IMMORTAL DIARY - Den první - 3. část

V příliš bledém obličeji měl hladový výraz. Oči stejně rudé, ba ještě více než Tasia. Mahagonové vlasy se mu v zapadajícím slunci nádherně leskly. Na sobě měl skvostně bílou košili s nepatrnými volánky, na níž chyběl jeden knoflíček a kalhoty s rozkošně vyšívanými švy mu pevně obepínaly zadek. Byl bos. Společnost mu nedělal nikdo jiný, než krásný blondýn, který byl oblečen podobným starobylým způsobem. Všichni vypadali jako z pohádky. Krásně by zapadli do doby před dvěma sty až třemi sty lety. Zrak mi sklouzl na toho posledního. Toho jsem ještě nikde neviděla.
Přišel mi ze všech nejkrásnější, nejděsivější, nejhladovější a taky nejnebezpečnější. Tenhle měl vlasy uhlově černé, polodlouhé. V očích mu plál oheň. Byl nejvyšší. Rty se mu zkřivily do povýšeného úsměvu, když spatřil úžas v mé tváři.
Posadila jsem se. Koleno mi přestávalo krvácet, což bylo dobře, měla jsem pocit, že snad vykrvácím, proto se mi ulevilo. Ale horečku jsem cítila pořád.
Rozhlédla jsem se. Marně jsem pátrala po Tasii. Nikde jsem ji neviděla. Nebyla mi sice o nic moc sympatičtější než ti tři, ale vím s jistotou, že by mě nechala jít. Takhle mi hrozilo nebezpečí.
,,Ahoj. Jmenuji se Liran. A tohle jsou Maeve a Sareyzor.“ představil všechny ten černovlasý. Očividně jej mé vystrašení pobavilo. Vycítil můj strach.
,,My už jsme se viděli, viď Sareyzore.“ Ozval se Maeve, očima hltajíc místo, kde by se měla nacházet má krční tepna.
,,Skutečně? To je zajímavé.“ Hlas měl tak nádherný, přitažlivý...
,,A jak říkají tobě?“ Liran si pořád pohrával se svým úsměvem.
,,Musíš pokaždé hrát tu komedii?“ osopil se opět na Lirana Maeve.
,,Ššš, prostě mě to zajímá. No, jaké tvé jméno je?“ Mluvil tak záhadně. Působil na mě pozitivní silou. Něco uvnitř mě mi napovídalo, že mi nechce ublížit.
,,L-Lay.“ povedlo se mi vykoktat.
,,Lay. Roztomilé. Chodíš často do lesa?“
,,Dlouho jsem tu nebyla. Jinak jsem sem jezdívala celkem často.“ Najednou jako bych si byla jistější. Jeho zájem mi lichotil.
,,Jistěže. Tady houby ale nerostou.“ pousmál se ještě víc.
,,Nechodím na houby.“
,,Pozoruhodné. Přemýšlíš zde?“
,,Ano.“ Vytočil mě svou vševědoucností.
,,Hele nejsi ty nějak moc chytrý?“ Drzost je má nejoblíbenější vlastnost. Někdy je dobrá, někdy špatná. Někdy dovede vytáhnout z maléru, někdy do maléru zatáhnout.
Liranova reakce byla naprosto nečekaná. Svým pohledem mě zhypnotizoval.
Zahleděli jsme se navzájem sobě do očí, ta chvilka byla naprosto kouzelná, ať byl kdo byl. Červená barva očí mi najednou přišla strašně sexy. Byly hluboké a úžasně zajímavé. Tolik prostoru. Tolik temnoty, zla ale i upřímnosti a laskavosti. Doslova jsem se v nich utápěla. Padala jsem hloub a hloub, do pohledu, který na mě upíral. Dělalo mi potíže mu vzdorovat, ale zároveň jsem toužila, aby to nikdy neskončilo. Kolena se mi podlamovaly. Každý by musel vidět, jak to mezi námi jiskřilo. Popadala mě slabost. Chystala jsem se ten pohled přerušit, když …