Kapitola první - Bylo nás pět

Bylo nás pět. Pět nedočkavých mladých lidí, kteří nevěděli nic o tom, co přijde. Jenom doufali, že to má nějaký smysl, proč byli zrovna oni vybráni. Na pohled obyčejní dospívající, ale každý z nás měl v sobě své tajemství, své osobní kouzlo, díky kterému dokázal o tolik víc než ostatní.
Lukáš držel v pravé ruce rudě červený kámen a nervózně si ho přehazoval ve svých upocených dlaních. Z jeho vždycky tak přívětivých čokoládových očí byl cítit strach a nejistota z každé nadcházející vteřiny. To na něm ležela ta největší zodpovědnost. On měl vést svoji novou rodinu do všech těch nebezpečných situací proti těm, kteří do dneška ožívali jen v jeho říši snů. Proti neznámým stvořením, kteří byli nebezpeční nejen svou fyzickou silou, ale hlavně kvůli neznámým kouzlům a zaříkávadlům používající s naprostou zvyklostí. K čemu mu byl v tomto světě okouzlující smích a charismatický hlas?Tato planeta po něm nechtěla diplomacii, ale sílu a schopnost bojovat. Jak má ale uspět?
I přesto jsme z něj všichni cítili jakési bezpečí, víru v jeho rozumné uvažování, které nás dovede do společného cíle, i když pro každého z nás byl ukryt kdesi v neznámé mlze. Bylo tak lehké nechat všechno důležité rozhodování na něm, tak pohodlné. Jak tak seděl a pohupoval s tím krvavě zbarveným kouzlem, pootočil hlavu a podíval se svým uhrančivým pohledem do mých očí. Pocítila jsem mráz po zádech. Ano, to byla jeho schopnost. Dostat na svou stranu všechny, které potřeboval. Když přišel do místnosti, jako kdyby všechna nedorozumění zmizela v jeho neodolatelné vůni a všechno bylo podřízené jeho názorům. I já jsem kolikrát měla problémy neuvěřit jeho přesvědčivým slovům. V tom byla jeho síla. Nepotřeboval umět smrtící chvaty ani přesné údery, stačilo jediné slovo a jeho soupeř prohrál.
Každý z nás byl obdarován svým kamenem a jiným uměním. Ondra si právě zvykal na svoji schopnost. Hbitými prsty pevně svíral oranžový nerost. Nejprve se mu ohnivě zbarvila duhovka, pak začal vykašlávat jiskry a vlasy se změnili v ohnivé plamínky.Vždycky byl tak trochu nepředvídatelný. Většinou se choval jako každý jiný puberťák v jeho věku, ale občas, v některých nezapomenutelných chvílích jsem mohla z jeho očí číst něco zmateného - hluboké myšlenky, které mu zvrásnily čelo. Přitahoval mě svou smělou nesmělostí. Hlasem, ve kterém byla cítit stydlivost a vášeň zároveň. Kolikrát to byl on, kdo se zjevoval na bílém koni v mých snech, zachraňoval mě od nepochopení a starostí tehdejšího dívčího světa. A proto, když se z něj stal jakýsi ohnivý muž a jediným svým pohledem dokázal spálit kus dřeva na popel a z jeho postoje a povýšeného úsměvu byla cítit dominance, podlamovaly se mi kolena a jen těžko jsem odolávala své chtíči po něm.
„ Koukej, dokážu udělat několik salt za sebou!“ vyrušila mě Mája. Její schopností byl neskutečný, nepředstavitelný um v boji. Jediným úderem dokázala zbavit nepřítele jakékoli šance na úspěch. Každý její pohyb byl dokonale promyšlen, každý její chvat byl mířen přesně na slabinu soupeře, žádná její vydaná síla nepřišla nazmar. Libovala si ve svém novém umění a pořád dokola zjišťovala, co všechno umí. Působila trochu komicky, když tak bezchybně bojovala proti imaginárním soupeřům, skákala jeden přemet za druhým a švihala nohou vysoko nad ramena. Její kámen měl barvu černou stejně jako její rovné, po bradu zastřižené vlasy. Černou jako puma, pružná a neslyšná dokud nezaútočí. Černou jako smrt, která čeká na každého, kdo se s ní utká.
A pak tu byl ještě Tom. Pan Záhadný – Secret. I když jsme se vídali docela často, dlouho jsem si nemohla zapamatovat jeho barvu hlasu. O to víc, jsem si vážila každého slova, které jsem od něj zaslechla, abych alespoň zčásti zjistila, jaký je. Zajímalo mě, co se mu honí hlavou, když tak beze slova prochází šedivými dny. Nikdy jsem ho nepoznala a myslím, že část jeho já bude okolnímu světu vždycky skryta. Právě proto se k němu hodí jeho vlastnost, kterou mu určil jeho stříbrný kámen. Neviditelnost – to je jeho zbraň. Je tu, ale není. V okamžiku dokáže zmizet, rozpustit se jako kouř cigarety, ztratit se kdesi ve vzduchu.
A co já? Mám popsat sebe? Romantická duše, která se utápí ve svých snech a představách. Těžce proplouvám životem na své lodi jménem Naděje. Toužím po lásce plné vášně a dobrodružství ochotna podstoupit cokoliv, abych získala to, co chci. Schovávám se pod maskou lhostejnosti, abych unikla nesplněným přáním. Jako ztracený klíč hledám svůj zámek, který otevře dveře mému štěstí. Hledám, ale nenalézám. Snad když jsem odklopila víko té krabičky a uviděla svítivý tyrkysově zbarvený kámen, pocítila jsem něco podobného jako uspokojení. Chtíč spoutala moji duši a já se ze všech svých sil snažila nadechnout svobody, ale nešlo to. Když jsem poprvé procitla a uchopila tu moc, kterou jsem dostala - pouhým pohybem ruky jsem rozechvěla přírodu kolem sebe, jemným švihem zápěstí rozvířila vzduch a když jsem poprvé skromnou myšlenkou rozbouřila oblohu a začali mě skrápět moje kapky deště, ty moje kapky, našla jsem to, co jsem tak dlouho hledala - svůj smysl žít. V naprosté euforii jsem tančila ve větru a nechala se unášet svoji neskonalou mocí. Připadala jsem si silnější než kdokoliv na světě, připadala jsem si šťastná.
Ano, bylo nás pět. Pět naivních hrdinů zvykající si na svůj nový úděl bojovníků. S nadšením a zvláštním napětím jsme seděli uprostřed lesa netušíc, co bude dál. Tento svět na nás čekal. Bylo jedno, kým jsme byli, důležitější bylo, kým budeme teď. Ani jeden z nás netušil, co na nás tato pustina chystá, v rukou jsme drželi svůj vlastní osud a byli spojeni jedním cílem - vyhrát tuto válku proti cizím nepřátelům a přežít.

„Klárí, tobě to sluší, vypadáš jako lesní víla.“ poznamenal Lukáš s úsměvem. A opravdu. Ve sluneční záři byla má pleť snad ještě bělejší než obvykle a drobné pihy zdobící moji tvář svítily jako hvězdy na nočním nebi. Blankytně modré oči dokonale ladily s hedvábnými šaty, které se volně spouštěly až na zem. Dlouhé plavé vlasy se nezkrotně vlnily až po pás a vítr si s nimi lehce pohrával a dodával jim nenucený objem.
„A ty zas jako princ z pohádky“ oplatila jsem mu lichotku. Měl na sobě velké plátěné triko přepásané tlustým páskem s lesklou ozdobou a upnuté kraťasy. Na nohou potom jakési opánky s pohodlně vytvarovanou podrážkou. Ostatně všichni čtyři byli oblečeni skoro ve stejném postroji. Mája tedy v poněkud ženštějším, ale za to nestydatějším provedení. Připomínala mi Xenu - kožená podprsenka a sukně nad kolena zakrývaly jen ty nejnutnější části hubeného a opáleného těla a vše ostatní se hrdě ukazovalo světu na obdiv. Vysoké šněrovací kozačky dodávaly jejímu vzezření nádech snadné kořisti, ale bylo to jen zdání, které mělo oklamat soupeře.
„ Proč má vůbec Tom oblečení, vždyť je stejně pořád neviditelnej.“ utahoval si z něj Ondra.
„ To proto, že bys jinak oslepl tou krásou, víš ohnivej mužíčku?“ vrátil mu drzou poznámku.
„ Krásou? Chtěl si říct tím šokem, ne?“ Přidal se do konverzace Lukáš.
„ Nezáviď..“
„ Na to, v jaké jsme teď situaci, se docela dobře bavíte..“ vložila jsem se do rozhovoru. Byla jsem nervózní. Bála jsme se toho, co nás čeká. Nemůžeme tu zůstat dlouho. Slunce pomalu zapadalo za obzor a naše ležení připomínalo spíš odpočinkový pelech než místo, kde bychom měli přečkat noc. „Tak mi přece pomožte, musíme postavit něco jako přístřešek, ne?“ snažila jsem se je motivovat do nějaké práce, ale marně. „Spíš bych řekl, že bysme měli spát v otevřeném prostředí, tak lehčeji unikneme v případě, že by na nás někdo zaútočil. A taky by někdo měl držet v noci hlídku, nejspíš Tom, umí bejt přece neviditelnej, nebo tak něco,“ přemýšlel Ondra nahlas. „Tak to pěkně děkuju, kvůli své superschopnosti se teď ani nevyspím.“ oponoval mu, ale stejně jako všichni věděl, že je to jediné možné řešení, které se teď nabízelo. Nemůžeme si dovolit být neopatrní. To my jsme tu hosti.
Čím větší byla tma, tím lehčeji jsem uvěřila, že usínám doma ve své měkké teplé posteli a že pár metrů od sebe sedí moji rodiče a popíjejí červené víno, jak to vždycky dělávali. Skoro jsem slyšela jejich hlasy a snad poprvé za posledních pár hodin, jsem se cítila bezpečně. Chtěla jsem, aby všechno bylo tak obyčejně nudné, jak to bývávalo. Stýskalo se mi po mých přátelích. Jak moc jsem byla zvyklá na jejich přítomnost, na jejich smích, na jejich hloupé utahování. Začali mě pálit oči a po tváři jsem ucítila padat chladivé slzy vzpomínek. Jako kdybych na srdci měla těžký studený kámen, který neumím odvalit.
„Dobrou noc“ zašeptala Mája a jemně mi stiskla ruku
„Dobrou noc..“ odvětila jsem ji s chvějícím se hlasem.