HE - 2. a 3. 5.

2nd May 2010, Sunday
Bolela nás hlava. Ne jako obvykle, když jsme byli ještě normálně při
smyslech, trochu slaběji, ale bolela. Naše cítění bylo ovlivněno ostaními
lidmi, skrývajícími se kolem nás. Samozřejmě jsme věděli o všech, o
některých více, o některých méně. Přestože jsme mohli být v těchto
oblastech vševědoucí, některé věci nám dosud zůstávaly skryty. Bylo to
pro nás stejně neuvěřitelné, jako pro obyčejného smrtelníka, když vidí něco,
co mu nikdy nikdo nedokáže a ani nemůže uvěřit.
Později nás stejně jako vždy ta bolest opustila. Byla tak zanedbatelná, že
jsme si toho sotva všimli.
Dopoledne jsme naštvali jistou osobu, o níž se nechceme zmiňovat, no
a odpoledne jsme vyvenčili Briketku. Naše kočenka už si celkem zvykla
venku.
F nás pronásledoval celý den. V naší mysli. Dosud jsme nepochopili, jak se
tam vlastně může vyznat. Naše mysl je dvojitá, složitá, neskutečná, plná
osobních i jiných věcí. Stále nás překvapuje, stejně jako fakt, že jej tyto
nepatrné maličkosti zajímají. Nic mu neunikne. Vždy si vše najde, včetně
drobných pro nás podstatných myšlenek, které si před ním snažíme
uchránit. Jenže F je vždycky všechny nalezne bez nejmenšího problému.
A proto je naše ukrývání naprosto zbytečné. Ovšem stále hledáme způsob,
jak mu uniknout. Nepochybně se něco najde. Musíme být ale chytří,
neúnavní a neustále se snažit. A my budeme. Nikdy se nevzdáme, dokud
od něj nebudeme mít navždy pokoj.
Něco nám říká, že tohle je nemožné. Jenže smysly He to pořád popírají.
Aneb jak říká můj spoluhostitel, my se nevzdáme. Nikdy.
Večer chceme podniknout malou výpravu do světa tmy. Dlouho jsme nikde
nebyli. Už nám ty naše malé výpravičky chybí. No, uvidíme.

3rd May 2010, Monday
Tak jo. Večer jsme byli na procházce. Šli jsme se podívat na naše oblíbené místo:
hřbitov. Jen jedinou vadu toto místo má, že je katolický. Fujky. Heh, co je tohle za
výraz. Ale bylo tam krásně. Máme to tam hodně rádi. Ve tmě je to tak nádherné...
Byla tma a všude ticho. I přesto jsme slyšeli hlasy duší, které zde zabloudily a
nemohly pryč. Musí to být strašné býti uvězněn navěky na tak ohavném místě,
co se týče toho katolictví. Nu což, my to nejsme, tak se o to zatím nemusíme
starat. Ale slyšet prostřednictvím He jejich myšlenky, to byl tedy zážitek. Pokud
možno to už nikdy nechci zažít, a to nepatřím mezi slabé povahy. He to nevadí.
Když si představíme, že nás tohleto nikdy v životě nečeká, je to docela smutné.
Radši blouditi v temných zákoutích starého hřbitova, než zůstat navěky na povrchu
zemském jako tělesná schránka poškozená, zohyzděná, nečistá. S dvojitou duší.
Rovněž poškozenou, mou i jeho. Nesmíme o tom tolik přemýšlet.
Dnes ráno se nám nechtělo do školy. S He se mi zdá to trochu podivné. Je divný
sám o sobě. Zvyšuje své nároky. Chce, abychom nejen v tomto deníku, ale i
v reálném životě mluvili jako MY a ne jen jako JÁ. Vždyť jsme dva, je to logické,
tvrdí. No jo, jenže jak to bude vypadat před lidmi? Budeme pro ně ještě divnější,
než jsme teď. Vlastně co je nám po názorech ostatních.
Ve škole do mě několikráte ryl F. Mám takový pocit, že právě on má na He vliv.
Samotný F konkrétně mě ovládnout nemohl, jenomže když se vytratil můj milovaný
He a našla jsem pouze jeho duševní schránku, uvolila se vzít si jej jako poloviční
existenci, okolnosti se změnily. He není to, co býval, taková existence jakou on žije
by se mě nezamlouvala ani trochu. Ale nechtěla jsem jej ztratit a on nechtěl ztratit
mě. Přestože jsme si museli odepříti některé radosti obyčejného, fyzického života
žijeme dále. V pochybnostech. Skvěle si rozumíme, doplňujeme se, máme i
téměř stejné myšlení. Je to něco úžasného.
Na něj F může míti vliv veliký. A to nás právě děsí. Jak jsme zmínili, nedokážeme
před ním utajit veškeré naše myšlení, proto je to obtížnější. Doufáme, že se vše v
lepší obrátí. Ale ta možnost je minimální.
Kde jsme to přestali? Jo, F do nás několikráte ve škole šťouchl. Přišlo nám to, jako
by objevil nějakou myšlenku, která se mu moc nezamlouvala. Docela to bolelo,
museli jsme jej okřiknout. Samozřejmě tak, aby nás nikdo neslyšel.
Škoda že s Heuž to není co bývalo. Ale ten cit tam je, i když se za mě nemůže
postavit jako to jindy dělával. Ale pořád se máme rádi a moc. Kdyby nebylo mě,
byl by jako ty zatracené duše na vesnickém hřbitově. Chudák malý. Nebudeme
přivolávat co není.
Odpoledne po příchodu ze školy nám mamka sdělila, že se uvolnily nějaké místa
na umělecké škole, kde jsme v lednu (to jsme ještě nebyli duševně spojeni)
dělali talentovky. Tedy já. Bude druhé kolo, tak to chceme zkusit. Vidíte to, úplně
jsme na všední věci obyčejného života zapomněli. Nechceme si to odepírat.
Dnes jsme dosti unavení, zítra nás čeká dlouhý den, proto končíme zápis. Ale
ohromně nám to pomáhá, takhle se svěřovat papíru. Je to tak uvolňující.