No a co? Tak jsem jiná! 1.

"Dobrý den, jmenuji se Maddie Harwoodová a přistěhovala jsem se z Bostonu. Můj táta tu sehnal lepší práci, takže si tu žijeme dobře. Mám ráda čtení, kreslení, ráda zpívám a sportuju. Ale tělocvik jako takový nesnáším. Mám mladší sestru Annabeth, které je deset let. V prosinci mi bude 17 let."
Stála jsem před celou mou novou třídou a říkala svůj nazpamět naučený text. Připadala jsem si v tu chvíli jako zvíře v zoo, na které každý zírá, protože mu přijde zajímavé. Já jsem si v tu chvíli připadala jako každý obyčejný člověk v novém prostředí.
Městečko, do kterého jsme se přistěhovali, bylo malé, asi tak tisíckrát menší než Boston, na celé střední škole bylo tak nanejvýš tisíc žáků. Když jsem nezapadla v Bostonu, jak se mi to mohlo povést tady? To jsem ale vůbec nechápala.
"Dobře, děkuji za informace, můžeš se jít posadit, Maddie," usmál se na mě přívětivě učitel matematiky pan Brunner a podíval se, kam by mě mohl posadit. Bylo tam jediné volné místo. U nějakého kluka, který se na mě za celou tu dobu, co jsem vyprávěla, ani jednou nepodíval. Nezazlívala jsem mu to, spíš jsem ho obdivovala. Za to, že není jako ostatní.
"No, Maddie, budeš si muset jít sednout k Lukasovi. Pak ti najdeme jiné volné místo. Asi přineseme novou lavici." Vůbec jsem nechápala o čem to mluví, proč mě nechce nechat tam, kde je volné místo? Chtěla jsem se někoho zeptat, ale všichni si něco šeptali a na mě už nikdo nepohlédl.
Se sklopenou hlavou jsem se blížila k místu, kde seděl. Už z dálky jsem cítila jeho vůni. Voněl po jehličí a mechu, po houbách a smůle.. jako les, ve kterém jsem mohla strávit spoustu času.
Posadila jsem se na kraj židle, abych se k němu moc nepřibližovala a on necítil žár, který ze mě vycházel. Žár, díky kterému jsem nikdy nenastydla a díky kterému se mé rány začaly rychle hojit.
Koutkem zeleného oka jsem se na něj podívala. Měl blonďaté vlasy a černé podbarvení, a když se na mě rychle podíval, zjistila jsem, že měl krásně šedé smutné oči. Asi jako já, když jsem se dívala na lidi v Bostonu. Měl veliký nos, který vyčníval na jeho jinak dost hubeném obličeji. Rty měl hned na první pohled hebké a měkké. Oblečení měl celé černé, jen tkaničky u bot byly červené. Úzké černé džíny a černé tričko s bílým nápisem. Možná byl hubený, ale jeho ruce vykazovaly známky toho, že posiloval. Na předloktí mu vystupovaly žíly, ale přesto se mi jeho ruce líbily.
To všechno jsem stačila zjistit za jeden malý krátký pohled.
Chtěla jsem mu něco říct a otevřela jsem pusu, ale on rychle stočil hlavu k oknu, takže mi tím dal jasně, že se mnou nechce mluvit. Pusu jsem zavřela a konečně začala vnímat učitele, který povídal něco o nějakých rovnicích, které mi nic neříkali. Proč taky, když vedle mně seděl někdo, o koho jsem jevila o moc větší zájem?