Začátek konce - 2. kapitola

Když se Arcalime probudila, byla svázaná tak, že se nemohla ani hnout. Ten, kdo ji svázal, věděl jak svázat elfa. Co jsme jim udělali. Vzpomínala, jak před týdnem odvlekli Mótiméra. Ona jim utekla. Schovala se u půlčíka jménem Elio. Příští den mu shořela stodola. Potom ji našli. A teď ji chytili. Snad je na tom Mótim líp než já, zadoufala.
Opatrně, tak, že skoro nepohla hlavou, se rozhlédla. Ležela na mýtině. Byli však jinde, než se udál boj. Muž, který jí prve přišel na pomoc, ležel několik kroků od ní. Svázaný. Oddechla si. Mrtvého by nesvazovali.
Arcalime potřebovala někoho, s kým by mohla navázat telepatické spojení. Parandur? Ne. Okamžitě ho zavrhla. Král elfů má jistě svých starostí dost a dost. Mótim. Samozřejmě. Ten by mohl. Mótim byl elfský čaroděj.
Okamžitě si vybavila, jak se poprvé setkali. Servali se, když ho přistihla, jak s pomocí telekineze švindluje v kostkách. Byli tou dobou oba už velmi opilí, a tak Mótimér nedokázal správně vyslovit zaklínadlo a Arcalime zase neuzvedla meč. Vzápětí vtrhl do hospody oddíl „speciální policie“. Společně se nenápadně vytratili. Společně ukradli koně. Společně utekli z městečka. Později mu několikrát zachránila život. Ještě později ho párkrát on zachránil jí.
Arcalime ucítila jeho vědomí. Pomyslně do něj jemně strčila. Jakoby v odpověď se kolem jeho vědomí vztyčily neprostupné stěny. Arcalime se soustředila na to, aby ze sebe vydala co nejsilnější telepatický výkřik.
- To jsem já!
Stěny kolem jeho vědomí se propadly.
- Arcalime, jsi to ty?
- Ne, svatej Petr.
- Co se děje?
- Sebrali mě nolkové.
- Do hajzlu.
Přidal ještě několik nadávek v trpasličtině a pár opravdu sprostých v elfštině. Arcalime ho nechala, aby si ulevil. Teprve potom promluvila.
- Potřebuju pomoc.
- To mi asi nedošlo. Jenomže já nemůžu. Rada zajišťuje všechny nelidské kouzelníky. Blokujou mě. Jsi tam sama?
Po chvilkovém zaváhání mu odpověděla.
- Ne. Ještě zajali nějakýho rytíře. Pokoušel se mi pomoct, když mě přepadli.
- Žije?
- Žije.
Ucítila, že se jeho vědomí jakoby zachvělo.
- Móty? Co se děje?
- Už na tebe přišli. Teď mě dobře poslouchej. Nezáleží na tom, jestli já zemřu.
- Móty, já…
- Ne. Mlč. Tak a teď. Všichni čarodějové v Radě jsou lidé. Nikdy nepřijali nečlověka. Chtějí vyhubit nelidi. Všechny do jednoho. Elfy, trpaslíky, draky, skřítky a víly. Nejdřív chtějí pochytat nás - nejmocnější z elfů. Mě proto, že jsem čaroděj. Tebe proto, jak umíš bojovat, ale možná taky proto, že jsi neteř krále. Až nás všechny zajistí, vyvolá Rada nepokoje mezi lidmi a nelidmi.
Jeho hlas nabyl děsivě neutrální tón.
- Móty, neříkej, že to znamená, že bude…
- Jo, bude válka.
- Ale to potom znamená smrt pro všechny nelidi !
- Ano. Musíte všichni projít bránou světů. Zachraň náš národ, sestřičko. Zachraň…aůůů
Arcalime ucítila v hlavě bolest. Před očima se jí zablesklo a ona znovu omdlela.