No a co? Tak jsem jiná! 6.

Další den ve škole jsme dělali, že jsme spolu nemluvili. Já se snažila zapříst rozhovor, ale on okamžitě otočil hlavu někam jinam. Vůbec jsem to nechápala, ale kvůli tomu jsem s ním chtěla víc a víc mluvit.
Neodradila mě jeho nevšímavost, spíš naopak. Úplně jsem se mu vnucovala, o hodinách jsem nedávala pozor a snažila se mu podstrkovat různé papírky s otázkami, co se to s ním děje.
Až o matematice mi konečně odpověděl. Jeho písmo bylo tak jemné, žádné škrtance, zřejmě věděl, co chtěl napsat. V celém dopise nebyla ani jedna chyba, jak jsem u kluků byla zvyklá. Učil se dobře, to ano, ale nevšimla jsem si, že by snad dával nějak moc velký pozor.
Na papírku stálo:
"Promiň, že se s tebou nebavim, ale nechci, aby tě začali lidi odsuzovat, bude lepší, když se nebudeme bavit. Nechci, aby tě přidali do seznamu outsiderů."

Podívala jsem se na něj tak nevěřícně, jak to bylo možné. To přece nejde.
"Děláš si ze mě srandu? Zrovna když se spolu začneme bavit, když bych si k tobě mohla najít cestu, aby mi hodiny ubíhaly příjemnějc, tak mi řekneš, že nemáš zájem se se mnou bavit?" zašeptala jsem to tak, aby to slyšel jenom on a nikdo jiný.
"Ale..." sklopil hlavu, ale natočil ji ke mně. Upřel na mě své šedé oči, tak zmatené a nechápavé. Usmála jsem se.
"Nic neříkej. Asi by sis nechtěl se mnou sednout na obědě, viď?" nepřipadalo ani v úvahu, aby on seděl s mými "přáteli"..
"No.. jako sám s tebou?" trochu vykulil oči, ale nebylo to moc vidět. Spíš jen takové chvilkové leknutí.
"No... pokud to nebude vadit tvým přátelům," pokrčila jsem rameny a porozhlédla se kolem dokola. Všichni počítali nějaké příklady, ale já na to neměla ani pomyšlení.
"No.. bylo by to lepší až zítra, jo? Nechtěla by ses stavit? Vypadá to, že nevíš, jak se počítaj tyhlety rovnice. Tak že bych ti je mohl vysvětli. Pokud teda nemáš něco jiného na práci?"
Hned jsem zavrtila hlavou. "Ne, vůbec nic nemám. Dáš mi adresu? Nebo si tě mám najít po čuchu?" zarazila jsem se. Snad to vezme jako vtip.
"No jasný.. a jak podle tebe vonim.. nebo spíš smrdim?" ušklíbl se a dál to nerozebíral. Na papírek mi napsal adresu a vstal, protože právě zvonilo.
"Takže odpoledne," zamávala jsem mu. Ihned jsem pospíchala za Jojo.
"Jojo, promiň, ale Lucas mě pozval k němu domů, aby mi vysvětlil matiku. Takže se nezlob, ale dneska prostě nemůžu.." omluvila jsem se a ani nečekala na její souhlas. Bylo to jasné, prostě uvidím, jak si žije.