Cestou Osudu 3. Dopisy

Dny ubíhaly a já pomalu získávala naději, že rodiče zatím nemají v úmyslu mě provdat. K té myšlence jsem se upnula celou svou duší a doufala, že se mi povede je přesvědčit abych mohla navštívit panství Lorda Kesella.
Všechno se pokazilo až včera. Přišla pozvánka na Klaudiův ples a já jí ztopila. Myslela jsem, že mi to projde. Že je něco špatně jsem zjistila když otec řekl ledovým hlasem řekl:"Tamaro pojď za mnou." Šla jsem za ním až do salónku. Zamkl za námi dveře. Potom si odepnul pásek. Teď už jsem měla jistotu. Vyschlo mi v ústech a nohy jsem měla jako z gumy. "Nechceš mi něco říct?" v tu chvíli mě jsem si nevzpomněla na dopis. Mlčela jsem. Chvíli mě sledoval a když jsem neodpovídala pokračoval. "Dostala jsi šanci svůj trest zmírnit. Teď to bude jen horší." Došel ke mě a já nebyla schopna kroku. Popadl mě za ruku ale začala jsem se bránit. "Jen všechno zhoršuješ." Dal mi facku, až jsem padla na kolena. Došel ke stolu a otevřel šuplík ze kterého vytáhl provaz. Měl ho tam nachystaný. Potom mi jedním koncem svázal zápěstí a druhý připevnil k těžkému křeslu. První rána byla spíš pro výstrahu, přesto mnou projela bolest od ramene až k pasu. "Co my odpovíš teď?"
"Nevím co chceš slyšet." řekla jsem se slzami na krajíčku. Následovala další rána. Zatnula jsem zuby, abych mu neudělala radost a nezavzlykala nahlas. "Třeba to, že jsi mi nepředala dopis od Klaudia." Soustředila jsem svůj pohled na ornament koberce. Rány dopadaly jedna za druhou a já měla pocit, že mi hoří celá záda. Už jsem to nemohla vydržet otočila jsem se na otce, abych zbaběle požádala o milost. Jenže jsem místo toho schytala ránu páskem přes tvář.
To ho zarazilo. Nechtěl rozhodně aby na první pohled bylo zřejmé, že mě stloukl. I když se tím jinak moc netajil. Neustále všem říkal, že potřebuji pevnou ruku.
Odvázal mě a beze slova odešel. Ještě nějakou dobu jsem tam seděla zhroucená do sebe a plakala. Pak jsem se dobelhala do pokoje a lehla si na postel. Nevím kolik uběhlo času, když jsem slyšela otevírání dveří. Nemusela jsem se dívat abych věděla kdo to je.
"Nepotřebuje tady někdo mojí pomoc?" zeptal se Celestín. Postel se prohnula jak dosedl vedle mě.
"No musela jsi udělat pořádný průšvih, že jsi dopadla takhle." s ufňukaným obličejem jsem se na něj otočila.
"Zatajila jsem dopis od Klaudia."
"U všech bohů, děvče, co to máš na obličeji." nadzvedl bradu a prohlédl si krásný otisk otcova pásku.
"Máš štěstí, že to nezasáhlo oko, jednooká by ses nevdala."
"Kéž by."
Jestlipak víš z čeho je léčivá mast?" dal mi čichnout ke malé krabičce. Už od dětství mě učil poznávat bylinky a využívat je k léčení stejně jako k magickým rituálům. Taky mě naučil pár kouzel ke kterým nepotřebujete magické nadání.
Přivoněla jsem.
"Andělika, měsíček, arnika."
"Velmi správně. Nejspíš budu dobrý učitel."
Pak už jsem cítila jak mi natírá mast na záda. Každý dotek bolel.
"Krucinál, kdybych tě neviděl čůrat do plínek snad by mě to i vzrušovalo."
"Celestíne. Nech toho."
"Promiň já jen ze zvyku."
Pokračoval dál a já jen zatínala zuby.
"Děláš chybu."
"Co tím myslíš."
"Necháš si od nich všechno líbit. Jsi zabělá a dokud nezískáš odvahu tak věčně budeš v jejich pařátech." kdyby ho tak otec slyšel.
"Jsem odvážná dost." oponovala jsem mu.
"Pleteš si odvahu s drzostí. Věř mi odvahu budeš ještě potřebovat a ne jen trochu.“
"Víš víc než já?" otázal jsem se opatrně.
"To vím vždycky."
"Myslím tím měl si nějakou vizi. Něco co bych měla vědět?"
"Jen to, že přichází velké změny."
"Pro mě?"
"Možná. Záleží na tom jakou cestu zvolíš. V každém případě je pocítí všichni."
"Jakou cestu mám zvolit?"
"Budoucnost zatím není jasná."

Když skončil podal mi malou lahvičku.
"Vypij to budeš moct spát.""
"Díky Clestíne."
"Jistě. Jistě."
Neslyšela jsem ho odcházet, protože jsem téměř okamžitě usnula. Probudila jsem se až když na nebi zářili hvězdy. Musela jsem spát alespoň dvanáct hodin. Pomalu jsem se sebrala z postele. Bolel mě každý kousek těla. Dovlekla jsem se k zrcadlu a prohlédla si velkou podlitinu, která se mi táhla od nosu po lícní kost. Byla tmavě rudá a pekelně bolela.
Záda na tom byla stejně. Jedna rána vedle druhé. Začala jsem přehrabovat šatník a hledala něco volného abych co nejméně dráždila poraněnou kůži.
Potom jsem sešla dolů. Popravdě netěšila jsem se na setkání s rodiči a doufala, že včerejším výpraskem můj trest skončil.
Matku jsem našla jak sedí v křesle v dámském salónku a čte si.
"Zdravím Vás." řekla jsem jí s mírnou úklonou.
"Posaď se." ukázala na křeslo před sebou.
Pozorovala jsem jí a nezdála se naštvaná. Dokonce vypadala spokojeně, což se u ní stává málokdy. Vlastně skoro nikdy.
"Kde je otec?" zeptala jsem se obezřetně.
"Přišel mu dopis a vyplynulo z něj, že musí neodkladně odjet."
"Nějaký problém." Kdybych jí neznala nejspíš bych si myslela, že se usmála. "Ne, myslím, že to budou velice dobré zprávy." Tentokrát to byl určitě úsměv. Což pro mě neznamenalo nic dobrého.
"Od koho byl?"