IMMORTAL DIARY - Den první - 5. část

V nemocnici mi po probuzení sdělili, že jsem spadla ze svahu. Dvě zlomené žebra, dva stehy pod rtem, noha v ortéze. Tohle všechno mi způsobil Liran, když mě chránil před Maeveem a Sareyzorem. Ti dva na mých zraněních fyzicky neměli žádný podíl. A pád ze svahu to pěkně zamaskoval. Ve zdejších lesích bylo svahů plno.
Jen já jsem věděla, jak to doopravdy bylo. Myslela jsem na něj. V jednom kuse. A Liran se neukázal. Vlastně se ani ukázat nemohl. Pochybuji, že by vůbec chtěl.

Hned na druhý den po mém probuzení, čili v pondělí 30. března mě přišla navštívit Lynn.
,,Ahoj!“ zahalekala už ve dveřích. ,,Cos vyváděla, prosím tě?“
,,Nic.“ uvědomila jsem si, že musím lhát.
,,Někdo na tebe v tom lese skočil či co?“ A hned dvakrát, pomyslela jsem si. Kdyby jen věděla, jak blízko je k pravdě. ,,Ne.“ To byla celá ona, dělat si ze všeho legraci. To uměla perfektně.
,,Tak co teda? Stejně se to dozvím.“
,,Spadla jsem ze svahu.“ zamumlala jsem.
,,No jó no, tys byla vždycky takové nemehlo.“
,,Ha ha, to ti děkuju.“ Dnes jsem vážně na její návštěvu neměla náladu.
,,Jejda tak promiň. Kdy tě pustí domů? Za chvíli je čtvrtletí, budeš potřebovat aspoň nějaké známky.“
,,Zlomené žebra a stehy. Nejdříve za dva týdny a to potom budu muset být minimálně další dva týdny v klidu. Takže nejmíň měsíc žádná škola.“ Povzdechla jsem si. Škola mi šla bez problémů. Celkem mě to štvalo. V poslední době mě bavila.
,,To máš blbé. Chudáku. To jsem se těšila na Velikonoce. Z toho asi nic nebude, že?“ mrkla na mě. ,,Jo, poslyš, nemohla jsem se ti dovolat. Co máš s telefonem?“
,,Fajn že se ptáš, ukradli mi ho i s kolem a peněženkou.“
,,No ty máš smůlu holka, to ti povím.“
,,Hm.“ Bylo to vážně k neuvěření. V poslední době jsem si hodně stěžovala na nedostatek akce, dobrodružství, a když to konečně přišlo, zase z toho byla jen smůla. Asi mi nebylo souzeno nic jiného.
,,Snad ti vaši koupí nový, třeba nějaký krám, hlavně když to bude umět telefonovat a psát esemesky, nemyslíš?“ pousmála se rozumně.
,,No, snad jo. Pověz mi něco o škole. Jak jsi na tom s Jakeem?“
,, Neslavně. Ale to je teď jedno. Zrovna dneska se...“ parádně se rozpovídala. Vykládala mi nejméně dvě hodiny, kde se co šustlo. Nevynechala ani jediné detaily, takže jsem to měla v paměti, jako kdybych to všechno sama zažila. Přesto jsem ji chvílemi nevnímala ani trochu. Myšlenky mi poletovaly kolem Lirana. A Tasie. Co asi provedli s Maeveem a Sareyzorem? A kdo byli záhadná žena s mužem? Určitě byli něco jako manželé. A patřili k nim. Mohli ty dva zabít, ale nenapadl mě jediný způsob zabití takového tvora. Jiné zneškodnění mě rovněž nenapadlo.
Smutně jsem si povzdechla. Teď už jsou nejspíše hodně daleko odsud. Nemůžu čekat, že jej ještě někdy uvidím. Na to je můj život příliš krátký.
,,Posloucháš mě?“ přerušila se Lynn.
,,Vlastně už moc ne. Měla bys jít. Jsem ještě unavená a potřebuji se vyspat. Přece jen jsem si dost ublížila.“ a nejen fyzicky. Bylo štěstí, že nemohla číst mé myšlenky.
,,Dobře, tak stavím se třeba zítra, nebo ne. Já nevím. Ještě uvidím, jak mi vyjde čas. Vždyť víš, Lame.“ No jo, Lame. Její... jak to nazvat. Přítel. Vypadalo to, že jim to klapalo. Zatím. Lynn nikdy nevydržela ve vztahu dlouho.
,,Jo. Tak ahoj. A ať vám to vyjde.“ popřála jsem. Když ne já, tak aspoň někdo jiný.
,,Děkuji. Ahoj.“
Dveře za ní zapadly.
Opět jsem zůstala sama. A nevadilo mi to ani trochu. Mohla jsem přemýšlet. Vypnout, přestat vnímat okolí. Nikdo mě nerušil, jen sestřička přišla s injekcí a malou večeří. Moc jsem toho nevymyslela a usla téměř okamžitě.
V úterý se Lynn neukázala. Zato mamka přišla. Málem to nestihla. Přišla téměř nakonec návštěvních hodin. Zdržela se jen chvilku.
,,Měla jsem hodně práce. Promiň. Tady máš nový telefon, není to nic extra, ale své základní účely to plní.“ vtiskla mi do ruky starý siemens již s barevným displayem. Chvíli poseděla, slíbila, že se zítra zastaví, popřála šťastné uzdravení a odešla.
Chtěla jsem si tam uložit základní čísla, které jsem si pamatovala, ale s mobilem v ruce jsem usnula. Byla jsem strašně unavená.
Oproti předchozí noci se mi nespalo moc dobře. Každou chvíli jsem se převalovala. Měla jsem nepříjemný pocit, že mě někdo pozoruje. Hodně pozdě jsem usla, ale po dvou hodinách jsem se opět vzbudila. Ze spánku mě vytrhl šmátravý zvuk.
Lekla jsem se. Pokoj byl jednolůžkový, nikdo zde se mnou neležel. Zděšeně jsem se rozhlížela kolem.
Ve stínu pouličních lamp jsem zahlédla pohyb. Ve stejnou chvíli jsem si uvědomila, že mě skutečně někdo pozoruje. Rychle jsem rozsvítila lampičku. Nikde nikdo. Přesto jsem si byla naprosto jistá. Někdo mě sledoval. Musela jsem se uklidnit. Mé rozpoložení mi v tomto stavu moc nepomáhalo.
Na mobilu mi zasvítila sms. Přišlo mi to podivné. Nikdo kromě mých rodičů toto číslo neznal a rodiče by snad tak pozdě nerušili.
Rozklikla jsem obálku. Číslo bylo neznámé, text byl krátký a stručný. Zorničky se mi úlekem rozšířily nad jednou jedinou větou. Nedávala mi žádný smysl, natož abych tušila, kdo ji psal. A jak zjistil, jaké mám číslo.
JSI ŽIVÁ.
Lampa najednou sama od sebe zhasla. V tu samou chvíli klesla má hlava na polštář. Ruka se pod nepřirozeným úhlem přehnula přes zábradlí nemocniční postele. Vzduchem byla slyšet rána padajícího mobilu. V agónii jsem zírala do stropu, neschopná jediného pohledu ani jediného slova. A koutkem oka jsem zahlédla, jak se na podlaze objevuje krev.