Pochodeň- 1. kapitola Nová setkání

Dlouho do noci se domem neslo bouchání. Snažila jsem se usnout, ale nepovedlo by se mi to ani kdyby bylo ticho, což by pravděpodobně bylo ještě horší. Teď jsem alespoň věděla kde je. Navíc se vrátila horečka a já se klepala zimou. V ruce mi tepala bolest a nemohla jsem do ní nic uchopit. Ošklivě zrudla. Zdálo se, že už se rána zlepšila, ale po nedávné honičce se znovu otevřela. Všechny zásoby už byly snězené. Celou noc jsem proseděla u okna zabalená ve všem co se mi povedlo na sebe navléknout a přesto mnou třásla zimnice. Chtěla jsem vyjít ven už včera. Myslím, že to bylo včera. Pak jsem usnula. Bouchání přestalo. Buď se umlátil nebo se dostal ven. Ode dveří se ozývalo šramocení, ale možná se mi to zdálo. Stejně jako světla dnes v noci. Zdálo se mi, že vidím jak něco probleskuje u obchoďáku. Potřebovala bych se dostat do lékárny pro antibiotika. Několikrát už jsem se chtěla zvednout, ale pak hlava zase klesla na okení tabuli. Nevím na jak dlouho jsem byl mimo.
Zdálo se mi o domě na samotě.
***
Procházeli jsme kolem a chtěli se podívat po něčem k jídlu, ale hlavně po vodě. Šla jsem jako první a Tom za mnou byl o dost mladší a i když se snažil hrát si na odvážného většinou mu to nevycházelo. Verandou jsem prošla do chodby. Okamžitě nás omráčil zápach. Tentokrát jiný než bylo normální v ostatních domech. Neuvědomovala jsem si že je něco špatně. Měla jsem. Bez roušky přez nos se zápach nedal vydržet. Snažilajsem se přemoci nutkání ke zvracení. Když se žaludek zklidnil pokračovala jsem dál. Byl tu nepořádek, když jsem vešla do kuchyně ztuhla jsem. "Co je?" Tom do mně zezadu narazil. Několik sekund jsem zírala na hrůzu přede mnou. Na stole leželo zohavené tělo. Lidské. Za končetiny bylo přivázáno k nohám stolu. Kolem byla spousta krve.
Jakmile mi informace dotekla do mozku udělala jsem čelem vzad a začala Toma strkat ke dveřím.
Ozvala se rána. Ze schodů seskočil chlap a zastavil se před námi. "Kampak spěcháte? Nezůstanete na večeři." Prstem přejel po čepeli nože. Tom se rozklepal. Já nejspíš taky. Chytla jsem ho za loket a směrovala ho co nejrychleji ke dveřím. Jediná zbraň se kterou by jsme měli šanci byla u Toma, který bal daleko lepší střelec než já. Jenže právě zazmatkoval.
"Pistole" křikla jsem.
Vytrhl ji z pouzdra ve chvíli kdy nás ten chlap dohnal. Trhnutím za rameno si Toma přitáhl k sobě a mě mezi prsty projela látka jeho bundy. Leknutím upustil zbraň. Jasně jsem viděla jak se zvedá čepel. Přitiskla se mu ke krku. A s plynulým pohybem vytryskl gejzír krve.
Nemohl to být člověk. Jen zrůda mohla něco takového udělat. Teď měla v očích zvláštní nepřítomný výraz. Chlap zvedl ruku a začal olizovat krev, která mu na nich ulpěla.
Sehnula jsem se k Tomovi. Pohled mu vyhasínal. Sáhla jsem po pistoli a zamířila. Rána ale nevyšla. Zbýval jen útěk. Jenže do dveří vešel další.
Jediným únikem bylo okno. Vím jen, že jsem zavřela oči a pak byla na druhé straně. Oba se rozeběhli za mnou. Můj bože já tu zbraň neodjistila. Do háje. Otočila jsem se a tentokrát kulka vylétla. Zakřičení mi prozradilo, že jsem zasáhla což byl spíš zázrak než moje zásluha. Když jsem doběhla k lesu už mě nehonili. Ale utíkala jsem dál. Zastavil mě nedostatek dechu a bolest v ruce. Zranila jsem si ji jak jsem si kryla obličej před sklem. Tom. Já jsem ho tam nechala. Padla jsem na kolena a začala zvracet. Uprostřed lesa. Sama ve světě který se postavil na hlavu.
***
Znovu mě probudila vzpomínka na bolestnou událost.
Trochu se mi pročistila hlava. Začala jsem si třídit myšlenky. Musela jsem rychle začít něco dělat nebo pojdu přímo u tohohle okna.
Jen těžko jsem se dostávala do pohybu. Celé tělo jsem měla úplně ztuhlé. Výstřel a křik mě vyrušili z mé snahy dostat se na nohy. Zarazila jsem se a uvažovala jestli nemám horečnaté halucinace. Další výkřik mě přinutil dát se do pohybu. Vzala jsem baseballovou pálku a vyrazila ke dveřím, trochu nemotorně. Vzala jsem ramenem futra, protože jsem nemohla dost dobře zaostřit. Chvíli jsem zápasila s řetízkem u dveří než se mi povedlo dostat se ven. Ze spodního patra se ozývaly zvuky zápasu. Začala jsem sestupovat po schodech a snažila se nezlomit si vaz. Došla jsem až do suterénu a nahlédla za roh. Na zemi se válely dvě postavy. Jedna z nich vyděšeně křičela a druhá se snažila zakousnout té první do krku. Zdálo se, že útočník začíná mít navrch. Došla jsem až k nim, nezpozorována. Oba byli zaujatí zápasem. Šťastná shledání. Ta útočící obluda byl můj starý známý, kterého jsem nedávno zavřela nahoře v bytě a který mě neustále budil boucháním. Napřáhla jsem pálku. Nebylo to nic snadného vzhledem k tomu, že byla docela těžká a musela jsem jí držet jen v levé ruce. Okamžik jsem mžourala a snažila se zaměřit jeho hlavu. Rána mu dopadla nad pravé ucho a srazila ho na zem. Než se stihl vzpamatovat udeřila jsem znovu. Z obličeje mu vyrazil proud krve. Zvedl se a chtěl zaútočit. Další rána mu obličej změnila v krvavou kaši. Né že by to předtím bylo lepší. Do těch dveří určitě mlátil celou dobu hlavou. Poslední zásah ho dorazil. Zůstal ležet. Uhnula jsem nohou před šířící se louží tmavé kapaliny. Trochu jsem se zapotácela a pak upřela pozornost na osobu která se práv sbírala ze země.
Byla to holka asi stejně stará jako já a o něco vyšší. První zamířila k pušce kterou nejspíš upustila při souboji.
"Fakt díky. Vrhnul se na mě zezadu byla bych dobrá nebýt tebe."
"Není zač. Kde ses tady vzala?"
"Krucinál. Ben mě zabije."
Nechápavě jsem na ní zírala a ona zatím prohledávala všechny kapsy.
"Kam jsem to mohla dát."
Zřejmě konečně našla, co hledala a začala zkoumat kus papíru.
"Přijeli jsme sem pro zásoby. Jela jsem poprvé všichni tvrdili, že ještě nejsem připravená jet s nima. Ben se mě zavstal. Je vážně dobrej jsme spolu od začátku. Celou dobu na mě dává pozor. Jenže teď mám průšvih. Poslali mě s Kimem pro nějaký věci. Sem blbá." Znovu se podívala na papír a nahlas přečetla:"Plachta 10x15 m-ať je nepromokavá, rukavice pracovní-vem ty nejsilnější hmm musí mi to psát jak dítěti."
Pak se zarazila a začala pochodovat a něco hledala na zemi.
Adrenalin začal vyprchávat a já jsem se začala cítit hrozně slabá. Došla jsem ke stěně a opřela se o ní.
"Do háje asi sem si rozbila vysílačku." Byla dost poplašená. Pochodovala sem a tam, klepala vysílačkou o dlaň a v přestávkách do ní mluvila. "Kime, tady Kath. Slyšíš mě. Bene? Je tam někdo."
Pak si mě všimla. "Je ti něco?"
"Ne jen se mi trochu udělalo zle."
"Poď se mnou musím je najít. Možná se na mě nebudou tolik zlobit, když tě přivedu. Už dlouho jsme nenašli nikoho živýho." Vydala se k východu a nepřestávala drčet.
"Viděla jsem tady ve výloze úžasný šaty. Vchází se tam tady z boku, ale pak se mi zdálo, že odsud něco slyším. No a on na mě skočil." Šla jsem za ní a nechápala k čemu by jí byly šaty.
Vyšli jsme na ulici. Muselo být ráno protože se mlha začínala teprve protrhávat.
"Dej pozor je tu hodně psů."
"Já vím už jsme na pár narazili."
Ona se vydá sama pro šaty, když ví, že jsou tu psi.
Chtěla jsem se jí zeptat na spoustu věcí. Jenže jsem se musela soustředit, abych s ní držela krok. Procházeli jsme širokou ulicí a mířili na sever k obchodnímu centru i když jsme se po cestě museli vyhýbat skupinkám aut natlačených na sobě. V tomhle místě alespň nebyla ulice úplně ucpaná. Pokud jste si nechtěli kazit den museli jste se vyhnout pohledu do okýnek. Já udělala chybu a nahlédla do tmavého fordu. Uvnitř seděla nafouklá mrtvola. Zahoupal se mi žaludek a rychle jsem se podívala jinám.
Začínala jsem zaostávat. Ona dál mluvila a vůbec si nevšímala, že jí nestačím.
Potřebovala jsem si odpočnout. Sedla jsem si na zem a chtěla na ní zavolat ať počká.
"Kath." vzduch prořízl ostrý výkřik, ale nepatřil mě. Účel to splnilo Zastavila a já konečně mohla odpočívat. Lehla jsem si doprostřed ulice a doufala, že mě alespoň na chvíli přestane bolet ruka abych mohla usnout.