IMMORTAL DIARY - Den první - 1.část

,,Kecáš!" ,,Ne, vážně!" odporovala Irene svojí druhé nejlepší kamarádce Lynn. Lynn, sebevědomá vytáhlina, nevěřila poněkud silnější dívce s velmi pěkným obličejem, že měla rande. Sice jsem je neposlouchala, ale musím říct, že ani já jsem nesmělé Irene tuhle historku nevěřila.
Hnědé vlasy, stále zastřižené do mikáda, v poslední době doplnila lehkou trvalou. Svůj dětský obličejík bez jakýchkoli stop po dospívání si vůbec nemalovala, což jejím světle hnědým očím prospívalo. Ve třetí třídě, kdy k nám přišla, nebyla zrovna moc štíhlá, ale od té doby dost přibrala. Každopádně o její nenávisti ke klukům věděli všichni. A teď přišla s tímhle.
Já osobně jsem patřila mezi ty "šedé myšky" . Třída mě brala, většinou se na mě obrátili, když potřebovali s něčím pomoct, protože já jsem vždycky byla tak nějak inteligentní, učení mi šlo dobře. Doma jsem se vůbec nešprtala.
Od šesté třídy žiju ve stínu Lynn. Většinou mi bere mé nápady. Někdy si vedle ní přijdu úplně neschopná. A já se pořád tvářím, jako by mi to vyhovovalo. Ale nestěžuji si. Ve třídě se občas cítím dobře, bývaly doby, kdy mě nejspíše jen ze slušnosti, zvali na své oslavy, do kina, či jen tak na pizzu pokecat. Po nějaké době s tím přestali. Vše jsem odmítala, hlavně kvůli Lynn. Vyhovovalo mi mít vlastní svět. V něm jsem se cítila dobře.
Hodně jsem četla a ráda si i zazpívala. Chodila jsem do sboru, jenže jsem přišla na to, že sólový zpěv mě baví víc, což všichni pokládali za velkou škodu. Po devíti letech to zabalit. Snila jsem o tom, že budu zpěvačkou v kapele. Ale to jsem byla hodně malá.
Přidala jsem do kroku. Nestála jsem o to, poslouchat jejich hovory. Hovory o klucích. V šatně jsem se přezula a vyrazila do březnového slunečného dne s kupodivu dobrou náladou. V duchu jsem přemýšlela, jestli se Irene podařilo Lynn přesvědčit. Mě samotnou nikdy nebavilo chodit nakupovat, řešit co si vzít na sebe, vykládat nebo si vymýšlet historky o tom, s kým jsem kde byla a co jsem tam s ním dělala. Vlastně jsem ještě nikdy rande neměla. A ve svých šestnácti letech jsem na to už měla nárok. Mohla jsem si za to sama. Když jsem nikde nechodila ...
Ale jednou to přijít muselo, byť jsem se nedokázala bavit či svádět hochy na diskotékách. Bylo by to vůči mě nespravedlivé. Nu což, život skutečně není ke všem spravedlivý. Já jsem toužila si užít. A užila jsem si, až moc.
Došla jsem domů, udělala si úkoly a vzala jsem si svou oblíbenou knížku, kterou jsem četla už mockrát. Měla jsem ráda fantasy a horory.
Moje dny byly monotónní. Do školy, ze školy, úkoly, jídlo, wc, spánek ...
Dnes bylo úterý a já jsem se nudila víc než kdy jindy. Rozhodla jsem se jednat. Sebrala jsem se a vyjela jsem na kola. Zvolila jsem trasu do nedalekého lesíka. Do něj jsem kdysi dávno jezdívala pročistit si hlavu. Bylo tam krásně. Takový nádherný klid. Bylo slyšet jen ptáčky zpívat a stromy šumět. Konec března má něco do sebe. Celkově jsem přemýšlela, o všem.
Asi jsem se nechala příliš unést poklidným prostředím. Uplynuly dvě hodiny. Usoudila jsem, že je čas jít domů. Vstala jsem a chystala jsem se nasednout na kolo, když jsem uslyšela hlasy. Byly nádherné, melodické. Vycházely zleva od cesty, dále od vesnice. V životě jsem neslyšela něco tak nádherného. Docela mě to zaujalo, i díky tomu, že v těchto končinách jsem nikdy nikoho nepotkala. Moc lidí zde nechodí, hlavně protože tu nerostou houby.
Že by konečně nějaký zážitek ... Nechala jsem kolo kolem a šla za těmi hlasy. Byly dva. Nebo tři. Šlo to těžko rozpoznat, všechny byly tak nádherné. Ušla jsem jen pár metrů a zpoza stromů uviděla dva chlapce a jednu dívku. Všichni tři byli nesmrtelně krásní a bledí.
Dívčiny dlouhé blonďaté vlasy, rovné jako pravítko se v lehkém jarním sluníčku nepatrně leskly. Postavou byla štíhlá, vypadala, jako by si svou váhu bedlivě střežila. Její výška jí dodávala impozantní vzhled. Mohla mít něco kolem 170cm. Stála nehybně jako socha. Zdálo se to nemožné.
,,Už jsem vás několikrát upozorňovala, že tohle je naše teritorium. Nebudete zde lovit." Její hlas jsem předtím vůbec nezaregistrovala.
,,Milá Tasio, není důvod k nepřátelství mezi našimi rodinami." Pronesl kluk s velmi krátkými mahagonovými vlasy.
,,Nejedná se zde o nepřátelství, nýbrž o místo. Víte moc dobře, že tady se lovit nedá." řekla rozčileně Tasia.
,,Milý Maeve, my zde přece nejsme na lovu, jen prozkoumáváme okolí, není liž pravda?" odpověděl druhý s vlasy špinavě blonďatými.
Stáli naproti sobě, na jedné straně Tasia, na druhé Maeve s tím blonďatým, zaujímali jakoby bojový postoj. Jestli se do ní pustí, je s ní konec, pomyslela jsem si. Oba krásní chlapci měli svaly. Zřejmě chodili někam posilovat.
,,To bych vám víc než radila. Přestože nejste na lovu, nemáte tu co dělat. Jak jsem řekla, je to naše teritorium. Ještě jedinkrát vás tu uvidím, přijdu i s celou rodinou." Výhružně zavrčela.
Nechápala jsem to. Tak nádherná dívka a takový zvuk? Otočila se jediným ladným pohybem a já jsem s hrůzou zjistila, že její oči září červeně. Vyděšeně jsem vydechla. Tasia ve svém pohybu ustrnula.
,,Je tam člověk. Cítím ho od té doby, kdy sem vstoupila.“ Pronesl zasvěceně Maeve.
Vyděsila jsem se ještě víc. Jak mohl vědět, že jsem dívka, a vůbec, jak mě mohl cítit? Otočila jsem se a dala se do běhu. Musela jsem domů. Nechtěla jsem tady být. Přišlo mi to strašné. Napadlo mě jediné vysvětlení a to bylo téměř nemožné.
,,Za ní!“ ohlédla jsem se a uviděla blonďatého kluka těsně za sebou.
,,Nech ji. Vidím do ní, nikomu to nepoví.“ Tasia ho zadržela. V očích oheň.
,,Jsi si tím jistá?" zeptal se poklidně blondýn.
,,Naprosto. Vždyť ani nemá co povědět." Tasia se koukala mým směrem. Měla upřený pohled, téměř dvě minuty ani nemrkla. Tohle bylo naprosto nemožné.
Ve strachu jsem doklopýtala ke kolu, zbrkle nasedla a rozjela se k domovu. Cestou jsem několikrát spadla. V hlavě mi probíhaly zmatené myšlenky. To, co mě napadalo bylo naprosto nemožné.
Když jsem dojela domů, bylo téměř sedm hodin. Dala jsem si rychlou sprchu a s hlavou plnou zmatených a neskutečných myšlenek jsem bez večeře ulehla do postele.
Usnout se mi podařilo až kolem půlnoci, i přes mou únavu jsem se neustále budila. To, co jsem prožila v lese mi stále vrtalo v hlavě. Nejspíše jsem měla obrovské štěstí, že mě nezabili. Nu což, aspoň znám jejich jména. Stejně, byla to velmi neobvyklá jména. Nikdy jsem podobné neslyšela. Nedalo mi to spát, pořád jsem musela přemýšlet. V hlavě mi šrotovalo jako nikdy.