No a co? Tak jsem jiná! 3.

Pomalu jsem kráčela k domovu, kde na mě čekali mí nechápající rodiče. Chtěli vědět, jak jsem se měla první den ve škole, jenomže já s nimi o takových věcech nemohla a ani nechtěla mluvit.
Začalo pršet, nejdřív jenom trochu, ale na půli cesty domů se rozprošelo pořádně. Na hlavu jsem si narazila kapuci a trochu jsem přidala do kroku. Nepospíchala jsem, ale taky jsem si neužívala pohled na krajinu, kterou jsem procházela.
Náš dům stál na kraji lesa, kde jsem mohla hned při rozčilení opustit dům a utéct, abych někomu neublížila. Stávalo se mi to hodně často, ale pomalu jsem to začala ovládat. Pomalu ale jistě jsem začala ovládat své schopnosti.
"Mami, jsem doma!" zakřičela jsem už ode dveří na mamku, která v kuchyni vařila brambory. Chtěla mi udělat radost, ale mě radost udělat nemohla, možná kdyby mi věřila a podporovala mě.
Na stolku u telefonu ležel dopis. Byl otevřený a adresovaný mě. Nechápavě jsem ho vzala do ruky. Je z roku, kdy jsem se narodila. Tak to jsem prostě nemohla pochopit.
Vzala jsem si ho do kuchyně, abych si ho otevřela u oběda, ale když si ho mamka všimla, ihned mi ho sevřela.
"Ne, Maddie. Ten není pro tebe. Aspoň prozatím. Měla jsem ti ho dát až ti bude sedmnáct. Taťka ho nechal na chodbě, viď? Ta jeho paměť.." nervózně se zasmála a strčila si ho do kapsy. "Kolik chceš jídla? Řekni si."
Zamračila jsem se.
"Nemám hlad. Jdu nahoru do pokoje. Potřebuju si udělat úkol z francouzštiny," vstala jsem ze židle, na kterou jsem si předtím sedla.
"Ale.." mamka to ani nestačila doříct, protože jsem rychle zmizela. Někdy to byla výhoda. Hlad jsem měla jako vlk.. (hezký přirovnání.. xD) ale prostě jsem najednou přestala mít chuť být dole s mamkou, která by se mě pořád na něco vyptávala.
Položila jsem se na postel a přikryla si hlavu polštářem. Chtěla jsem přestat vnímat tenhle svět. Chtěla jsem zase být v tom svém, ve kterém jsem bloumala jako malá.