Zkrocená krása - Tlouštík

Kodrcala jsem, pořád ve své kleci, na té divné dřevěné věci táhnoucí koňmi. Byla jsem trochu v šoku. Dřív než jsem se nadála cena byla dohodnuta, já naložena a už hnána k novému vězniteli. Vše jako by byl jen zlí sen. V rámci možností, jsem si zvykla na změnu jenž se udála v mém životě. Na klec, zkažené jídlo a pár ran denně. Teď mě však opět strkali do nového prostředí. Byla jsem naštvaná na osud, jenž mi toto všechno přivodil. Kdyby se mi dostal do spárů, udělala bych s ním velice krátký proces.
Zastavili jsme. Slyšela jsem těžké oddechování těch nebohých zvířat a jejich pach mě štípal v nose. Co si asi o mě myslí? Jsem teď jako oni. Pouhá kořist, oběť. V hlouby duše jsem cítila ten nesouhlas, vzdor, hněv, ale byl potlačován. Divoce se to tam ve mě kroutilo, snažilo se to vymanit ze strachu, jenž je držel pod pokličkou. Ale tyčka bolesti byla stále v mé živé paměti.
Dva statní dvounožci uchopili mou klec a ne zrovna jemně mě vytáhli z kodrcáku a položili na zem. Bohužel jsem jim nemohla za to milé zacházení poděkovat pár škrábanci, neboť jsem se musela pevně držet, abych nekontrolovatelně nelítala po kleci jako kamínek v silném proudu řeky.
Ležela jsem na cestě posypanou malými kamínky před jeskyní z kamenů naskládaných na sebe. Myslím, že to dvounožci nazývali domy. Toto však byl mnohem větší dům, než ty co jsem vídala.
Dvounožec na kodrcáku práskl proutkem a koně se dali do pohybu. Dívala jsem se za nimi jak odjíždějí a nechávají mě osamocenou. Byla jsem ráda. Když nebyl v blízkosti dvounožec, nehrozilo nebezpečí. Mohla jsem na chvíli vydechnout a odpočinout si. Moje napjatý nervy to opravdu potřebovali.
Moc dlouho můj klid netrval. Než jsem se nadála. Z domu vyběhla nějaká malinkatá dvounožka a začalo kolem mě skákat a něco pokřikovat. Něco málo z jejich jazyka jsem se naučila. Takže jsem byla na sebe pyšná, když jsem mezi jejím vřískáním rozeznala slovo jako „Drak!“ to jsem jako měla být já a „smrdí“ to jsem věděla. Kdo by nesmrděl když musí spát ve svých výkalech a vodu nevyděl ani nepamatuje? Milovala jsem koupání. Potápění se v řece a chytání rybek. Zaplavila mě vlna vzpomínek na matku a život před klecí. Smutek naplnil mou duši.
Byla jsem tak zabrána svými myšlenkami, že jsem si ani nevšimla, jak si ke mně dívenka sedla. Dost blízko abych roztrhala tu její vtipnou kůži, jenž kolem ní vlála i tu druhou co k ní těsně přiléhala. Protáhla svou malou ručku skrz mříže a dotkla se mého čumáku. Nemusím vám snad ani říkat jak moc jsem se lekla. Srdce se mi téměř zastavilo. Vyletěla jsem, až jsem se bouchla hlavou o vrchní část klece. Byla jsem zmatená a vyděšená, hlavně mou nepozorností.
„Ššš…“ ozvalo se to mládě co si mě vybralo, který přemluvilo své dvounožčí rodiče aby mě koupili. Chtěl mě uklidnit. Ztuhla jsem a vytřeštěnýma očima pozorovala celou dvounožčí rodinku co se seskupila kolem mě. V hlavě mi bubnovala tupá bolest. Za kterou jsem si mohla kupodivu jen já sama. „Hola, hola.“ podívala jsem se na mladíka, jenž měl tak konejšivý hlas. Srdce mi pomalu opět začalo pravidelně bubnovat.
Povolila jsem ztuhlé svaly a posadila se. Byli kolem mě tak blízko. Mohla bych na všechny dosáhnout, kdybych prostrčila packu skrz mříže. Neměla jsem to však v úmyslu. Zaprvé jsem nevěděla na koho zaútočit a za druhé se zdáli být celkem mírumilovní. Proč je provokovat? Jen by začali používat tyč bolesti místo uklidňujících slov. A já rozhodně dávala přednost druhé variantě. Možná se tu nebudu mít tak špatně.
Jakmile se na mě vynadívali, zavolali dalšího dvounožce, poněkud kulatého, který byl ale dost silný. Byl to takový obr mezi dvounožci. Dokázal mě i s klecí uzvednout sám bez pomoci. Čímž dost riskoval, neboť aby mě uzvedl, musel si mou klec opřít o břicho. V klidu bych mu ho mohla rozpárat. Ale jeho pach mi připomínal můj a k tomu si broukal nějakou melodii, což se mi strašně líbilo. Byla jsem uchvácená tím zvukem, jak k sobě jednotlivé tóny a slova ladili.
Odnesl mě někam za dům. Byla tam velká travnatá plocha protkaná cestičkami i potok tu tekl a za tou plání se rozprostíral les. Nacházela se tu ohrada s asi deseti krávami a pět koní. Vypadali celkem spokojeně. Vše bylo směřováno do kruhu a uprostřed se nacházela obrovská klenutá klec. Tam by se vešla i má matka a mohla by se tam snad i proletět. Byla to snad ta největší klec co jsem viděla a právě tam jsme mířili.
Tlouštík došel ke kleci a otevřel tam malé vrátka, pak mě k nim přišoupl a otevřel mou klec, tak abych nemohla nikam jinam. Ani jsem se nehnula. Najednou jako bych se bála otevřeného prostoru. Bála jsem se co se tam všechno může skrývat. Bylo to tam cizí a neznámí. Chtěla jsem zůstat ve své kleci. Zacouvala jsem dál od východu.
Dvounožec se mi zasmál a prstem mě šťouchl do zadku. Lekla jsem se, ale jeho dotek mi nic neudělal. Žádná rána jako od tyče bolesti. Chlácholivě na mě promlouval a můj strach začala překonávat zvědavost. Rozhlížela jsem se, ale ani o krok jsem nepostoupila blíž. Co to na mě zkoušej? Určitě je to nějaká past! Tohle nebylo možné. Od kdy se dvounožci chovají vlídně? Něco na mě zkoušejí. Třeba se mi chtěj vemluvit, abych jim pak dělala otroka.
Konečně jsem opět získala svou hrdost a hněv. Tvrdohlavě jsem si sedla a pozorovala ptáky na nebi a oni ať se třeba postaví na hlavu. Já se odtud nehnu! Obr si za mnou povzdechl a někam odešel. Se strachem jsem se za ním dívala. Určitě si šel pro tyč bolesti. Napjatě jsem očekávala jeho návrat.
Jak jsem si myslela. Za chvíli byl zpět, ale v ruce žádnou tyčku nedržel, ale místo ní velký, čerství, krvavý, voňavý pořádný flák masa. Ani náznak zelené. Žádný zápach zkaženosti. V puse se mi začali sbíhat sliny. Nejen, že jsem měla pořádný hlad, ale takovou pochoutku bych neodmítla ani kdybych měla žaludek narvaný k prasknutí.
Tlouštík otevřel velký dveře klece a vešel dovnitř. Teď už nás od sebe nic nedělí. Můžu ho klidně zabít. Uvědomila si moje stále divoká, skrytá a uražená jedna část mého já. Druhá nespustila z obzoru kus masa a krev jenž z něho odkapávala. A třetí část mě zas nabádala k opatrnosti. Dvounožcům se nedá věřit! A obzvlášť když se k tobě chovají hezky.
Všechny tyhle tři části ve mně sváděli nelítostný boj a v hlavě mi vytvořili pěkný nepořádek. Nevěděla jsem co mám dělat. Nakonec, když mi pěkně nahlas zakručelo v břiše, jsem se rozhodla. Popadnu maso a zdrhnu zpět. Je moc velký abych ho dokázala zabít a pak kdyby byl podrážděný, že jsem ho pokousala, by ještě zabil on mě. Nechtěla jsem to přiznávat, ale ve skutečnosti jsem ho nechtěla ani zabít. I když jsem to nerada přiznávala, líbil se mi. Viděla jsem v něm dobrotu, ale dvounožci uměj pěkně klamat.
Dřepěl tam, jen tak, uprostřed té obrovské klece a mával tam s tím masem, sem, tam, sem, tam. Jako by se nechumelilo, jako bych nebyla nebezpečná, ale já byla a dozorce a vrazi mé matky mi to dokazovali. Cítila jsem jejich strach, když jsem se k nim dostala moc blízko. Ale u tohohle chlápka jsem nevěděla. Necítila jsem z něj žádný strach či nervozitu. Choval se tak přirozeně. Nezaznamenala jsem u něj žádný jiný pocit než vlídnost a neskutečnou trpělivost.
I když jsem již byla rozhodnuta co provedu. Nechala jsem ho tam ještě pěkně vydusit ve snaze vyčerpat jeho trpělivost. Doufala jsem, že ho to po hodině přestane bavit. Hodí maso prostě na zem a odejde, a já budu moc nerušeně provést svůj plán. Ale on byl snad stejně tvrdohlavý jako já.
Svíravá bolest v žaludku mě vyhnala ven. Musela jsem to provést rychle, aby mi nestihli nic udělat. Vyletěla jsem ze své klece jako raketa. No, tak zrovna jako raketa ne, poněvadž jsem nohy měla zesláblé hladovkou a ztuhlé po nedostatku pohybu. I svaly mi ochabli, jako bych žádné neměla. Překvapilo mě to. S něčím takovým jsem nepočítala. Každý krok byl boj.
V půlce cesty k cílu jsem se zastavila a zaváhala. V tomhle stavu nebudu mít šanci uniknout, ale můj nový dozorce na mě hleděl s úsměvem a konejšivě broukal nějaké nesmysli. A hlavně stále držel to krásné masíčko, které musí být ještě teploučké. Váhavě a s opatrností jsem se sunula vpřed. Zatím se nic nedělo. Žádná tyč bolesti ani se na mě nikdo nevrhnul. Těsně mimo dvounožcův dosah jsem se zastavila.
Zamával masem a snažil se mě dostat ještě blíž. Tak na to koukej pěkně rychle zapomenout. Blíž ani krok! Něco z mých myšlenek se muselo promítnout i navenek, neboť to vzdal. Natáhl ruku s masem, ale když viděl, že ani tak si ho nevezmu, nejsem přeci padlá na hlavu abych chodila na jeho dosah, hodil maso ke mně.
S radostí jsem se na něj vrhla. Bylo opravdu tak lahodné jak jsem si představovala, možná ještě lepší. V euforii jsem maso hltala a úplně zapomněla na svůj brilantní plán s útěkem. Nevěnovala jsem ničemu jinému pozornost, než uspokojování svého žaludku.
Prásk!
Leknutím jsem povyskočila. Vyplašeně jsem se rozhlédla a z tlamy mi odkapávala krev. Neměla jsem problém najít zdroj toho hluku. Ten zatracený tlouštík mě nenápadně obešel, když jsem se ládovala, a zaklapl mi dvířka do mé malé klece. Projel mnou šok. Jak jen můžu být tak blbá! Nadávala jsem si všemi možnými nadávkami co jsem dokázala vymyslet.
Zapomněla jsem na maso a vrhla se na mříže, jenž mě teď dělili od mého domova. Byli pevný. Neměla jsem proti nim šanci.
„Vauu.“ zoufal jsem zakňourala. Zase mě ti prokletí dvounožci dostali. Tohle jim nemůže jen tak projít! Koutkem oka jsem zahlédla pohyb. To se ten obří dvounožec pomalu sunul ke dveřím, jimiž přišel. Zlost mi zatemnila mysl. Vycenila jsem zuby a přikrčila se ke skoku. „Chrauuu.“ s bojovým pokřikem jsem se odrazila a vší silou, jenž mi v mých slabých nohách zbylo jsem se odrazila k útoku.
Obřisko na mě bylo připravené. Hbitě uhnulo. Stihla jsem jednou mávnout křídli a tak ztlumit svůj pád. Než jsme se však mohla otočit a znovu zaútočit, tlouštík mě chytil za krkem a přitiskl mi hlavu do měkké trávy. Zavrčela jsem a navztekaně jsem sebou mrskala. Moje pokusy o únik však netrvali dlouho. Dvounožec mi sedl na záda a křídla přišpendlil koleny k zemi. Bylo to tak ponižující. Kdybych byla tak velká jako matka, nikdy by proti mně neměl sebemenší šanci. Ale já byla jen prťavé a slabé pískle. Jeho váha mě drtila.
Dlouho jsem se nehodlala vzdát a bojovala jsem do konce svých sil. Pak jsem jen rezignovaně ležela. Už mi bylo jedno co se mnou udělají. Neměla jsem žádnou šanci. Dvounožci musejí mít vždycky navrch ať dělám co dělám. Nehybně jsem čekala co semnou provedou. Nejspíš mě teď pěkně zbitou tyčí bolesti a nechají mě pár dní o hladu.
Tlouštík jednou rukou pustil můj krk a pohladil mě po hlavě a konejšivě brebentil. Uklidňovalo mě to. Možná na mě nebudou tak zlý. Dál jsem nehybně ležela a váha z mých zad se pomalu vytrácela. Teď mě již držel jen křídla koleny a rukama mi přejížděl po krku a hlavě. Nebylo to ve skutečnosti tak strašné. Bylo to celkem příjemné, jen kdybych měla možnost svobodné volby.
Nakonec vstal úplně a klekl si vedle mě, aniž by mě přestával hladit po hlavě. Překvapeně jsem zamrkala. Žádné bití? Docela mě to překvapovalo, ale jen příroda ví co za tím vším stojí. Určitě na mě zase kují nějakou léčku!
Ztěžka jsem se zvedla. Jako kdyby nestačilo, že mě bolí ztuhlé svaly, teď mě kvůli němu začali bolet i namožený záda a křídla. Otřepala jsem se a uskočila z jeho dosahu. Už na mě sahal víc než dost, ne? Podrážděně, ne přímo nepřátelsky, jsem na něj zavrčela. Jen ať si nemyslí, že mu věřím. Tohle mu jen tak neodpustím. Pak jsem si ho přestala všímat. Nemělo smysl být ostražitá, když vím, že proti němu nic nezmůžu. Aniž bych se na něj podívala, vrátila jsem se ke svému masu.