No a co? Tak jsem jiná! Prolog

Už když jsem byla malá, věděla jsem, že nejsem jako ostatní děti. Byla jsem rychlejší, silnějš, viděla a slyšela jsem věci, které bych raději nechala utajené.
Snažila jsem se to někomu říct, ale nikdo mě neposlouchal. Rodiče mě vždycky jen odstrčili, že na hlouposti nemají čas a když jsem to řekla některým mým kamarádkám, brzo potom si mě přestaly všímat.
Čím dál tím víc jsem se uzavírala do sebe, a snažila se držet své schopnosti na uzdě.. aspoň před lidmi. Chodila jsem do lesů, kde jsem běhala, naslouchala zvířecím zvukům a stopovala divoká zvířata. Až na střední škole se začala ale projevovat ta nejzvláštnější a nejnepotřebnější schopnost. Pokaždé když jsem se naštvala nebo prožívala jiné silné emoce, proměnila jsem se v obrovského bílého vlka. Začala jsem se ještě více vyhýbat lidem.
Cítila jsem se tak sama, nikdo mi nerozuměl a nikdo mi nevěřil. Ani mí rodiče, kteří mě objednali k psychiiatrovi. Na nic z toho jsem neměla sílu.
Snažila jsem se rodiče přesvědčit, aby jsme se přestěhovali a nakonec se mi to podařilo.
Mohla jsem začít od začátku a tím začíná můj příběh.