David Bottle - Pekelná Brána

V Javorové ulici bylo i přes noční hodinu překvapivý klid. Nikde žádná kočka, žádný zatoulaný pes. Ulicí vládl klid a ve všech domechjiž byla tma a všichni obyvatelé ulici již spali. Avšak u domu číslo 354 se něco pomalu a potichu pohybovalo. Byli to tři starší lidé, dva muži a jedna žena. Oba muži mělo tělo zahalené v dlouhých černých hábitech, vyšší můž měl na hlavě starý roztrhaná klobouk. Žena měla na sobě hnědý hábit a její dlouhé blond vlasy měla rozpuštěné. „Je to určitě tady?,“ zeptal se menší muž a bylo na něm znát, že se v této tiché ulici necítí dobře. „Jistěže, přeci jsme ho hledali dlouhoou dobu. Snad nejsi nervózní?,“ zeptal se jej vyšší muž. „Markusi, nerad bych zbytečně ztrácel čas tím, že se budeme zdržovat u nesprávného domu, času nám přiliš nezbylo,“ odpověděl menší muž vyššímu. Markus se zatvářil kysele. „Moc dobře vím, že čas už není. Proto jsem dnes tady.“ „Přece se tu nechcete hádat!“, přerušila jejich rozhovor žena, „Myrieli! Markusi! Přeci nechceme nikoho probudit. „Jaký je tedy náš plán?“, zeptala se žena. „Plán je jednoduchý, najdeme ho, řekneme mu co víme a donutíme ho, aby nám pomohl,“ ujal se slova Myriel a Markus se opět ušklibil. „S tím nesouhlasím, nesmíme na něj naléhat. On sám s tím musí souhlasit, jinak to nebude fungovat,“ zvýšila žena hlas a Markus ji uklidnil. „Neboj se Liro, sám to mám vymyšlené. Zítra se k němu dostanu a vše začne.“ „Kolik času nám tedy přesně zbývá“, zeptala se Lira Myriela. Ten si šáhl do kapsy a trvalo mu nějakou dobu než z ní vytáhl cár žlutého papíru a podal ho Markusovi. Ten se ho dotkl rukou a na cáru papíru se objevili dvě čísla, deset a třicet. „Přesně za deset dní je jediná šance, kdy mu můžeme dát to, co mu náleží a za třicet dnů nastane den, kdy se brána otevře“, povzdechl Markus a na chvili zavládlo ticho. „Já vás teď opustím, mám ještě něco na práci,“ řekla Lira a odešla. „Můžeme jí věřit?“, zeptal se Myriel, když byla Lira na konci ulice. „To nevím, ale nemáme na vybranou. Bez ní, bychom tu teď nebyli,“ odpověděl mu Markus a podíval se do jednoho z oknen domu. „Máš to, oč jsem tě žádal?,“ zeptal se Markus a Myriel chvíli neodpovídal. „Ano, mám“, řekl po chvíli, „ale nebylo to jednoduché. Stačilo málo a chytili mě. Doba se změnila, lidé sezměnili, technika se změnila. Moc dlouho jsem byly schovaní a hledali odpovědi na otázky.“ Markus se zamyslel. „Nad čím teď přemýšlíš?,“ zajímalo Myriela. „Přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdyby se brána nikd y neotevřela. Jak by byl svět jiný, možná lepší, možná horší. Vždyť osud by se opět dal měnit.“ Myriel se poté zamyslel. „Mě by spíše zajímalo, co by se stalo, kdyby se Zeus Titánům nepostavil. Kdyby Titáni vládli světu. Kdyby to tak bylo, tak by se tato situace nestala.“ „Ano, v tom máš pravdu. My jen teď můžeme doufat, že neuděláme chybu jako naposledy. Teď musíme bránu uzavřít natrvalo....“ Markus by pokračoval, ale vyrušily ho zvuky kroků z domu, které donutilo oba muže se schovat. Z okna vykoukl mladík, ale jen na chvili, poté si šel zpátky lehnout. „Měli bychom jít, blíží se ráno a já s emusím připravit,“ oznámil Markus a spolu s Myrielem odešli.