No a co? Tak jsem jiná! 4.

Druhý den jsme měli tělocvik. Jak mě nebavil, byl nudný a nezábavný. Aspoň tohle rodiče chápali, takže jsem tělocviky trávila koukáním se na spolužáky, jak hrají volejbal nebo tenis.
Měla jsem moc vlekou sílu na to, abych mohla hrát s normálními lidmi. Měla jsem strach, abych jim něco neudělala.
Na lavičce jsem ale neseděla jako jediná. S mým velikým překvapením tam nebyl nikdo jiný než Lukas. V uších měl sluchátka a koukal z okna.
"Je škoda, že nehraješ tenis s náma, byla by sranda," přisedla si na chvilku Jojo, aby se mohla napít.
Pokrčila jsem rameny. "Nevím. Já tenis nikdy nehrála."
"Vážně nikdy? A co jiný skupinový hry?" Já jen zavrtěla hlavou.
"Ne.. tělocvik jako takový mě nebaví. Ráda si zaběhám, nebo zaplavu, ale skupinový sporty pro mě nejsou."
Podle toho jak se Lukas otočil našim směrem to vypadalo, jako by nás slyšel, ale tu myšlenku jsem ihned vyhnala z hlavy, protože na nás začala mluvit učitelka: "Maddie, Lukasi, mám pro vás práci mimo tělocvičnu.. potřebovala bych pomoci s pozvánkami na maturity. Moje třída jsi to měla dělat sama, ale teď jsme zjistili, že se to nedá stihnout. Slyšela jsem, že umíte krásně kreslit. Maddie, tvoje výtvory jsem ještě neviděla, ale Lukasovi jo."
"Co jste říkala, paní Damonová?" zeptal se Lukas, když si vyndaval sluchátka z uší. Učitelka mu to trpělivě zopakovala a on přikývl. Tak jsem kývla taky, budu s ním sama, o moc lepší, než se dívat na spolužáky, kteří hrají ty pitomé skupinové hry.
Doufala jsem, že se nějak dáme do řeči, abych se o něm něco dozvěděla. Moc jsem toho o něm nevěděla. Možná tak to, že umí nádherně kreslit. Jeho výtvory jsem viděla ten den ráno na chodbě před třídou výtvarné výchovy.
Oba jsme vstali nastejno. Nikdo nám nevěnoval žádnou pozornost, kromě Jojo, kterou trochu mrzelo, že její nová kamarádka odchází.
Odvedla nás do svého kabinetu, kde nám předala už nastříhané pozvánky, leč nenadepsané a spoustu obálek a adresy, na které se to mělo poslat.
Vysvětlila nám pár věcí a pak rychle pospíchala zpátky za tou splašenou a tělocvikem nadšenou bandou.
Zůstali jsme tam sami. Seděli jsme vedle sebe a přesto jsme si byli tak vzdálení. Jako by byl on v úplně jiném světě, tentokrát to byl on, kdo byl úplně někde jinde.