Začátek konce - 1. Kapitola

Utíkej. Nezastavuj se. Běž, běž, běž. Nikdy se neunavím. Vím to. Oni to taky ví. Znenadání jí obklíčili ze všech stran nolkové na koních.
„Vzdej se elfko,“ zasyčel jeden z nich. Odporní tvorové, pomyslela si, „teď už nám neutečeš. Vzdej se.“ Odmítavě zavrtěla hlavou. Velitel nolků se posměšně zachechtal.
„Vybrala sis.“
Útok přišel náhle. Arcalime tak tak stačila tasit meč. Rozkročila se. Kroužili kolem ní jako supi nad nemocným zvířetem. Pak bez jakéhokoli pokynu se na ni vrhli. Všichni najednou. Byli rychlí. Ne rychlejší než Arcalime, přesto však rychlí. Arcalime stěží dokázala odrážet jejich rány natož, aby některého z nich zranila. Z okraje mýtinky se ozval dusot kopyt. Samotný kůň nesl jezdce v brnění. Uteč, pomyslela si Arcalim, uteč, zabijí tě. Jezdec však zřejmě neslyšel její myšlenky. Sekal kolem sebe. Nolkům se ho podařilo strhnout ho z koně. Jeden z nich mu bleskurychle přiložil meč ke krku. Muž zůstal ležet na zemi bez hnutí. Chvilka, na kterou zůstala stát na jednom místě, se jí stala osudnou. Rána, která jí zasáhla spánek, byla taková, že by ji obyčejný člověk pravděpodobně nepřežil. Arcalime nemusela litovat, že neumí kouzlit. Stejně by to už nestihla. Upadla a znovu se praštila do hlavy o zem.