autonehodu. Byl v nemocnici, ale Martina ho nemohla litovat! Za volant sedl opilý! Věděla, že to nebude dlouho trvat a rozejdou se. Už ho měla zkrátka dost, jen nevěděla jak… Byl to první kluk, který se líbil jejím rodičům… První, a že jich už pár měla!

Ve Škole
Ta dívka, jak jen se jmenuje, se mi strašně líbí. Ale jak jí to říci? Navíc, jsem přeci profesor! To nemohu, ale když ona je tak pěkná! Takovéto myšlenky se honily hlavu Jindrovi, externímu profesoru nějakého předmětu, který si stejně nikdo nepamatoval, protože byl tak nudný, že u něj všichni obyčejně spali…
Velmi se do Martiny zamiloval, ale ta o něho nikdy nezavadila ani pohledem! Připadal si proto velice odstrčený. I když, Martina mu ve druhém ročníku napsala dopis, dva. Ten první dopis zněl:

Zdravím,
Toho, jehož jméno nesmím vyslovit.

Víš, na začátku tohoto dopisu bych chtěla říci, že o Tobě nevím zhola nic. Nevím, zda bydlíš v Plzni, nevím, zda máš přítelkyni, nevím, zda o někoho stojíš, zda chodíš do práce, na brigádu. Vím, že se mi líbíš, ba dokonce, že jsem do tebe zamilovaná. Možná se ti zdá, že užívám dosti silná slova, ale jak jinak upozornit? Má slova očima sotva přelétneš a významy ti uniknou, nebo se snad mýlím?
Snad se nebudeš smát, snad tě nenapadne, že jde jen o žert, neboť toto žert rozhodně není. Přiznávám, že toto není má obvyklá mluva, ale… dost mi na tom záleží, proto se snažím mluvit trošku jinak. Mluvit, ne psát. Bohužel musím zkonstatovat, že jsem zbabělá, že nám dost odvahy, abych ti to řekla do očí. Proto jsem zvolila tuto formu. Ale abych se vrátila… Sice je to napsané, ale promlouvá skrze mou propisku má duše.
Proto říkám, že mluvit. Nechci se do toho moc zamotat, protože bych ti tak nemusela vyjevit vše, co bych chtěla. Nechtěla bych tě uvádět do rozpaků… jen to již neudržím v sobě. Nechci se svěřovat nikomu, aby z toho nebyla legrace, známe děvčata, že, ale Tobě to snad říci smím. I když ne do očí, přiznám se, že se mi velmi ulevilo a snad se přes to vše již přenesu. Ráda bych věděla, co o tom soudíš. Snad tedy odepíšeš. Stejnou formou. Akorát ten dopis vlož do třídní knihy. Určitě padne do správných rukou, o tom tě mohu ujistit.
Tvá Midnight Lady

P.S.: Jsem ti na blízku…


Pan profesor tehdy nereagoval, ale on vlastně nereagoval ani na jeden z těch dopisů! Možná to bylo dobře, možná že ne. Těžko říci.
Dalším dopisem, který mu poslala, byla básnička, ale nebylo to nic moc. Martina z toho měla strašné trauma! Chtěla tou básní vyjádřit svou lásku, obdiv k němu, ale ani ta báseň mu zřejmě nic neřekla!

Zněla:

Na terase sedím,
do dáli zasněně hledím.
Na terase piji čaj,
A na tebe myslívám.
Neustále vidím,
jak prvně jsem do třídy vstoupila.
A tys na mě hleděl,
jako bych tě obrovsky rušila.
Tehdy jsem si opravdu myslela,
Že nemůžeš mě ani vidět.
Že bys mě nejraději viděl zmizet!
Já toužila být malá muška
co v oušku by tě polechtala
co mohla by tě políbit,
aniž bys jí ublížil.
Stačilo, abys promluvil
a byla jsem ztracená.
V tu chvíli záhadnou,
mě zasáhla ta zbraň…
Byla to malá, nepatrná ranka,
co projevila se v pozdějších chvílích.
Byla sice malá, leč strašně neposedná
a trápila mě těžce, jako když se člověk vleče těžkou mílí.
Jen řekni, co dělat mám.
Jen dej vědět, že o to stojíš
a já ti dám vše, co mám,
pro tvoje potěšení.

Milý deníčku,
dnes jsme s Hilarijí potkali skvělého kluka. Docela se mi líbil. Ale nakonec vyplynulo, že je to blbeček!
Už mám dost svého života. Ze vztahu se mi pomalu stává povinnost a rutina. Nechci se líbat a nemůžu přestat myslet na svou milovanou osobnost z románu. Nejvtipnější na celé situaci je, že tou osobností není nikdo jiný než muž, který se jmenuje Antuan Salori. Je to hudební skladatel, ale ke své ostudě se musím přiznat, že ze začátku jsem ho považovala za vymyšlenou postavu. Ano, ale začala jsem shánět informace a najednou jsem se stala posedlou!
Milý deníčku, začala jsem se učit francouzsky, koupila jsem si učebnici a už mám i dopisovatele v Paříži! Je to herec, skvělý muž, stydlivý a neustále se držící v pozadí.
Můj život je s ním v těsném spojení! O Antoniovi vím vše… Co kdy složil, o složitosti jeho vztahu s Wolfem Amorfem, což byl také skladatel, za jeho života a vím také o jeho ženě…
Ale to je jedno. Trochu jsem odskočila, jen jsem se chtěla svěřit, protože Hilarija už o tom nechce slyšet ani slova! Asi s tím moc otravuji…
Musím změnit téma a přiznat se… S Marcosem to brzy ukončím. Vadí mi, když mě objímá, vadí mi, když mně líbá! Vadí mi všechno a začínám být sama pro sebe neskutečně protivná…