Cestou osudu 1. A budeme plesat

Rozčesala jsem si vlasy a sepjala je stříbrnou sponou s červeným rubínem, kterou jsem dostala k nedávným narozeninám. Nepamatuji si ani od koho protože všechny hosty vybírali moji rodiče a dbali o to aby byli dostatečně na úrovni. Náš rod je dost starobylý a k tomu patří i náležité bohatství. Jmenuji se Tamara z Valois a jsem vlastně součást rodinného majetku.
Odstoupila jsem od zrcadla tak abych si mohla prohlédnout jestli jsem náhodou nepřehlédla nějakou nedokonalost, takové matka netrpí. Dlouhé hnědé vlasy mi splývaly po zádech a darovaná spona se skvěle hodila k šatům které mi matka vybrala. Byly také červené a měli stříbrné výšivky. Nesnášela jsem když mi matka dala něco červeného měla jsem pocit, že se na mě všichni dívají. Což byl nejspíš její úmysl. Došla jsem k posteli s nebesy, která stála uprostřed pokoje a posadila se na okraj. Nic v místnosti nebylo podle mých představ. Neměla jsem zde hřejivý pocit, který jsem si vždy spojovala s domovem. Neposkytlo mi ho honosné sídlo ani chladné chování mých rodičů. Jediné chvíle pohody a štěstí jsem zažila s mojí přítelkyní Berengarií. Jenže ona se nedávno vdala a prošla proměnou. Od té doby jsem se s ní neviděla. Pak na všechno přišel otec a dal mi náležitou lekci abych si uvědomila jak se mám ve svém postavení chovat. Nejméně týden jsem spala na břiše.
Ozvalo se klapnutí dveří a pak vešla matka. Byla vysoká, štíhlá a krásná. Měla vlasy hodně podobné mým, ale daleko delší a jemně zvlněné. Oči měla úplně jiné světle hnědé, na rozdíl od mých modrošedých. Řekli by jste, že z nich bude vyzařovat laskavost chyba teď mě ledový pohled zamrazil až v zátylku.
"Tamaro, co to zase vyvádíš. Vždyť si zmačkáš šaty. Uvědom si, že musíš být dokonalá. Rychle musíme jít."
Zamračeně si mě prohlížela od hlavy k patě a nesouhlasně vrtěla hlavou.
"Proč já mám jen s tebou takové trápení." urovnávala mi přitom sukni.
"Doufám, že ti nemusím připomínat jak se máš chovat. Otci a mě velice záleží na tom aby ses nestranila společnosti jak tomu máš ve zvyku. Je pozváno hodně významných osob." ve dveřích se otočila a dodala: "Je ti doufám jasné, že tvé případné nevhodné chování bude potrestáno."
Vydala jsem se za ní po schodech dolů. Otec stejně jako moje matka nejprve zkontroloval můj zevnějšek. Vzhledem k tomu, že jen kývl hlavou a pokračoval dál nejspíš na mě neshledal nic závadného. Došli jsme až do vstupní haly : "Pane Sancho, lady Ibel."
"Mistře Celestíne." pozdravil otec.
"Á, moje milá Tamara." podobné oslovení by si nikdo jiný nedovolil, ale Celestín byl vážený učenec a mág. A rodiče jej jako jednoho z mála chovali v úctě. Kouzelníci často pobývali na dvorech, kde jim byli poskytnuty prostor i finance pro jejich bádání. Nutno podotknou, že to byl oboustranně prospěšný vztah.
Když jsme vyšli ven obloha už nabrala sytě modrý odstín. Z nebe na mě mrkaly hvězdy. Kdyby teď jedna padala přála bych si být co nejdále od mých rodičů.
"Tamaro nezdržuj. Nehodlám kvůli tobě přijít pozdě."
Nastoupila jsem do kočáru a posadila se naproti Celestínovi. Vlasy a vousy už začínaly prokvétat stříbrem, přesto byl stále velice pohledný. Široko daleko je znám jako lamač ženských srdcí. Já ho ale nedokázala vidět jinak než dobrého přítele, který mi vždy dobře poradil a pobavil nějakým drobným kouzlem.

Kočár se zastavil a já z okénka viděla osvícený zámek. Když se otevřeli dveře dolehly ke mě zvuky hudby. Konala se zde oslava přeměny. Což je jedna z největších událostí mezi upíry.
Moji rodiče jsou oba upíři. Já zatím ne. Důvod je prostý. Upírům se rodí celkem normální děti, ale začnu od počátků.

Legenda praví že před mnoha lety, kdy lidstvo ještě neznalo písmo a magie byla mladá došlo mezi bohy k bojům.
Jedni chtěli ovládnout svět a zaplavit je chaosem a druzí jim v tom bránili. Seknat přizval do boje všechny bytosti proti zákeřnému Socotosovi. Po urputných bojích a mořích krve se povedlo Socota porazit. Bůh Seknat nechtěl aby se temnota znovu navrátila a proto svého nejlepšího jménem Vigil obdařil ještě větší silou, hbitostí a moudrostí aby chránil noc před návratem Socota. Bohyně rovnováhy Anesis bojovníkovi požehnala, ale ve jménu zachování rovnosti na něj vložila citlivost ke světlu.
To je příběh našeho zrodu. Upíři tedy mají téměř normální děti. Proměna v upíra se u něj musí spustit. Chlapci prochází proměnou dříve než dívky, aby stihli získat dostatek vědomostí a bojového umění. Přibližně v šesti ledech se pořádá obřad, kdy vybraný patron vypije krev svého svěřence a zároveň mu dá napít vlastní, samozřejmě že patron je upír. Pak trvá několik dní přeměna a od té doby začnou stárnout pomaleji. U žen je tomu jinak. Když dorostou do dospělosti je jim vybrán partner za kterého jsou provdány. Ten potom provede proměnu sám. Pokud je ovšem žena upírka vyvolena jako bojovnice provádí se proměna stejně jako u mužů.
U dívek se provádí ještě rituál příslibu. To znamená že jako dětem nám do kůže na levém rameni vyříznut symbol rovnováhy. Takzvaný Meč Anesis, který stojí rovně na špičce. Když se rána zacelí zůstane vám jizva, která bohyni přislibuje že se přidáte na stranu ochránců noci tedy upíru.
Obřad proměny je také jediná příležitost, kdy upír může pít "lidskou" krev. Pro udržení životní síly upíři pijí krev z rituálních zvířat. Má to jeden háček. Lidská krev je lepší. Dává vám daleko více síly a i přes přísný zákaz jejího využívání někteří upíři sejdou na scestí a začnou pít lidskou krev. Porušují tím smlouvu s Anesis i Seknatem a dávají se na stranu Socota. Pokud nedokáží nalézt cestu zpět musí být zničeni. Problém je v tom, že s lidskou krví jsou silnější a někdy není tak úplně jednoduché je porazit.

Vešli jsme do krásně vyzdobeného sálu. Bylo tu plno květin a jejich vůně se vznášela místností, miluji květiny. Rozhlédla jsem se a zjistila, že je tu spousta lidí i upírů. Snažila jsem se v davu nalézt Berengarii. Mé pátrání přerušil až otec, který mě bolestivě chytil za paži a vedl směrem k oslavenci při tom mi vytkl: "Nevíš co se sluší?"
Pustil mě až u zdobené židle na které seděl malý chlapec, který ani nohama nedosáhl na zem. Proměna u něj nejspíš neprobíhala dobře. Měl obličej daleko bledší než bylo u upírů běžné, oči měl podlité krví. Otec mu položil do klína dárek a matka věnec z břízy, vratiče, podbělu. Vratič je symbolem dlouhověkosti, podběl představuje znovunastolený mír a bříza je sílou do nových začátků.
Pak jsem přistoupila já. Se skloněnou hlavou jsem pronesla: "Ve jménu Seknata ať kráčíš po cestě pravdy, na kterou Socot nikdy neuvrhne temnotu. A Anesis nechť zůstane ti nakloněna." Přijal mé přání s lehkou úklonou. Za mnou už stál další muž, přesněji upír, který chtěl předat své dary. Než jsem postoupila kupředu upřel na mě hnědé oči. Zmateně jsem se otočila a začala hledala Celestýna, který nejspíš zase honil ženské sukně.
Místo něho jsem objevila někoho jiného. Na druhé straně sálu stála Beengarie se svým manželem. Takhle na dálku vypadala spokojeně. Začala jsem se pomalu probíjet mezi lidmi. Neustále mě někdo zastavoval a vyptával se mi na tohle a támhleto. Nebo mi lichotil a snažil se vetřít. Všechny jsem se snažila odbít co nejrychleji a zároveň podle pravidel protokolu: "Omluvte mě žádá si mě Lord Kesell." nebo "Baronko, máte nádherné šaty. Ráda bych s vámi ještě chvíli zůstala, ale žádá si mě otec."
Když už mi svítala naděje, že se dostanu ke Gari, jak říkám Berengarii mezi přáteli, objevil se přede mnou Klaudius Holsté.
Nesnášela jsem ho. Často navštěvoval mého otce a občas spolu vedli nějaké obchody. Při každé příležitosti se mi snažil nadbíhat. Byl to snob a sobec. Nebylo možné ho přehlédnou a nemohli za to jen ohnivé vlasy, ale i přehnaně honosné šaty.
Došel až ke mě a kývl hlavou tento pozdrav se používá mezi sobě rovnými. Já jsem ale nekývla čímž jsem naznačila, že ho rozhodně za sobě rovného nepovažuji.
Okamžitě jsem poznala jak jsem ho urazila. Musela jsem se snažit abych nevyprskla smíchy.
"Tamaro jsem rád, že vás znovu vidím."
"Nepochybně."
"Moc mě mrzí, že jsem nemohl přijít na vaši oslavu narozenin, ale jak vidím můj dárek jste dostala." pokynul směrem ke sponě ve vlasech. Proč jsem si ji jen brala.
"Pokud se nepletu jste nyní plnoletá váš otec nejspíš bude vybírat vašeho nastávajícího."
"Jistě."
"Mohu vás ujistit, že se o vás hodlám ucházet."
Chtěla jsem odpovědět něco hodně peprného čímž bych si vysloužila trest od otce. Zachránil mě Celestín:" Pane Klaudie, konečně jsem váš našel. Potřeboval jsem s vámi vyřešit některé záležitosti." nenápadně přitom vymanévroval Klaudia z mého dosahu. Ještě se na mě otočil a mrkl. Díky Celestíne.
Teď jsem se konečně dostala až ke Gari. Vypadla nádherně. Byla vždy krásná, ale proměna jí ještě něco přidala. Měla na sobě tmavě modré šaty s černou výšivkou. Dlouhé světlé vlasy měla rozpuštěné. Lord Marolf Kesell stál po jejím boku a když mě uviděl usmál se. Měl skoro stejně světlé vlasy jako Gari. Oba působili spokojeně, drželi se za ruce a vyzařovala z nich harmonie. Lorda jsem znala jsem ze svatby a asi dvakrát jsme se sešli na stejném plese. Byl jedním z dvanácti členů sněmovny lordů a jeden ze dvou upírů, kteří v ní byli. Druhý byl Nathan Weid z Edesse, ale toho jsem neznala. Do společnosti moc nechodil. Každý z lordů spravoval jedno území království a zodpovídal se králi.
Došla jsem až k nim. Mírným pokrčením v kolenou jsem se poklonila, čímž jsem vyjádřila svoji pokoru.
"Maro. Konečně." s kamarádkou jsme se objali. Bylo to proti všem zásadám protokolu a moje rodiče by z toho určitě neměli radost, ale Lady Berengarie Kesell byla dost významná osobnost, aby se jí něco podobného dalo odpustit.
"Vypadáš šťastně."
"To jsem." odpověděla moje kamarádka a usmála se ještě víc.
"Musíš co nejdřív přijet na návštěvu, hrozně moc se mi stýská."
"Moc mě nepobízej nebo se mě už nezbavíš."
"U nás jste vždy vítána." ubezpečil mě Lord Kesell.
"A rád bych vás požádal o trochu méně formálnosti. Takže mi prosím říkejte Marolfe."
"Tamara nebo Mara."
"Těší mě Maro."
Zpozorovala jsem, že se k nám blíží ten muž co stál za mnou při gratulaci. Ten s hnědýma očima. Teprve teď jsem si ho prohlédla lépe. Musel být o dobrou hlavu větší než já. Měl tmavé vlasy, které mu sahaly po ramena. Byl celkem pohledný, ale zachovával naprosto kamannou tvář.
Zrovna jsm neměla náladu seznamovat se, proto jsem rychle požádala Gari o doprovod do zahrady.
Celkem bez úhony se nám povedlo dostat až ke dveřím vedoucím na terasu. Vyšla jsem jako první a hned mě málem ranila mrtvice. Hrozně jsem se lekla něčeho co vypadalo jako kříženec mezi vlkem a medvědem.
"Rolfe." zavolala na něj Gari. Zvíře začalo zametat podlahu mohutným ocasem.
"Ty to znáš."
"Tak trochu. Je to Rolf."
Raději jsem se držela od zvířete co nejdál. Když pochopil, že mu nehodláme věnovat pozornost zase si položil hlavu mezi tlapy.