IMMORTAL DIARY - Den první - 2. část

Konečně nastala šestá hodina ranní, kterou jsem tak netrpělivě očekávala. Tentokráte jsem šla do školy ráda. Byla jsem proti Tasiině tvrzení rozhodnutá to povědět Lynn.
Nikdy jsem nešla do školy tak brzy, musela jsem ještě nějakou dobu čekat, než mi otevřeli. Lynn dorazila těsně před zvoněním. Sedla jsem si k ní. ,,Musím ti něco povědět.“
,,Já jsem úplně na šrot,“ přerušila mě rychle, ,,včera jsem byla u Jareda.“ usmála se. ,,Promiň, chtěla jsi mi něco říct?“
,,Ne, nic.“ zklamaně jsem si uprostřed hodiny přesedla na své místo. Lynn se prostě málokdy někdo svěří. Ono to vlastně většinou nejde. Pořád něco říká a nikoho nepustí ke slovu.
A Tasia měla pravdu. Nejspíš se mi to nepovede nikomu říct. Jak jsou někdy něčí vize pravdivé, to je až neuvěřitelné. A konkrétně jejich. Dar vidění. Také jeden mám, i když velmi nepřesný. Spousta lidí má dar vidění, jen o tom neví. A někteří jej dokáží velmi dobře využívat.
Zbytek vyučování už jsem přetrpěla jako vždycky, se smysly někde úplně jinde, tedy přesněji řečeno v lese. Měla jsem obrovský strach se tam někdy vrátit, ještě ke všemu sama, a přesto mě tam něco táhlo. Takový nepříjemně uspokojivý pocit. Jako bych tam patřila. Pořád jsem přemítala, že se tam vrátím co nejdříve, ale nemohla jsem. Život mi byl daleko dražší.
Doma jsem bloudila od ničeho k ničemu. Úterní zážitek ve mně zanechal nutkání něco podniknout. Ovšem doma nebylo co. A proto jsem se ve čtvrtek odhodlala a opět na kole, vyrazila tentokráte do města. Nakupování jsem vážně nesnášela, ale potřebovala jsem nějaké rozptýlení. Prošla jsem pár obchodů. Koupila jsem si kárované kalhoty šedobílé barvy.
Doma jsem konečně po dvou dnech padla únavou. Bez večeře, bez převlečení, plácla jsem sebou jen tak do postele. Spalo se mi tak dobře… Stejně jsem se probudila. Měla jsem takový nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Podezíravě jsem se rozhlídla, odsunula všechny záclony, ze všech oken jsem se podívala, zkontrolovala jestli je zamčeno. Vše bylo v pořádku, a přesto... Blbost, vynadala jsem si. Kdo by tě teď mohl sledovat. Převalila jsem se na druhý bok, ale už jsem neusnula. Myšlenky mi zabloudily k Maeveovi. Ten si určitě nedá pokoj, dokud mě nedostane. Hledala jsem argumenty, abych se uklidnila. Proč by mu záleželo zrovna na mě, když v okolí je lidí spousta. Nešlo to. Pocity byly mnohem silnější a já jsem si nedokázala něco jen tak nalhávat. Přemítala jsem až do rána.
Pátek byl pro mě co se školy týče nejkratší den, začínalo se v půl deváté, a končilo se v půl dvanácté. Převalovala jsem se v posteli, mamka mě několikrát přišla vzbudit. Do školy jsem došla těsně před zvoněním, což pro mě bylo akorát. Nelíbilo se mi, jak ostatní chodili do školy půl hodiny napřed. Proč taky.
Doma jsem odhodila tašku a praštila sebou na gauč. Krásně se tam nabízel. V pátek jsme většinou chodívali do knihovny, ale dnes se mi tam nechtělo. Přesto jsem musela něco podniknout.
Cítila jsem se plná energie. Venku bylo krásně, sluníčko svítilo a bylo teplo. Stejně jsem nic nevymyslela. ,,Vytáhni kolo a běž se někam projet.“ Vyháněla mě mamka, když viděla můj výraz. Tak jsem vstala a po dlouhém rozmýšlení vyrazila do lesa na opačnou stranu než jindy.
Dojela jsem hluboko až k chatě, kde se občas konaly nějaké akce. Sedla jsem si na lavičku stojící poblíž, a relaxovala po dlouhé cestě. Po chvíli se mi začalo chtít na záchod. Les je les, a tak jsem si čapla přímo za chatu.
Najednou jsem uslyšela šustit listí. Ne tím obvyklým způsobem, jako to v lese šumí. Rychle jsem vylezla zpoza chaty a jen si stihla povšimnout kluka s tmavými vlasy ujíždějícího na mém kole. ,,Stůj!“ Pootočil se, ve tváří zlomyslný úsměv. Bez rozmýšlení jsem se za ním rozběhla. Neuběhla jsem ani sto metrů, uklouzla na mechu a spadla tak nešikovně, až jsem si o pařez rozsekla koleno. Bolelo to jako čert. ,,Sakra!“ ulevila jsem si. Dobrých deset kilometrů dojít domů, jak dojít, na rozbité koleno jsem se stěží postavila.
Stejně jsem to zkusila. Nemohla jsem přes noc zůstat v lese, či čekat až mě někdo najde. Ta šance byla minimální. Všechny mé věci, peněženka, mobil a tak zůstaly v ledvince u kola. Neušla jsem ani tři kilometry. Šlo cítit, že mi stoupá teplota. Hlava se mi motala. ,,Musíš.“ řekla jsem si a pokračovala jsem v cestě. Nevnímala jsem okolí, netušila jsem, kam jdu. Koleno mi pořád krvácelo. Už jsem nemohla, a přesto jsem šla. Cesta mi připadala pořád stejná. S pocitem, že jdu pořád dokola, jsem se stále přesvědčovala, že už je to jen kousek.
Po nekonečných hodinách utrpení a chůze jsem s úlevou a zároveň s hrůzou zjistila, že jsem došla na své oblíbené místo.
Nemohla jsem dál. Moje tělo mě odmítlo poslouchat. Bez mého svolení sebou mohutně pláclo do mechu. Bylo zajímavé jen tak ležet a koukat na zatahující se oblohu. Mraky pobíhaly sem a tam, jako ztracené ovečky. Jsem jako oni, pomyslela jsem si. Hledám a nemohu najít. Bylo to celé takové zlověstné, tiché, zoufalé. Jak jsem si přála patřit mezi ně.
Tušila jsem něco zlého. Chvíli horko a chvílí zima, trvalo to nekonečně dlouho. Za to mohla horečka. Doufala jsem, že mě někdo najde, což bylo v těchto místech naprosto nemožné. Ale mé přání se splnilo.
Nad zavřenýma očima, do spánku se propadajícíma jsem ucítila stín. Moje oči se neochotně, pomaloučku otevřely. Nade mnou stáli tři kluci. Neskutečně krásní. A v jednom jsem poznala Maeve.