Cesou Osudu 4. Kopretina

"Až se vrátí otec všechno ti poví. Do té doby o tom nebudeme mluvit." rozhodně jsem neměla v úmyslu z ní nic páčit.
"Půjdu do chrámu." poslední, co mi scházelo bylo trávit den, tedy noc s matkou. Upíři vlastně nemají striktně určený den a noc. Je to způsobeno, že žijí v kontaktu s lidmi a někdy musí vyjít i přes den. Naopak i lidé často ponocují. Například armáda, která je složena z lidí, upíru i několika mágů bojuje ve dne i v noci, samozřejmě podle potřeby.
Je pravda, že upíři jsou citliví na světlo. Proto chodí celí zahalení aby nebyl vidět ani kousek kůže.
Díky tomu získala i naše armáda svoje charakteristické uniformy. Upíří bojovníci vždy nosili vysoké boty ke kolenům tmavé nohavice a tmavou tuniku. Potom lehké kožené brnění, které se různí podle hodnosti a nakonec masky, které si často různě zdobí. Jenže v bitvách jste podle oděvu mohli snadno odlišit upíra, což bylo pro ostatní bojovník nevýhodné vybírali si je jako slabší články, takže se postupně začali odívat jako oni. Nyní, když se podíváte nastoupené vojsko na první pohled nepoznáte upíra od člověka.
Došla jsem až k chrámu, který ležel necelou hodinu od našeho sídla. Stojí na začátku Timorského lesa, jež je jedním z největších v království. A taky nejtajemnějším. Chrám byl postavený z bílého a černého kamene a nebyl příliš velký ani zdobený, protože náboženské místo si žádá skromnost. Před vchodem si musíte obléct plášť, který zakryje celou postavu to proto aby si všichni v chrámu byli rovni. Plášť je oboustranný jedna je bílá a druhá černá. Pokud jste do chrámu přišli v noci museli jste si obléct bílý, přes den černý.
Podél jedné stěny byly naskládány byliny, které se spalovaly u oltáře. Většina návštěvníků je vybírá náhodně, protože o jejich účincích nemá ponětí. Já jsem díky Celestínovi mohla vybrat tu kterou právě potřebuji. Tentokrát to byl čistec, který zbavuje úzkosti, nočních chmurů a ochraňuje proti magii. Oheň na oltáři skomíral. Promnula jsem si ruce a pak dlaně namířila nad plameny. Soustředila jsem se a v duchu prosila o světlo. Oheň zaprskal a znovu se rozhořel. Drobné kouzlo, které znám taky od Celestína. Stejně tak jako byliny mohou i lidé bez magického nadání provádět i drobná kouzla, ale většin to nedokáže. Chce to cvik, soustředění a víru. Celestín vždycky říkal, že ve mě jiskřička magie je a že kdybych se se víc snažila zvládla bych něco složitějšího.
Přihodila jsem bylinu do ohně a pozorovala jak se kroutí a černá. Do vzduchu se začaly odvíjet pramínky kouře.
Zůstala jsem v chrámu dlouho potřebovala jsem najít klid. Tady jsem vždy mohla rozjímat. Vzduch nesl stopu tisíce bylin, které tu již byly spáleny a okny sem nakukovaly hvězdy. Ve dne zase vykreslovalo slunce obrazce na podlaze.
Cestou zpátky jsem šla o dost pomaleji a když se objevil tmavý obrys našeho sídla tak jsem ještě zpomalila. Domů by jste se měli vracet rádi jenže já jsem tady vlastně ani doma nebyla.
Když jsem došla před vchod právě vypřahali kočár, takže otec je už doma.
"Slečno, máte jít za panem Sanchem do salónku." jedna z našich služek mě zastavila u paty schodiště.
"Děkuji, Berit."
Nesměle jsem zaklepala na dveře a čekala až budu vyzvána ke vstupu. "Pojď dál Tamaro."
Podle hlasu byl nadmíru spokojený. Vešla jsem a uviděla otce i matku jak sedí na křeslech a oba zářili štěstím.
"Posaď se." rozkaz jsem splnila, ale neopřela se nejsem takový masochista.
Otec se na mě dlouze podíval a pak konečně promluvil : "Přes veškeré tvoje chyby a nedostatky se na tebe usmálo štěstí." no zatím jsem si moc šťastná nepřipadala.
"Včera mi poslal vzkaz Lord Nathan Weid a žádal mě v něm o schůzku. Měl právě nějakou záležitost na vyřízení v Tumu." to je město, které leží nejblíž našemu panství.
"Rád jsem přijal jeho pozvání, protože tak významná osoba se nedá odmítnout. Jestlipak víš, co mi chtěl sdělit?"
"Že se mu líbí místní podnebí." otec se zamračil "Dnes ti tvou drzost odpustím." jindy by mi to rozhodně neprošlo.
"Požádal mě o tvojí ruku." zůstal a jsem na něj nevěřícně zírat.
"Vím, že je to nečekané. Zítra ho můžeme očekávat a já dostanu možnost ho lépe poznat a pak se rozhodnu jak mu odpovím." jenže já se k tomu nebudu moci vyjádřit.

Bylo to pro mě překvapení. Nečekala jsem, že by se o mě mohl zajímat. Rozhodně se znal s Gari a měl krásný úsměv. Třeba měla kamarádka přece jen pravdu a budu mít taky štěstí.
Nemohla jsem dospat.
Stála jsem před zrcadlem a přemýšlela jaké si mám vzít šaty. Modré nebo radši světle zelené. A co ta hrozná modřina tu ničím nezamaskuji. Nad čím to přemýšlím. Je jedno co si obleču přece mi na něm nezáleží. Natáhla jsem na sebe bílé s dlouhými rozšířenými rukávy. Pak pro mě přišla služka, že mám přijít na zahradu. Rychle jsem se prohlédla v zrcadle a pak si znovu vynadala proč to dělám.
Když jsem scházela ze schodů cítila jsem šimrání v žaludku. Byla jsem hrozně nervózní a musela se několikrát zhluboka nadechnout než jsem se odhodlala pokračovat.
Kolem altánku byla rozmístěna světla a ozařovala dějiště dnešních událostí. S rozechvěním jsem vstoupila do ozářeného prostoru. Jako první mě přivítal Rolf, který zřejmě doprovází svého pána všude. Pohladila jsem ho a on mně sledoval až k prostřenému stolu. U večeře tentokrát chyběl Celestín. Rodiče se pravděpodobně snažili zažehnat veškeré pohromy, které by jeho prostořekost mohla způsobit.
"Lorde Nathane, tady jí máme." předvedla jsem lehkou úklonu a letmo se na něj podívala. Snažila jsem se ignorovat bušení srdce a odvahu k tomu abych se mu podívala do očí jsem rozhodně nesebrala. Každopádně mu tmavé kalhoty a bílá košile s tunikou slušely. Na co to zas myslíš hlupačko. Anesis stůj při mě.
"Rád vás zase vidím." podal mi kytici růží. Škoda mám radši slunečnice.
Potom jsme se posadili ke stolu a otec pokynul sloužícím aby podávali večeři. Upíři jedí stejně jako lidé jen si navíc dávají krev, jednou za čas. Ti kteří sešli na scestí se živí jen krví.
Podávalo se pečené maso a brambory se zeleninou. Rolf se uvelebil pod stolem a čekal jestli se někdo neslituje. Otec se Nathana neustále na něco vyptával a se raději dívala do talíře. Nad Rolfem jsem se nakonec musela slitovat já. Když se nikdo nedíval podstrčila jsem mu své maso. Potom jsem si ještě přidala abych hafanovi přilepšila.
Nemohla jsem se dočkat moučníku. Připravoval se koláč s ořechy, který jsem zbožňovala. Běžně jsem ho nedostávala protože matka měla strach, že přiberu. Teď jsem snědla čtyři kousky a možná bych do sebe ještě kousek nacpala, ale nedostala jsem příležitost. Matka poslala všechno jídlo pryč a nechala přinést víno.
"Slyšel jsem, že jsou znovu nějaké problémy s Dizderem." což je král východní země Nillia. Na jihu je moře. Timorský les, který je u našeho panství pokračuje po celé severní hranici, kde přechází v hory. Odtud jsme dobře chráněni. Země co leží za nimi udržuje jen velice skromné kontakty s okolím. Hory postupně přechází v úrodné nížiny. Tímto směrem leží Tormood s tamějším králem máme dobré vztahy. Naše království nese jméno Treuga.
"Na hranici jsou neustále nějaké třenice." Nathan použil vyhýbavou odpověď.
"Údajně se mu povedlo dobít významné území jeho dalších sousedů. A možná je přesvědčí aby se k němu připojili."
"Ano ale posílili jsme obranu i když nepředpokládáme, že by nás mohl výrazněji ohrozit. Naše armáda je daleko silnější a dokud nebude přijímat upíry zůstane to tak dál."
napil se vína a potom pokračoval "Ale myslím si, že jsem nepřijel diskutovat o naší vojenské situaci."
"Jistě přejděme k věci." moment k jaké věci, copak jsem věc?
"Zatím jsme si nemohl ani pořádně prohlédnout co nabízíte. Ani se na mě nepodívá" odpověděl mu Nathan a já zůstala jako přimrazená.
"Tamaro, pojď sem." nehodlala jsem se tady vystavovat jako zboží na trhu. Zůstala jsem sedět a dívala se na zem. Rozpuštěné vlasy mi zakryly obličej.
"Tamaro." zvýšil otec hlas. Nereagovala jsem. Slyšela jsem jak se odsunula židle.
"Někdy potřebuje trochu pomoci, aby si uvědomila jak se má chovat. Doufám, že si s tím poradíte."
"Můžu to zkusit hned." kroky se přiblížili až ke mě. Potom mě něčí ruka chytla za bradu a hrubě mi nadzvedla hlavu. Poprvé za dnešní večer jsem pohlédla do hnědých očí.
"Copak je to?" přejel prstem po mé modřině. Zabolelo to. Odstrčila jsem ho od sebe. Bylo to spíš instinktivní než úmyslné. Tentokrát mě chytil za zápěstí a vytáhl ze sedu.
"Au." uniklo mi. Druhou rukou mi znovu nadzvedl bradu a natočil mi tvář ke světlu. Palcem mi přejel od tváře přes rty. Zachvěla jsem se.
"Má krásné oči i vlasy." i když jsem se moc snažila do očí mi vstoupily slzy. Znovu jsem se podívala do jeho očí a hledala v nich soucit. Na okamžik jsem měla pocit, že jsem zahlédla lítost, ale asi jsem se spletla. Slzy mi teď začali stéká po tváři. Jednu setřel a potom se otočil k otci. Znovu jsem sklopila hlavu.
"Pane Sancho z Valois doufám bylo by mi největší ctí vzít si vaši dceru."
"A mě bude ctí vám ji dát." pak si spolu připili. Matka zářila radostí a dokonce mě objala, což neudělala snad nikdy. Potom mě znovu uchopil za ruku a navlékl mi prsten. Otec pronesl modlitbu a nakonec řekl : "Před zraky Anesis poutám vás k sobě." takže teď je to definitivní. Zbytek jsem moc nevnímala dohadovala se data zásnubního plesu a svatby. Připadala jsem si zlomená. Zašlapaná do země. Můj smutek vnímal asi jen pes Rolf, který se opřel o moje nohy a nechal si čechrat srst.

Když se za mnou zaklaply dveře pokoje propadla jsem v neovladatelný pláč. Nakonec už jsem neměla žádné slzy, které bych mohla prolévat nad svým neštěstím. A to jsem si naivně myslela, že konečně dostanu šanci na štěstí.
Podívala jsem se na oblohu na které se pomalu vytrácely hvězdy. Potřebovala jsem radu od Anesis. Prošla jsem celým domem bez povšimnutí. Většina už spala. Celou cestu až k chrámu jsem prosila Anesis o znamení. Vešla jsem a poklekla před oltářem. Když jsem zvedla hlavu uviděla jsem kopretinu, která byla položená na obětní míse, oheň v ní nehořel. Mám to považovat za znamení o které jsem žádala. Kopretina je znamení cestovatelů. Anesis tedy chce abych se vydala na cestu. Rozhodla jsem se považovat květinu za znamení i kdyby tomu tak skutečně nebylo. Zůstat jsem tu nechtěla jen jsem potřebovala něco, co by mě nakoplo k jednání.
Otočila jsem se a rozeběhla se zpět k panství.

Celestín vyšel ze svého úkrytu. "Někdy se musí událostem trochu pomoci milá Anesis." pronesl. "Moje malá svěřenkyně se právě vydala na dlouhou cestu. Doufám, že jsem jí naučil všechno, co jsem jí naučit mohl. Ať tě Anesis provází na každém kroku a Seknat nad tebou drží ochranou ruku. Můžeš zachránit víc než jen sebe. Bohové mi to vyjevili v mých viděních dost jasně."